Péče o přírodu a krajinu

O problematice říčního dřeva již bylo napsáno mnohé a bylo by, abychom parafrázovali, „nošením vody do řeky“ zbytečné jeho význam připomínat (např. MÁČKA et al., WOHL, E. et al. – viz literatura). Jiným a v ochranářské praxi důležitým tématem je ovšem způsob, jak zajistit, aby v souladu s právními předpisy říční dřevo vůbec zůstalo. Nemáme tím na mysli jeho případné zcizování, ale otázku odstraňování překážek v toku podle vodního zákona a jeho prováděcích předpisů. Tato povinnost bývá správci vodních toků posuzována různě, což je v principu správně, protože různé jsou i situace, v kterých se ta či ona překážka či jinými slovy říční dřevo v korytě nachází.

Mokřadů v naší krajině oproti minulosti značně ubylo. Ty, které zůstaly, jsou velmi často do značné míry negativně poznamenané lidskou činností, zejména melioracemi. Mokřadní ekosystémy, respektive prostředí v nich, jsou dnes proto různého charakteru a kvality. S hodnocením stavu prostředí nám mohou významně pomoci přítomní ptáci. V příspěvku bychom rádi představili výzkum publikovaný v mezinárodním vědeckém časopise Wetlands Ecology and Management (č. 29) v článku Habitat use of breeding birds in Central European reed beds (Šťastný and Riegert 2021, Habitaty ptáků hnízdících v rákosinách střední Evropy). Kromě prezentace výsledků výzkumu bychom chtěli poukázat zejména na možnosti jejich využití v praktické ochraně české přírody a krajiny.

Střevle potoční patřila v minulosti mezi charakteristické ryby potoků a říček Vysočiny. V posledních desetiletích však v důsledku změn v krajině mizí. Proto před pěti lety vznikl regionální akční plán pro střevli potoční na Vysočině. V rámci jeho přípravy proběhla vlna mapování, která potvrdila obavy: střevle byla potvrzena jen na čtrnácti místech Vysočiny. Často přitom přežívá v malých izolovaných populacích v pramenných úsecích potoků. Během suchého léta 2018 však řada těchto refugií střevle zcela vyschla. V roce 2021 byl proto připraven projekt, který prověřil, kde střevle na Vysočině přežila a kde má smysl usilovat o její ochranu.

Oheň patří k nejstarším pomocníkům hospodářů. V částech světa s méně rozvinutým zemědělstvím je tomu tak ostatně dosud. V České republice je využití ohně při hospodaření velmi omezeno, vypalování porostů bylo zcela zakázáno. V zásadě je tento přístup na místě s ohledem na uhlíkovou stopu. Určitě není dobré se vracet například ke spalování posklizňových zbytků na polích. Nicméně v určitých specifických případech, např. při obnově sekundárních vřesovišť, je využití ohně přínosné, či přímo nezbytné.

V našich podmínkách patří suché trávníky a stepi mezi stanoviště s nejvyšší biologickou rozmanitostí. Až do druhé poloviny 20. století byly udržovány tradičním hospodařením. To zde podporovalo mikrostanoviště, na která byly vázány vzácné xerotermní druhy bezobratlých živočichů. Příkladem může být holá plocha substrátu mezi rozvolněnou vegetací. Díky ústupu od tradičního hospodaření a absenci těchto disturbancí dochází k zarůstání lokalit a akumulaci rostlinné biomasy. Uvedený proces vede k zániku zmíněných mikrostanovišť, což je i pro xerotermní bezobratlé cesta do záhuby. 

Pastevečtí psi jsou právem doporučováni jako nejúčinnější opatření proti útokům vlků na hospodářská zvířata. Farmářům je často vytýkáno, že s pořízením pasteveckých psů váhají. Málokdo si však dokáže představit dlouhou a náročnou cestu k pracovně upotřebitelnému pasteveckém psu.

Management mladých jedinců invazních nepůvodních dřevin bývá v ochranářské praxi často podceňován. Hlavní úsilí se často zaměřuje na odstranění starých stromů, zatímco mladí jedinci zůstávají bez povšimnutí nebo jsou likvidováni metodami s nejistým účinkem. Přitom včasným a správným zásahem lze předejít mnoha problémům spojeným s rozvinutím invaze na cenných lokalitách. V tomto příspěvku, který navazuje na článek z čísla 5/2020, představuji méně známé způsoby managementu (eradikace) testované v posledních letech v Národním parku Podyjí.

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR) před deseti lety začala uzavírat dohody o způsobu hospodaření formou veřejnoprávních smluv, upravující jak způsob hospodaření, tak poskytnutí příspěvku vlastníkovi či uživateli, postupně začaly tuto praxi používat i další orgány ochrany přírody, zejména některé krajské úřady. V současné době jsou dohody o hospodaření jedním ze základních a běžně užívaných nástrojů ve spolupráci s hospodáři. AOPK ČR aktuálně podniká aktivní kroky k dalšímu zásadnímu rozšíření této formy spolupráce s vlastníky, našimi nejdůležitějšími partnery v praktické ochraně přírody.

Může to znít překvapivě, ale i v Českosaském Švýcarsku vznikaly a dosud existují různé staré ekologické zátěže. Už před 1. světovou válkou to byly např. problémy s těžbou kamene, na které upozorňovaly zejména okrašlovací spolky. Nakonec byla ve 40. letech 20. století těžba kamene podél Labe zakázána. Po druhé světové válce začaly vznikat větší skládky zejména komunálního odpadu a v okolí průmyslových závodů nebo v okolí vojenských posádek i skládky nebezpečného odpadu. Dalším problémem jsou v Českém Švýcarsku staré průzkumné ložiskové a hydrogeologické vrty. Mnohé již začínají být v havarijním stavu, ne každý byl také správně zlikvidován. Dnes z takových vrtů může hrozit značná újma na zdrojích podzemních vod.