Péče o přírodu a krajinu

Ochrana přírody 2/2013 — 21. 6. 2013 — Péče o přírodu a krajinu — Tištěná verze článku v pdf

Náprava narušeného vodního režimu rašelinišť

v národním parku Šumava

autorka: Ivana Bufková

Nejvážnější změny na šumavských rašeliništích byly způsobeny snahami o jejich odvodnění a vysušení. Okolí rašelinišť i samotná rašeliniště byla tradičně odvodňována za účelem těžby rašeliny, kultivace zemědělské půdy nebo pro zvýšení produkce dřeva v podmáčených lesních porostech. Rozsah povrchových kanálů byl přitom značný již na přelomu 19. a 20. století, a to i v poměrně odlehlých příhraničních partiích Šumavy (Schreiber 1924). Odvodňovací rýhy z tohoto období jsou mnohde patrné dodnes a často posloužily jako vodítko pro mnohem důkladnější meliorace prováděné v nedávné minulosti, zejména v rámci procesu tzv. intenzifikace v 70. a 80. letech 20. století.

Inventarizační průzkumy provedené v uplynulých letech ukázaly, že odvodněním je na Šumavě v různé míře poznamenáno téměř 70 % rašelinišť. Jakkoli jeho intenzita není všude stejná a leckde drenážní systémy fungují jen málo nebo vůbec, jejich souhrnný dopad na rašeliniště v území je velmi citelný. Ukázalo se, že poškození má většinou dlouhodobý charakter a vyvolané změny mohou probíhat i dlouho po provedení zásahu. Právě rozsah a intenzita zjištěných degradačních změn byly hlavním impulzem pro zahájení programu Revitalizace šumavských mokřadů a rašelinišť(dále jen Revitalizační program), který je na území národního parku Šumava (NPŠ) realizován již od roku 1999.

Revitalizace šumavských mokřadů a rašelinišť

První snahy omezit negativní dopady povrchového odvodnění na rašeliniště se na území národního parku Šumava objevily již počátkem 90. let 20. století, tedy poměrně záhy po jeho vzniku. Termín revitalizace nebyl v tehdejší době příliš rozšířeným pojmem a celkové povědomí o možnostech obnovy rašelinišť či jiných typů mokřadů bylo v rámci celé České republiky (resp. Československa) obecně velmi nízké. První revitalizační opatření tehdy spočívala v pouhém zasypání kanálů přírodním materiálem víceméně metodou pokus–omyl a jejich efekt nebyl nijak výrazný. Postupem času však byly revitalizační postupy zdokonaleny a vyladěny pro specifické podmínky montánních rašelinišť, které jsou díky svažitosti horského terénu a malým rozlohám odlišné od si­tuace v plochých boreálních oblastech. Byla zpracována dlouhodobá koncepce revitalizačního programu, která vedle hlavních cílů a detailního popisu revitalizačních opatření zahrnovala také stanovení územních priorit a logistiku revitalizačních prací. Podle této koncepce je Revitalizační program víceméně realizován dodnes.

Hlavním cílem Revitalizačního programu je v prvé řadě obnova, resp. znovuoživení odvodněných rašelinišť, a celková náprava narušeného vodního režimu v krajině. Veškerá opatření jsou prováděna s cílem obnovit podmínky, které by na lokalitách existovaly, pokud by odvodnění nebylo provedeno. Jedná se o časově omezené zásahy zaměřené hlavně na podporu či „znovunastartování“ rašelinotvorných procesů. Revitalizované lokality se pak mohou dále vyvíjet samovolně bez dalších podpůrných aktivit člověka. Revitalizace vodního režimu je přitom chápána v krajinném kontextu. To znamená, že nejsou řešena pouze jednotlivá vybraná rašeliniště, ale vždy drobná dílčí povodí jako celek, přednostně v pramenných oblastech.

Součástí programu je také revitalizace jediného průmyslově těženého rašeliniště na území NP Šumava Soumarského mostu a záměry na odstranění některých zpevněných cest nevhodně protínajících cenná vrchoviště.

Metoda revitalizace – koncept „cílové hladiny vody“

Na odvodněných lokalitách je hlavním cílem revitalizace zvýšit hladinu podzemní vody, zmírnit její kolísání a snížit ztráty vody povrchovým odtokem v síti odvodňovacích kanálů. Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je příčné hrazení odvodňovacích rýh a v následném kroku jejich částečné vyplnění přírodním materiálem. Ve světě mají s těmito zásahy dobré zkušenosti a byly vypracovány i metodické postupy, jak, kdy a čím drenážní rýhy hradit (např. Rodwell 1988, Stoneman &Brooks 1997, Labadz et al. 2002). Zkušenosti ze zahraničí byly využity i při stanovení optimálního způsobu revitalizace na šumavských rašeliništích.

Vzhledem ke svažitým horským terénům je využíván kaskádovitý systém dřevěných hrází (obrázek 1), který jako jediný umožňuje zvednutí hladiny podzemní vody podél celé délky kanálu. Samotné zavalení rýh rašelinou nebo zeminou není v případě montánních rašelinišť na Šumavě možné, jednak kvůli značnému riziku eroze a opětovnému vymletí rýh na svažitých terénech, a také pro nedostatek potřebného materiálu (rašeliny, zeminy).

Obrázek 1Březnické slatě v roce 2012, tedy šest let po revitalizaci. Přehrazené odvodňovací kanály dobře zarůstají rašeliníkem a ostřicemi.

Foto Ivana Bufková

Vlastní metoda revitalizace odvodněných rašelinišť je založena na konceptu cílové hladiny vody. To znamená, že rašeliniště nejsou zavodňována chaoticky, ale hladina podzemní vody je prováděnými opatřeními vrácena na původní úroveň, která je charakteristická pro přirozená rašeliniště v nenarušeném stavu. Vzhledem k ekologii a diverzitě rašelinišť je zřejmé, že cílová hladina vody je pro různé typy rašelinišť odlišná. Nejvyšší úrovně dosahuje na vrchovištích a přechodových rašeliništích (cca 5–10 cm pod povrchem), zatímco např. v rašelinných smrčinách nebo na minerotrofních lučních rašeliništích je položena níže (většinou 20–30 cm pod povrchem). Klíčovými parametry pro správné stanovení počtu hrází a jejich distribuci v daném úseku odvodňovací rýhy jsou hodnoty cílové hladiny vody a sklonu terénu.

Přehrazené úseky vyplněné vodou jsou pak především v hlubokých kanálech zčásti vyplněny rašelinou, větvemi, hatěmi a nakonec i trsy rašeliníků na podporu jejich zazemnění a zarůstání vhodnou mokřadní vegetací (obrázek 1). Mělké rýhy obzvláště za dobrých světelných podmínek zarůstají většinou samovolně a poměrně rychle. Vzhledem ke snadné zranitelnosti rašelinných biotopů je většina revitalizačních opatření včetně transportu materiálu prováděna ručně bez použití těžké techniky (obrázek 2a).

Obrázek 2aVšechna revitalizační opatření jsou prováděna ručně, včetně zablokování kanálů dřevěnými hrázemi. (Nad rybárnou, 2008)

Obrázek 2bNa záchraně odvodněných rašelinišť se v rámci tzv. Dnů pro rašeliniště podílí i veřejnost. (Cikánské slatě, 2011)

Obě fotografie Ivana Bufková

Do současné doby bylo na území NP Šumava tímto způsobem revitalizováno téměř 500 ha rašeliništních komplexů, což představuje bezmála 60 km zablokovaných odvodňovacích kanálů. Při revitalizacích se postupovalo od pramenných oblastí k níže položeným částem povodí. Nejvíce revitalizovaných lokalit se dnes nalézá v centrální části Šumavy, v oblasti tzv. Modravských slatí.

Revitalizace a monitoring

V případě jakýchkoli nápravných opatření, obzvláště jsou-li finančně náročnější, je vždy dobré vědět, nakolik byla úspěšná a jak revitalizované ekosystémy reagují na provedená opatření. Revitalizační program je proto na území Šumavy úzce koordinován s výzkumným projektem, jehož hlavním cílem je studium ekologie odvodněných rašelinišť a vyhodnocení úspěšnosti prováděných revitalizačních opatření. V území jsou od roku 2005 detailně sledovány různé typy nenarušených a odvodněných rašelinišť, na odvodněných lokalitách vždy v období před a po provedení revitalizace. Pravidelně je zaznamenávána hladina podzemní vody, chemismus podzemní a povrchové vody, odtokové poměry z povodí, srážky, mikroklimatické podmínky (vzdušná i půdní teplota a vlhkost), chemismus rašeliny a složení vegetace (obrázek 3).

Obrázek 3Průběh kolísání hladiny podzemní vody na rašeliništi Schachtenfilz za období let 2005–2012. Revitalizace byla provedena na podzim roku 2008. Hladina podzemní vody se po revitalizaci prokazatelně zvýšila a zmenšila se i amplituda jejího kolísání.

V současné době jsou k dispozici první výsledky bezprostřední reakce ekosystémů na revitalizaci (tři roky po zásahu). Je z nich zřejmé, že revitalizace se příznivě projevila na vodním režimu středně narušeného rašelinného komplexu (Schachtenfilz). Průměrná hladina podzemní vody se zde zvýšila a její kolísání bylo výrazně sníženo, zejména v silně narušených částech vrchoviště a v lesním porostu rašelinných a podmáčených smrčin.

Zajímavé jsou také změny v chemickém složení podzemní i povrchové vody po revitalizaci, kdy byly zjištěny zřejmé rozdíly mezi jednotlivými typy rašelinišť. Získané výsledky nasvědčují tomu, že hydrochemické změny jsou po revitalizaci mnohem výraznější v lesních porostech rašelinných a podmáčených smrčin než na ombrotrofních vrchovištích. Na lesních rašeliništích vzrostly bezprostředně po revitalizaci hodnoty elektrické konduktivity a koncentrace PO₄, Al a Fe v podzemní i povrchové vodě. Na vrchovištích naproti tomu tyto hodnoty zůstaly téměř beze změny. Při odhadování možného vlivu revitalizací na kvalitu povrchových vod je proto důležité vždy vědět, jaké typy rašelinišť jsou zastoupeny v revitalizovaném území a v jakém podílu.

Získaná data zatím ovšem ukazují jen bezprostřední odpověď ekosystému na revitalizaci a ta se může od dlouhodobé reakce dosti výrazně lišit (Worrall et al. 2007). Proto je pro pochopení ekologických změn vyvolaných revitalizačními zásahy nezbytný dlouhodobý monitoring, zahrnující dostatečné období před i po provedení zásahu (minimálně 3 a 10 let).

Lidé pro rašeliniště

Nedílnou součástí Revitalizačního programu na Šumavě jsou také akce pro veřejnost, kdy se do revitalizačních projektů mohou zapojit i dobrovolníci. Hlavní myšlenkou těchto akcí, které jsou součástí projektu Lidé pro rašeliniště, je poskytnout návštěvníkům Šumavy a místním obyvatelům možnost bezprostředně se zúčastnit záchrany těchto unikátních biotopů a také se o nich leccos nového a zajímavého dozvědět.

V rámci zmíněného projektu jsou na území NPŠ realizovány pravidelné Dny pro rašeliniště, na které je možné se přihlásit elektronicky na webových stránkách Správy národního parku. Během těchto dnů lidé dopoledne pomáhají při revitalizaci narušených lokalit a odpoledne navštíví s průvodcem nedotčená rašeliniště, kde mohou obdivovat jejich krásu i srovnávat. Podobně byly ve spolupráci s nevládními organizacemi (např. Duhou) pořádány Týdny pro rašeliniště.V posledních dvou letech se akcí na záchranu rašelinišť čím dál častěji účastní i nejrůznější soukromé firmy. Tímto způsobem se na revitalizaci odvodněných rašelinišť na Šumavě přímo podílelo již několik stovek dobrovolníků z celé České republiky (obrázek 2b).

Literatura

BUFKOVÁ I., STÍBAL F. & MIKULÁŠKOVÁ E. (2010): Restoration of drained mires in the Šumava National Park, Czech Republic. – In: Eiseltová M. (ed.): Restoration of Lakes, Streams, Floodplains, and Bogs in Europe: principles and case studies, pp. 331–354, Springer Verlag, Dordrecht, Heidelberg, London & New York. – LABADZ J. C., BUTCHER D. P. and SINNOT D. (2002). Wetlands and still waters. In: Perrow, M.R. and Davy, A.J. Handbook of Ecological Restoration.Principles of Restoration, 1:106-132. – Lindsay R. (1995). Bogs: the ecology, classification and conservation of ombrotrophic mires. Scottish Natural Heritage, Battleby. 119 pp. – RODWELL, T. A. (1988). The peatland management handbook. Research and Survey in Nature Conservation, No. 14., (Peterborough), Nature Conservancy Council, pp.110. – SCHREIBER H. (1924): Moore des Böhmerwaldes und des deutschen Südböhmen. – Verlag des Deutschen Moorvereins in der Tschechoslowakei, Sebastiansberg. – Stoneman, R. and Brooks S. (eds.). (1997). Conserving bogs. The management handbook. Edinburgh, 286 pp.

Autorka pracuje jako geobotanička Správy NP a CHKO Šumava