Péče o přírodu a krajinu

Od katastrofických povodní na Moravě v červenci 1997 a v Čechách v srpnu 2002 jsou orgány ochrany přírody vystaveny nové situaci – musejí se vyrovnávat s požadavky na nové rozsáhlé protipovodňové stavby nejen v sídlech, ale i ve volné krajině, a to i ve zvláště chráněných územích. Pokud se ani v těchto územích nelze vyhnout rozsáhlejším rekonstrukcím a novým vodohospodářským stavbám, je třeba hledat v povolovacích řízeních podmínky, které umožní nezbytné záměry uskutečnit bez nadměrného poškození zájmů ochrany přírody. Vždy se jedná o hledání křehké rovnováhy zájmů. Tato situace se nevyhnula ani CHKO Třeboňsko.

Na seznam mokřadů mezinárodního významu (vyhlašovaných v rámci Ramsarské úmluvy) byly zařazeny dvě nové lokality: Horní Jizera, Pramenné vývěry a rašeliniště Slavkovského lesa. Celkový počet mokřadů mezinárodního významu tak v České republice vzrostl na čtrnáct.

Určitá forma standardizace pojmů a postupů je více či méně zakotvena v mnoha oborech lidské činnosti, zejména v těch případech, kdy se jedná o průniková témata a je potřeba nalézt společnou řeč mezi jednotlivými odbornostmi. Nejinak tomu je i v ochraně přírody a krajiny, kde se často setkáváme s řadou činností, které mají přesah do dalších navazujících oborů (péče o zeleň, krajinářství, péče o chráněná území, stavebnictví apod.). Potřeba „mluvit stejným jazykem“ při komunikaci mezi jednotlivými subjekty vedla Agenturu ochrany přírody a krajiny ČR k zahájení prací na tvorbě standardů péče o přírodu a krajinu.

Titulek tohoto diskusního příspěvku je vlastně nepatřičně zjednodušen. Místo „navrhování revitalizačních opatření“ by v něm mělo stát „navrhování opatření ke zlepšení morfologicko-ekologického stavu vodních toků“. Základním důvodem, proč něco aktualizovat, je totiž právě to, že s prvně jmenovanou kategorií do budoucna již nevystačíme. Potřebujeme výchozí kategorii poněkud širšího rozsahu. Sousloví „navrhování opatření ke zlepšení“ však v civilním prostředí nezní nejlépe, proto takové zjednodušení a v titulku známý pojem, který alespoň orientačně uvádí téma.

O unikátnosti tzv. tvrdého luhu v oblasti polesí Soutok na Břeclavsku se toho napsalo mnoho. Nejde ovšem jen o jeho dosavadní existenci jako takovou, ale hlavně o dnešní pohled na celý soubor v naší přírodě zcela výjimečných tamních ekosystémů, v nichž žije řada ve většině Evropy již krajně vzácných živočichů a rostlin, nezřídka leckde už dávno vyhynulých. Jak proto pohlížet na nedávný nesouhlas obcí Břeclav a Lanžhot s vyhlášením CHKO Soutok? Takto chránit „Moravskou Amazonii“ by prý bylo brzdou rozvoje regionu. Je ale vůbec přijatelné, že v přírodně dodnes jedinečném koutě nejjižnějšího cípu východní Moravy nelze ani při nejlepší vůli sladit záměry dokonalejší ochrany přírody s regionálním rozvojem? Sporadické druhy zvířat i rostlin tu totiž v posledních letech povážlivým tempem nenávratně mizejí. A to nenávratně, jestliže prostředí většiny luhu pozbude specifické, nezastupitelné stanovištní prvky, kde by proto i šance pro úspěšné reintrodukce byla takřka nulová.

„Pestrá geologická stavba a její dlouhý a složitý vývoj dal v České republice vzniknout pestré škále přírodních podzemních dutin – jeskyní a propastí. Většina z nich má mimořádný význam, neboť představuje nejen pozoruhodné geologické, geomorfologické a mineralogické fenomény, ale jsou v nich zachovány i ty nejcennější doklady o vzniku a vývoji života a lidské kultury a jsou i cennými biotopy vzácných a ohrožených živočichů“ (Hromas, ed. a kol. 2009).

Vizí národních parků v České republice je chránit přírodní hodnoty vázané na přírodní či přírodě blízké ekosystémy na dostatečně velkých plochách a umožňovat jejich nerušený vývoj a poznávání tohoto vývoje. Parky jsou místem, kde se lidé mohou setkávat s divokou přírodou.

Revitalizace narušených ekosystémů je v poslední době běžným managementovým opatřením i na území národních parků. Revitalizují se také rašeliniště, která podobně jako většina dalších mokřadů doplácejí na proměny člověkem osídlené a obhospodařované krajiny. To se týká i Šumavy, která nikdy nebyla příliš intenzivně využívána, a přesto tu stopy působení člověka najdeme téměř na každém kroku.

Přirozené porosty borovice kleče (kosodřeviny Pinus mugo) jsou v Krkonoších jednou z nejvýznamnějších vegetačních formací. Problematické ovšem je umělé zakládání těchto porostů zejména po 2. světové válce, tak jak bylo provedeno. Proto Správa Krkonošského národního parku zpracovala managementový plán k redukci umělých výsadeb, jehož cílem je napodobit přírodě blízkou strukturu alpínského bezlesí.

Každoročně se do rukou lidí dostává velké množství zraněných zvířat – mláďat, vyčerpaných, nevyspělých nebo jinak handicapovaných živočichů. Jejich počet velmi rychle narůstá, což mj. úzce souvisí s překotnou urbanizací a exploatací krajiny, rozvojem průmyslu, dopravy a energetiky. Současně narůstá i počet lidí, kteří chtějí pomoci jak konkrétním handicapovaným zvířatům, tak i snahám ochránců přírody negativní vlivy člověka na divoká zvířata eliminovat. Proto vznikly záchranné stanice, které se postupně zapojily do Národní sítě záchranných stanic – celostátního systému na pomoc handicapovaným živočichům, jehož obdobu bychom ve světě těžko hledali.