Jan Plesník

„Kdo ví, nepředvídá, kdo předvídá, neví.“
Lao-c´ 
(4. nebo 6. století př. n. l., 
pokud ovšem existoval)

Přemísťování organismů, ať už jejich vysazování na vhodné lokality v původním areálu rozšíření (repatriace), nebo posilování planě rostoucích nebo volně žijících populací jedinci z jiných přirozených míst výskytu či odchovů v lidské péči s cílem zvýšit jejich dlouhodobou životaschopnost, patří k tradičním a mezi odbornou a širokou veřejností trvale oblíbenou metodou druhové ochrany. Aby byli ochránci přírody úspěšní, musejí v případě živočichů dobře znát bionomii cílového taxonu, získat podporu co největšího počtu zainteresovaných stran, činnost s nimi koordinovat a v neposlední řadě důsledně sledovat vlastní realizaci a co nezaujatěji vyhodnocovat jeho úspěšnost. 

Každoročně navštíví chráněná území ve světě podle uznávaných odhadů na 8 miliard turistů. Protože na Zemi žilo k 1. 7. 2019 7,7 miliardy lidí, čistě numericky do národního parku, přírodní rezervace a dalších typů územní ochrany zavítá od ledna do prosince jednou každý obyvatel zeměkoule. A obráceně: 94 % všech chráněných území, zanesených do Světové databanky chráněných území (World Database on Protected Areas, WDPA, www.protectedplanet.net), je přístupných veřejnosti.

Není žádným tajemstvím, že zdravé lesy poskytují člověku hned celou řadu ekosystémových služeb, a to nejen zásobovacích, jako je produkce dřeva nebo lesních plodů. Původní lesní pokryv byl ale rozdroben do té míry, že více než 70 % všech těchto porostů na Zemi leží do vzdálenosti menší než jeden kilometr od lesního okraje a mnohé lesy jsou menší než 10 hektarů, přičemž bývají nezřídka obklopeny krajinou přeměněnou lidskou společností na ornou půdu, pastviny nebo lidská sídla. 

V polovině 60. let 20. století, v době globálního hospodářského vzestupu a určitého, byť dočasného, politického uklidnění, některé vlády i nadnárodní organizace oživily myšlenku zakotvit účinnou péči o přírodní a kulturní památky, jejichž význam jednoznačně přesahuje hranice jednotlivých států či kontinentů, do mezinárodního práva. Současně mělo jít o vyjádření stále častěji potvrzované skutečnosti, že se lidská civilizace a příroda přímými a zpětnými vazbami vzájemně ovlivňují, a je tedy nezbytná účinná ochrana jak přírody a krajiny, tak nejdůležitějších výtvorů lidské činnosti, a to pokud možno ve vzájemné jednotě. Uvedená snaha, navazující na etické poselství velikánů, jako byl Albert Schweitzer, Aldo Leopold a v neposlední řadě Hugo Conwentz, nakonec vyústila v listopadu 1972 v přijetí několik let pečlivě připravované Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (Convention Concerning the Protection of the World Cultural and Natural Heritage), zaštítěné Organizací OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO):

Na první pohled se může zdát, že popisování nových druhů vědeckými postupy a jejich následné logické třídění podle příbuznosti může být důležité jen pro značně omezený počet posedlých nadšenců, kteří se jim věnují ve svém volném čase, v lepším případě pro pár nepraktických staromódních vědátorů, zakopávajících o krabice s brouky. Jenže opak je pravdou.

Čtenářům našeho časopisu určitě neuniklo, že v říjnu 2019 oslavila státní ochrana přírody na Slovensku vskutku významné výročí – 100 let existence. Uvedeným kulatinám je věnováno zvláštní číslo vědeckopopulárního časopisu o životním prostředí Enviromagazín, vydávaného Ministerstvem životního prostředí Slovenské republiky a Slovenskou agenturou životního prostředí.

Savci a ptáci patří spolu s cévnatými rostlinami k nejlépe prozkoumaným skupinám organismů. I když dohromady čítají více než 15 000 druhů, u mnohých z nich máme k dispozici řadu informací o jejich bionomii, morfologii, fyziologii a fenologii, takže můžeme prostřednictvím rozmanitých znaků určit jejich roli ve fungování ekosystémů.

Na první pohled nápadné zbarvení tygra zaujalo již antické přírodovědce, kteří tyto šelmy znali ze zápasů v cirku. Podle vžitých názorů funguje zdánlivě dobře viditelné pruhování v husté vegetaci, navíc plné stínů, jako dokonalé maskování. Základní zbarvení a tmavé pruhy na srsti tygra ussurijského (P. t. altaica) podle pozorování v terénu při rychlejším pohybu zvířete i v otevřené krajině splývají a vytvářejí dojem hnědavě šedé hmoty do značné míry se ztrácející v okolním prostředí: silueta šelmy se tak pro případné pozorovatele zcela rozostří. Obdobné rozčlenění obrysů těla do okolí označujeme jako disruptivní zbarvení neboli somatolýzu. Jiní badatelé zase tvrdí, že tygří zbarvení má přesně opačnou, a to vnitrodruhovou funkci: upozorňuje určitého příslušníka druhu na to, že se ocitl v teritoriu jiného. Tygři na rozdíl od lvů nevytvářejí smečky, ale většinu roku žijí samotářsky.

Četnými sdělovacími prostředky, od špičkových vědeckých časopisů po bulvární internetové stránky, glosovaná obsáhlá zpráva Mezinárodní platformy pro biodiverzitu a ekosystémové služby (IPBES) o stavu, změnách a vývojových trendech globální biologické rozmanitosti, představila i některá sdělení, pozměňující tradiční názory.