Vzpomínky a medailonky

Je těžké vyjádřit slovy vzpomínky na kamaráda a kolegu, který tak náhle odešel ve věku nedožitých 75 let. Předčasně 16. prosince 2022 vyhasl život jednoho z gentlemanů naší ochrany přírody. Honzu mám stále živě před očima spolu se vzpomínkami na události, které jsme společně zažili v práci i soukromém životě. Je dosti ošidné napsat memoáry na někoho, koho jste dobře znali a kdo s vámi prošel velký kus vašeho života. Zůstává ve vás pocit, že jste ho nezachytili dostatečně, že jste něco opomněli, že to prostě není ono… Odešla velká osobnost ochrany přírody regionálního i státního významu. Jana Schlossara jsme potkávali typicky v nažehlené košili doplněné ležérně uvázaným šátkem kolem krku, s šibalským pohledem zesíleným brýlemi a dýmkou vonící tabákem. Se skromným úsměvem na tváři dokázal i vážnou situaci odlehčit vtipem či bonmotem. Snad by dokonce i svůj odchod humorně okomentoval. Ti, kdo ho znali, vědí, jak nezaměnitelný byl jeho podpis oblíbenou zelenou barvou, na který potřeboval až dvakrát více prostoru než my ostatní. Sám se prohlašoval za „salónního lesníka“, protože ač vystudoval v roce 1971 vysokou školu v Brně, obor lesní inženýrství, tvorba a ochrana krajiny, nikdy se jen lesařině nevěnoval. 

Dne 14. listopadu 2022 vyhasl předčasně život velkého člověka. Ten den jsme někteří z jeho kamarádů vyrazili ven zavzpomínat na Jirku o samotě a nechat projít bolest nohama do země. I ptáci jako kdyby o odchodu svého velkého zastánce věděli. Všude bylo hrobové ticho.

František Pelc se narodil 4. října 1962 v Turnově a tomuto městu zůstal věrný dodnes, žije zde s manželkou Ivetou a spolu zde vychovali své dva syny Marka a Adama. Již na druhém stupni základní školy propadl své celoživotní zálibě – poznávání přírody, která je už 35 let jeho profesí a posláním.

Jeho životní příběh připomíná románového hrdinu. Tony byl adoptován ze sirotčince Church of England´s Society a s novými rodiči (Hilda a Leslie Fitzjohnovi) prožil mládí na předměstí Londýna. Vystudoval střední školu a pracoval jako rozvážeč mléka po domácnostech. V mládí ho uchvátily povídky o Tarzanovi a jeho další životní dráhu ovlivnil film o adoptované lvici Else (Born Free), tak trochu s osudem podobným jemu samému. Jeho životní rozhodování určilo setkání s bývalým strážcem ze Serengeti žijícím v Anglii, který mu řekl: „Jestli chceš ještě vidět africkou divočinu, měl bys tam jet nyní, dříve než úplně zmizí.“

Psát vzpomínku na někoho, koho jste dobře znali, kdo byl víc než kolega a kdo šel nemalý kus života s vámi, bývá ošidné. I při posledním slově zachyceném na papír či dnes spíše na obrazovce počítače ve vás přetrvává dojem, že jste vzpomínaného nevystihli, že jste něco opomněli, že to zkrátka není ono. Uvedené pochyby platí o to více, pokud se zamýšlíme nad životaběhem košaté osobnosti, která skutečně ovlivnila stovky lidí a která pozitivně spoluurčovala směřování celého oboru. Právě takovou personou v ochraně přírody a krajiny se na celá desetiletí stal RNDr. Václav Petříček.

Naše jubilantka spatřila svět 27. května 1952 v Přerově, po základní škole maturovala na Keplerově gymnáziu v Praze a následně vystudovala geobotaniku na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Diplomová práce na rybnících v okolí Stráže pod Ralskem ji definitivně nasměrovala do mokřadů. Botanicky nejcennější Hamerský rybník tehdy rovnou navrhla na chráněné území, což se však nakonec nerealizovalo. Rybník byl na dlouhou dobu vypuštěn, aby hluboko pod ním mohla být těžena uranová ruda. V té době se už také seznamovala s ochranou přírody v oddíle Stopařů při Tisu – svazu pro ochranu přírody a krajiny. Vedli jej manželé Leiských, pracovníci SÚPPOP, tehdejšího ústředního odborného pracoviště státní ochrany přírody, kteří pro ni byli velkým vzorem.