Jan Plesník

Modelling Nature. An Introduction to Mathematical Modelling of Natural Systems 
Gillman E. & Gillman M. 
CABI Publ. Willingford, U.K. 2019. 280 str. ISBN 978-1-786393135. 
Cena výtisku v pevné vazbě 45 GBP
Všechny modely jsou špatné, 
ale některé jsou užitečné.
George O. Box: Robustness in statistics (1979)

Vysazování stromů bývá všeobecně považováno za jeden z možných způsobů omezování dopadů probíhajících a očekávaných změn podnebí a přizpůsobování se jim. Současně se stává i opatřením, jak bojovat proti nedostatku vody v krajině, v některých oblastech současně zabraňovat úbytku biologické rozmanitosti a ve městech poskytovat jejich obyvatelům žádoucí stín a snižovat dopady efektu tepelného ostrova. Četné nevládní organizace a vlády proto uskutečňují v různých částech světa rozmanité iniciativy, jejichž cílem je vysázet miliardy, nebo dokonce rovnou biliony stromů. 

Zvuky slouží kytovcům nejen k orientaci v prostoru, získávání potravy či obraně před predátory, ale i k vzájemné komunikaci mezi jedinci téhož druhu na ohromující vzdálenosti. Nejde jen o složitý systém dorozumívání delfínů, o němž se často s určitou nadsázkou hovoří rovnou jako o jazyce, nebo širokou škálu zvuků vydávaných keporkaky (Megaptera novaeangliae) přirovnávanou ke zpěvu. Zvuk podobný hlasu žab, ale s ostrými kovovými tóny a intenzitou motorové pily, vydává jeden z nejmenších a současně dnes nejhojnějších v minulosti průmyslově lovených kytovců – plejtvák malý (Balaenoptera acutorostrata). 

Snižování početnosti některých druhů volně žijících živočichů a zmenšování jejich areálu rozšíření (defaunace) se nevyhnulo ani subsaharské Africe. Mezi celosvětově ohrožené druhy musíme v současnosti řadit i kdysi naprosto běžné tamější savce, jako je slon africký (Loxodonta africana), lev (Panthera leo), hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius), šimpanz (Pan troglodytes) nebo žirafa (Giraffa camelopardalis), podle novějších názorů tvořená čtyřmi druhy (IUCN 2019 – viz rámeček 1). Na vině zůstává kromě pokračující velkoplošné přeměny původního prostředí na zemědělskou půdu a lidská sídla také přímé pronásledování člověkem, ať už v podobě příliš intenzivního legálního lovu a opětovně se rozmáhajícího pytláctví, nebo snaha omezit či zcela vyhubit zvířata, považovaná lidmi z nejrůznějších důvodů za škůdce.

„Kdo ví, nepředvídá, kdo předvídá, neví.“
Lao-c´ 
(4. nebo 6. století př. n. l., 
pokud ovšem existoval)

Přemísťování organismů, ať už jejich vysazování na vhodné lokality v původním areálu rozšíření (repatriace), nebo posilování planě rostoucích nebo volně žijících populací jedinci z jiných přirozených míst výskytu či odchovů v lidské péči s cílem zvýšit jejich dlouhodobou životaschopnost, patří k tradičním a mezi odbornou a širokou veřejností trvale oblíbenou metodou druhové ochrany. Aby byli ochránci přírody úspěšní, musejí v případě živočichů dobře znát bionomii cílového taxonu, získat podporu co největšího počtu zainteresovaných stran, činnost s nimi koordinovat a v neposlední řadě důsledně sledovat vlastní realizaci a co nezaujatěji vyhodnocovat jeho úspěšnost. 

Každoročně navštíví chráněná území ve světě podle uznávaných odhadů na 8 miliard turistů. Protože na Zemi žilo k 1. 7. 2019 7,7 miliardy lidí, čistě numericky do národního parku, přírodní rezervace a dalších typů územní ochrany zavítá od ledna do prosince jednou každý obyvatel zeměkoule. A obráceně: 94 % všech chráněných území, zanesených do Světové databanky chráněných území (World Database on Protected Areas, WDPA, www.protectedplanet.net), je přístupných veřejnosti.

Není žádným tajemstvím, že zdravé lesy poskytují člověku hned celou řadu ekosystémových služeb, a to nejen zásobovacích, jako je produkce dřeva nebo lesních plodů. Původní lesní pokryv byl ale rozdroben do té míry, že více než 70 % všech těchto porostů na Zemi leží do vzdálenosti menší než jeden kilometr od lesního okraje a mnohé lesy jsou menší než 10 hektarů, přičemž bývají nezřídka obklopeny krajinou přeměněnou lidskou společností na ornou půdu, pastviny nebo lidská sídla. 

V polovině 60. let 20. století, v době globálního hospodářského vzestupu a určitého, byť dočasného, politického uklidnění, některé vlády i nadnárodní organizace oživily myšlenku zakotvit účinnou péči o přírodní a kulturní památky, jejichž význam jednoznačně přesahuje hranice jednotlivých států či kontinentů, do mezinárodního práva. Současně mělo jít o vyjádření stále častěji potvrzované skutečnosti, že se lidská civilizace a příroda přímými a zpětnými vazbami vzájemně ovlivňují, a je tedy nezbytná účinná ochrana jak přírody a krajiny, tak nejdůležitějších výtvorů lidské činnosti, a to pokud možno ve vzájemné jednotě. Uvedená snaha, navazující na etické poselství velikánů, jako byl Albert Schweitzer, Aldo Leopold a v neposlední řadě Hugo Conwentz, nakonec vyústila v listopadu 1972 v přijetí několik let pečlivě připravované Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (Convention Concerning the Protection of the World Cultural and Natural Heritage), zaštítěné Organizací OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO):

Na první pohled se může zdát, že popisování nových druhů vědeckými postupy a jejich následné logické třídění podle příbuznosti může být důležité jen pro značně omezený počet posedlých nadšenců, kteří se jim věnují ve svém volném čase, v lepším případě pro pár nepraktických staromódních vědátorů, zakopávajících o krabice s brouky. Jenže opak je pravdou.