Péče o přírodu a krajinu

Ochrana přírody 1/2013 — 12. 5. 2013 — Péče o přírodu a krajinu — Tištěná verze článku v pdf

Národní síť záchranných stanic

historie, současnost, výsledky

autoři: Petr N. Stýblo, Petr Orel

Historie

Počátky snah o systematickou péči o handicapovaná volně žijících zvířata se rodily především v sokolnických a ochranářských kruzích v 70. letech 20. století. V roce 1977 poprvé zazněl záměr vybudovat specializované zařízení. V říjnu 1983 vznikla v Bartošovicích na Moravě první záchranná stanice. Po ní následovaly stanice v Praze, Chomutově, Horažďovicích a v dalších místech. V 80. letech se státní ochrana přírody (tehdejší Český ústav ochrany přírody) pokusila o vytvoření funkčního celorepublikového systému záchrany handicapovaných zvířat, bohužel neúspěšně. Až v roce 1997 vyzval Český svaz ochránců přírody (ČSOP) několik desítek tehdejších zařízení k systematické a dlouhodobé spolupráci s cílem vytvořit funkční systém záchrany handicapovaných živočichů, který by svou působností pokryl celé území České republiky. Na výzvu pozitivně zareagovalo devět subjektů, které se smluvně zavázaly, že se na území své působnosti odborně postarají o každého nalezeného handicapovaného jedince volně žijících druhů živočichů. Tak vznikla Národní síť záchranných stanic.

Současnost

V současné době je členem Národní sítě 28 záchranných stanic, z nich 3 jsou zřízeny při zoologických zahradách, 15 provozuje ČSOP, 7 jiné neziskové organizace, 1 státní ochrana přírody a 2 městská zařízení. Národní síť funkčně pokrývá území celé České republiky. Hlavním cílem je zajistit pomoc dočasně handicapovaným volně žijícím živočichům a umožnit jejich plnohodnotný návrat do volné přírody.

Nejvyšším orgánem Národní sítě je valná hromada členských stanic, v čele sítě stojí rada, tvořená z poloviny zástupci členských stanic a z poloviny zástupci odborných institucí, jako jsou například Státní veterinární správa, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR či Ministerstvo životního prostředí. Český svaz ochránců přírody, jehož role ve fungování Národní sítě záchranných stanic je především koordinační, organizační, metodická a propagační, považuje tuto instituci za jeden ze svých klíčových národních programů.

Výsledky

Záchranné stanice Národní sítě každoročně přijímají okolo 10–11 tisíc zvířat. Rekordní počet byl překonán v roce 2012, kdy bylo přijato celkem 13 841 jedinců. Více než polovinu přitom tvoří 10 nejčastěji přijímaných druhů, jejichž přehled za období let 2008–2011 uvádí tabulka 1.

V posledních letech zaznamenávají zejména stanice, na jejichž území jsou větší města, stále větší nárůst počtu přijímaných netopýrů – hvízdavého a rezavého. Je nutné zdůraznit, že do výkazů o příjmech živočichů stanice se nezaznamenávají záchranné transfery, tedy přemístění netopýrů z ohrožujícího na vhodné místo, ale výhradně pacienti, kteří vyžadují zvláštní a delší péči. Většinou se jedná o zesláblé jedince, kteří pravděpodobně v důsledku masového a z hlediska živočichů často velmi nešetrného zateplování domů přišli o svá tradiční zimoviště.

Do záchranných stanic se samozřejmě dostávají i vzácné a ohrožené druhy. Přehled zajímavějších druhů a počty jedinců z této kategorie přijatých v Národní síti za první tři čtvrtletí roku 2012 uvádí tabulka 2.

Z hlediska příčiny příjmu rozdělují stanice v jednotné evidenci Národní sítě živočichy do pěti hlavních kategorií. Tabulka 3 uvádí jejich procentní zastoupení v letech 2008–2011. Z uvedených údajů vyplývá, že mláďata tvoří okolo 40 % všech příjmů záchranných stanic. Z toho asi polovina mláďat se ve stanici ocitá zcela zbytečně, jenom v důsledku toho, že je neznalí lidé v přírodě považovali za opuštěná a odchytili je.

Zejména v oblasti kontaktu lidí s mláďaty divokých zvířat je třeba zmínit osvětovou činnost stanic. Na toto téma vydávají desítky tiskovin, přímo oslovují širokou veřejnost prostřednictvím výukových a osvětových programů. I tak je to zatím málo a prokazatelné výsledky tohoto působení jsou nedostatečné. Pro úspěšnější eliminaci tohoto problému je nezbytné systematicky oslovovat nejmladší generaci – žáky prvního stupně základních škol a zejména děti v mateřských školách. Na to však stanice mají velmi málo finančních i lidských zdrojů a stát jim to rozhodně neusnadňuje.

Péče o mláďata veverek není možná bez intenzivního kontaktu s člověkem. Úspěšnost jejich návratu do přírody je i přesto vysoká.

Fotoarchiv ZS a ekocentrum Pasíčka

Paralelně s výchovným a osvětovým působením se stanice snaží co nejvíce uplatnit svoji poradenskou roli a jejím prostřednictvím propagovat myšlenku, aby člověk, který přijde do kontaktu se zvířetem, nejdříve zavolal odborníky ze záchranné stanice a teprve potom konal. Více jak polovinu mláďat dnes již pracovníci záchranných stanic zachrání po telefonu tím, že nálezci sdělí, co má dělat. V tomto ohledu se jeví snaha pražského i některých dalších magistrátů směrovat nálezce zvířat místo na odborníky v záchranných stanicích na dispečink městské policie jako kontraproduktivní.

Druhou nejčastější příčinou příjmu bývají zranění, způsobená především kolizí s dopravními prostředky (dlouhodobě tvoří okolo 22 % všech příjmů zraněných zvířat), poškození jiným živočichem (16 %), popálení na sloupu vysokého napětí (14 %) a náraz do překážky (12 %). Podrobnější statistiku příčin zranění v letech 2008–2011 uvádí tabulka 4.

Třetí nejčastější příčinou příjmů, uvedenou v tabulce 3 jako „odchyty“, je poškození živočichů v důsledku jejich ocitnutí se ve špatné době na špatném místě. Patří sem například probuzení hybernanti (zejména ježci a netopýři), zvířata spadlá do nejrůznějších šachet, jímek či komínů, ptáci zalétlí do míst, odkud neumí sami odletět, zvířata uniklá ze zajetí atd. V kategorii „ostatní“ pak tatáž tabulka uvádí procentní zastoupení zvířat s infekčním či parazitárním onemocněním, zvířata otrávená či pocházející z nelegálních chovů. Rovněž jsou do této kategorie zařazovány kuriozity, jako třeba netopýr lapený na mucholapku, srnec zaklíněný parožím v mříži, netopýři popálení v plynových kamnech apod.

Mladý orel mořský byl nalezen obalený lepkavým bahnem na dně vypuštěného rybníka. Záchranná stanice v Makově mu poskytla první pomoc.

Foto Libor Šejna

Osvětové aktivity stanic Národní sítě se v těchto oblastech soustředí především na prevenci nárazů ptáků na překážky (skleněné stěny či elektrovody) či na úhyny na lidských stavbách (například na zabezpečení komínů a nádrží s vodou). Opět jde o působení preventivní, které se zaměřuje hlavně na tvorbu a distribuci tiskovin, provozování internetových stránek a na poradenství ke konkrétním případům po telefonu či e-mailu. V některých větších stanicích vznikají i stálé expozice ilustrující příčiny zraňování živočichů a možnosti jejich odstranění. Návštěvníci stanice se tak mohou seznámit nejen s nebezpečnými zařízeními, ale i s konkrétními zvířaty, kterým takové zařízení nevratně ublížilo. A nutno zmínit, že návštěvníků záchranných stanic Národní sítě je ročně okolo 150 000. Výchovný efekt je v tomto smyslu mnohem důležitější než fakt, že záchranné stanice ročně zachrání před smrtí okolo 5 000 zvířat včetně vzácných a zákonem zvláště chráněných druhů.

Puštík obecný v Záchranné stanici Falco v Dolním Týnci

Fotoarchiv ZS Falco Dolní Týnec

Financování

Zajištění běžného provozu stanic Národní sítě stojí okolo 30 milionů Kč ročně. V roce 2011 dosáhly náklady na jedno přijaté zvíře průměrné částky 2 727 Kč. Průměrné náklady na zabezpečení péče o handicapované živočichy na území jedné obce s rozšířenou působností ORP za jeden rok učiní 178 000 Kč.Provozní výdaje jednotlivých členských stanic se přitom pohybují od 250 tisíc  do 3,3 milionu korun ročně a závisí na velikosti území, které stanice zabezpečuje, jejím vybavení a především na množství zajišťovaných činností, a tedy na počtu zaměstnanců/dobrovolníků pracujících ve stanici. Strukturu provozních nákladů stanic v Národní síti v roce 2011 udává tabulka 5.

Strukturu příjmů stanic v Národní síti ilustruje tabulka 6 na údajích z roku 2011. Z tabulky mj. vyplývá, že podpora státu prostřednictvím Programu péče o krajinu tvoří sice jen 18 % z příjmů, ale je zásadní pro udržení základních služeb, které Národní síť jako celek státu a veřejnosti přináší. O tuto dotaci však musí ČSOP každý rok opakovaně usilovat a není jisté, zda ji v příštích letech bude dostávat. Dalšími zdroji, které ČSOP využívá na podporu činnosti stanic sítě, jsou veřejná sbírka Zvíře v nouzi (cca 1 milion Kč ročně) a dar Lesů ČR, s.p. (1 milion Kč ročně).

Velmi významným zdrojem investic pro záchranné stanice je Operační program Životní prostředí, osa 6.2., z něhož zatím investiční prostředky čerpalo 14 stanic. Bohužel z administrativního hlediska jde o velmi složitý proces, a proto není příliš pravděpodobné, že by tento zdroj využili ještě nějací další, personálně „slabší“ provozovatelé stanic Národní sítě. Limitující je rovněž povinná výše kofinancování projektu.

Legislativa

Záchranné stanice, a dokonce i samotná Národní síť vznikly dříve než legislativa, která jejich činnost upravuje. Je proto škoda, že zákonodárci nevyužili nabídku Národní sítě na spolupráci a vytvořili legislativu, která všem zúčastněným – státu, stanicím i zvířecím pacientům – situaci zbytečně komplikuje a žádnému z nich nepřináší užitek. Konkrétně jde o novelizaci zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, a s ní související novelizaci zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů, a příslušných vyhlášek. Stát si sice legislativně určil právo rozhodovat o tom, kdo může provozovat záchrannou stanicí, ale v praxi to umožnil skoro každému žadateli. Záchrannou stanicí byly dokonce jmenovány subjekty, které zařízení stanice předložily pouze ve formě jednoduché projektové dokumentace. Vzniklá legislativa tedy sice přidala řadu povinností subjektům provozujícím záchrannou stanici, ale nezabránila tomu, aby i nefunkční, či dokonce ještě neexistující „zařízení“ vystupovala se stejným kreditem potvrzeným od státu. V očích veřejnosti je to staví na stejnou úroveň jako kvalitně pracujícístanice, vázané řadou dalších povinností vyplývajících z členství v Národní síti.

Závěry a doporučení do budoucna

Národní síť záchranných stanic garantuje rychlou odbornou pomoc handicapovanému zvířeti kdekoli na území ČR. Členským stanicím stanoví řadu povinností nad rámec současné legislativy. Stát tyto služby Národní sítě oceňuje pravidelnou finanční podporou ve výši 25 000 Kč na území jedné obce s rozšířenou působností. Tato podpora tvoří méně než pětinu potřebných provozních příjmů.

Ne všechny krajské úřady chápou a oceňují služby stanic Národní sítě tak, jako to dělá stát. Souhrnně příspěvky krajů sice dosahují téměř jedné třetiny potřebných příjmů, v některých krajích jsou však pro některé stanice Národní sítě nulové. V ideálním případě by kraje měly rovněž akceptovat území působnosti stanic stanovené Národní sítí.

Národní síť záchranných stanic rovněž systematicky provádí osvětovou a výchovnou činnost veřejnosti. Tato aktivita je v dlouhodobé perspektivě pro ochranu přírody mnohem významnější než vlastní péče o handicapované živočichy Přesto její význam není zatím ze strany státu či krajů příliš doceňován.

Národní síť záchranných stanic musí v dohledné době dopracovat a sjednotit odborné metodiky péče o nejběžněji přijímané druhy handicapovaných živočichů. Neméně důležité však bude vypracování a dodržování zásad poradenství veřejnosti, výukových programů, komunikace s médii a dárci. Jedině tak bude reálné eliminovat alespoň některé negativní vlivy člověka – příčiny, proč se dostávají zvířata do záchranných stanic. A jedině tak se také podaří rozšířit síť podporovatelů a sponzorů záchranných stanic, stabilizovat příjmy, a tedy i zajistit Národní síti a záchranným stanicím v ní sdruženým optimističtější budoucnost.

Petr N. Stýblo, Český svaz ochránců přírody, ředitel Kanceláře ÚVR ČSOP

Petr Orel, ZO ČSOP Nový Jičín, Záchranná stanice Bartošovice na Moravě, předseda Rady Národní sítě záchranných stanic

Základní charakteristika členské stanice Národní sítě

• stanice poskytují potřebnému živočichu pomoc s cílem zajištění jeho úspěšného, plnohodnotného návratu do přírody

• působnost na správním území minimálně 2 obcí s rozšířenou působností

• územní působnost jednotlivých stanic se vzájemně nepřekrývá (viz mapa v příloze časopisu)

• stanice musí na svém území působnosti do 24 hodin od nahlášení přijmout jakéhokoli handicapovaného jedince volně žijících druhů (kromě jelena, losa a medvěda) a poskytnout mu odbornou pomoc

• stanice v rámci svých možností provádějí záchranné transfery bezprostředně ohrožených živočichů a zabývají se výchovným a osvětovým působením na veřejnost

• stanice musí používat k evidenci živočichů jednotný evidenční program Národní sítě

• stanice mohou mít i tzv. přidružené stanice, které jim na jejich území působnosti pomáhají dodržovat povinnosti vyplývající z členství v Národní síti

• činnost stanice musí splňovat všechny zákonné podmínky

LITERATURA

Strategie Národní sítě stanic pro handicapované živočichy. ČSOP, 24. 11. 2001. – Směrnice ČSOP pro Národní síť záchranných stanic. ÚVR ČSOP, 18. 2. 2012. – Jednotný evidenční program Národní sítě záchranných stanic. Archiv ČSOP.

Tabulka 1 Deset nejčastěji přijímaných druhů ve stanicích Národní sítě v letech 2008–2011

Tabulka 2 Vzácné a ohrožené druhy přijaté v Národní síti záchranných stanic v roce 2012 (k 30. 9.)

Tabulka 3 Příčiny přijetí živočichů do záchranných stanic

* V roce 2008 byla upravena metodika zařazování příjmů do kategorie ostatní.

Tabulka 4 Příčiny zranění zvířat v letech 2008–2011

Tabulka 5Provozní náklady záchranných stanic

Tabulka 6Příjmy určené na provoz stanic v Národní síti v roce 2011