Právo v ochraně přírody

Kompenzační opatření podle článku 6.4 směrnice č. 92/43/EHS (směrnice o stanovištích) jsou jedním z nástrojů zachování celkové soudržnosti (koherence) soustavy Natura 2000 a zachování jednotlivých předmětů ochrany (a tím i celistvosti) na úrovni lokalit. Kompenzační opatření jsou schvalována v jasně daném procesu stanoveném ve článku 6.4 směrnice o stanovištích. Ten je transponován do české právní úpravy pomocí § 45i odst. 9 až 11 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Cílem tohoto článku je popsat kompenzační opatření věcně i právně, zhodnotit jejich právní úpravu v české legislativě a uvést příklad jejich uplatnění v ČR a v Evropě.

Vodní toky a jejich nivy, rybníky a mokřady mají významnou krajinotvornou a ekostabilizační funkci; zahrnují širokou škálu různých biotopů pro volně žijící živočichy a planě rostoucí rostliny. Vodní ekosystémy jsou předmětem ochrany podle zákona č. 114/1998 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a rovněž zákon č. 254/2001 Sb., o vodách stanoví, že kromě jiných cílů je jeho účelem ochrana vodních ekosystémů a na nich přímo závisejících suchozemských ekosystémů. Vodní zákon však řeší i jiné otázky, zejména stanovování podmínek a způsobů využívání podzemních a povrchových vod či opatření ke zmírnění či zamezení nepříznivých účinků povodní a sucha. To vede k situaci, kdy se zájmy při výkonu státní správy podle obou zákonů mohou dostat do vzájemných střetů. Cílem článku je poukázat na některé vzájemné vazby obou právních úprav, zejména z pohledu praktického výkonu státní správy ochrany přírody a krajiny.

Na základě zadání Ministerstva životního prostředí vytvořila Agentura ochrany přírody a krajiny (AOPK) ČR návrh seznamu zvláště chráněných druhů pro potřebu novelizace Vyhlášky č. 395/1992 Sb. (dále jen vyhláška). Status „zvláště chráněný druh“ vyplývá ze zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění (ZOPK). Takto mohou být vymezeny druhy rostlin a živočichů, které jsou ohrožené nebo vzácné, vědecky či kulturně velmi významné. ZOPK pro ně stanovuje stupně ohrožení a definuje základní ochranné podmínky rozdílně pro rostliny a živočichy a rozdílně též pro stupně ohrožení.

Nález Ústavního soudu ze dne 8. července 2010 ve věci návrhu na zrušení § 68 odst. 3 a 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Podle § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je oprávněna podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR také skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů. Stalo se tak i v případě návrhu 25 senátorů (dále jen „navrhovatel“) na zrušení ustanovení § 68 odst. 3 a 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen zákon o ochraně přírody a krajiny).

Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků pro účely trestního, civilního nebo správního řízení. Z důvodu, že se Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky (AOPK ČR) podílí především na zpracovávání znaleckých posudků pro účely správního řízení, je tento článek věnován právě tomuto procesu s ohlédnutím a některými postřehy, které vyplývají z patnáctiletého postavení AOPK ČR v pozici znaleckého ústavu.

Dovolte mi navázat na sérii článků v rubrice Právo v ochraně přírody, které pojednávaly o novelizaci zákona o ochraně přírody a krajiny (ZOPK) provedené zákony č. 349/2009 Sb. a 381/2009 Sb. Podívejme se na nyní platné znění zákona z pohledu využití nových institutů správního řádu. I když správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.) je v účinnosti již pátým rokem, některé jeho nové instituty, které předpokládají konkrétní úpravu ve zvláštních zákonech, se zatím zabydlely v oblasti státní správy poměrně okrajově. Jde zejména o instituty předběžné informace a opatření obecné povahy a dále o veřejnoprávní smlouvy. Je možné říci, že kromě stavebního zákona, který má v systému správního práva postavení sui generis, je zákon o ochraně přírody a krajiny jediným právním předpisem, který všechny tyto vyjmenované nové instituty správního práva využívá.

Novelou zákona o ochraně přírody a krajiny, provedenou zákonem č. 349/2009 Sb., se po více než pěti letech¹podařilo prolomit problematický a nevyhovující sys­tém povolování výjimek ze zákazů ve zvláště chráněných územích. Ode dne účinnosti uvedené novely, tj. od 1. prosince 2009, již výjimky nepovoluje vláda ČR, ale příslušné orgány ochrany přírody.

V návaznosti na rámcové pojednání o změnách zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (ZOPK), v důsledku posledních dvou novel, které bylo publikováno v předchozích číslech časopisu¹, se tento článek blíže věnuje některým aspektům řízení o námitkách v rámci procesu vyhlašování zvláště chráněných území a jejich ochranných pásem. Jak už bylo uvedeno v předchozím příspěvku, o podaných námitkách proti návrhu na vyhlášení zvláště chráněného území, zóny ochrany přírody nebo ochranného pásma se i nadále bude rozhodovat ve správním řízení.

Dokončení z minulého čísla.