Kulér-Zprávy, aktuality, zajímavosti

Ochrana přírody 3/2020 — 26. 6. 2020 — Kulér-Zprávy, aktuality, zajímavosti — Tištěná verze článku v pdf

Při vysazování stromů nemá jít jen o počet

Autor: Marcela Plesníková, Jan Plesník

Karin Hollová z Kalifornské univerzity v Santa Cruzu a Pedro Brancalion působící na univerzitě v brazilském São Paulu ale upozorňují na řadu úskalí, která s sebou akce jako 1t.org nebo Kampaň za bilion stromů zcela zákonitě přinášejí (Science, 368, 580–581, 2020). 

Obnova mangrovových porostů bývá nejen nákladná, ale nezřídka skončí
neúspěchem, zvláště pokud při ní nebyly použity původní dřeviny dokonale
přizpůsobené místnímu prostředí. Porost v senegalské přírodní rezervaci
Somone je původní. Foto Jan Plesník

Rozšířená posedlost vysazovat stromy v původních travinách a savanách může poškozovat tamější faunu a flóru a koneckonců i celé ekosystémy. V některých případech masové sázení stromů selže, protože jej místní obyvatelé nepřijmou za své, chybí v něm odpovídající následná péče o dřeviny, zemědělci na nově osázených plochách pasou dobytek a někdy nové porosty po určité době jednoduše vykácejí. 

Program zalesňování uskutečňovaný v jihozápadní Číně, který přijde na 66 miliard USD (1,6 bilionu Kč), si klade za cíl zvýšit v oblasti podíl plochy porostlé stromy o 32 % a snížit půdní erozi o 45 %, a to jen během 10–15 let. Stejně jako v dalších programech rychlého a velkoplošného zalesňování tvoří i při této činnosti novou výsadbu jeden nebo několik málo nepůvodních druhů stromů. Masivní pěstování stromů na polopouštním čínském sprašovém plató ve střední části nejlidnatější země světa snížilo v důsledku velkého výparu rychle rostoucích dřevin odtok vody do řek a ovlivnilo množství vody dostupné pro spotřebu lidmi. Většina stromů v tomto programu se pěstuje na bývalé zemědělské půdě, takže rozloha parcel osetých plodinami poklesla v oblasti téměř o čtvrtinu a současně ubylo 7 % rozlohy původních lesů, kde zemědělci hledají novou půdu. 

Zatímco ve světě tvoří pěstované lesy 7,2 % celkové rozlohy lesů,
v Evropské unii je to více než třetina: výsadba v belgických Ardenách.
Foto Jan Plesník

Ve svém komentáři představují Hollová a Brancalion několik zásad, jak zlepšit úlohu lesních ekosystémů na naší planetě. Ochrana a zachování lidmi neovlivněných nebo jen málo ovlivněných lesů je účinnější, z ekologického pohledu vhodnější a v neposlední řadě i levnější než pěstování stromů. Místo toho, aby se zaměřily na klíčové problémy, jako je důsledné vymáhání práva, ochrana území osídleného domorodým obyvatelstvem a podpora vlastníků, kteří na svých pozemcích udržují původní lesní pokryv, zareagovaly hospodářsky nejvyspělejší státy světa sdružené v neformální skupině G7 na požáry v Amazonii v létě 2019 okamžitou nabídkou brazilské vládě, že zaplatí zalesnění vyhořelých ploch. Přitom současné poznatky potvrzují, že dokonce i sebelépe naplánované a provedené projekty jen málokdy obnoví biodiverzitu odpovídající původnímu lesu. 

Zlepšování stromového pokryvu zůstává jednou z nejlepších možností, jak kompenzovat část emisí skleníkových plynů, zejména CO₂, vznikajících lidskou činností. Nicméně je nezbytné brát v úvahu, že se jedná jen o malý podíl uhlíku, který se uvolňuje do ovzduší. Největší neurčitost souvisí s odhady, kolik uhlíku uloží stromy ve svých tělech v budoucnosti, protože vzrůstající sucho a teplota mohou přímo či nepřímo přivodit významnou úmrtnost (mortalitu) stromů, a to i v důsledku gradací hmyzu a zvýšeného výskytu a většího rozsahu požárů. Na druhou stranu v určitých oblastech směrem k pólům bude možné sázet stromy, i když to ještě v nedávné minulosti možné nebylo. 

Třetím principem by mělo být citlivé vyvažování environmentálních a sociálních cílů obdobných aktivit. Některé mapy možných ploch pro obnovu lesa zahrnují místa, kde v současnosti žijí lidé, provozuje se zemědělství a těží suroviny. Při určování prioritních území pro zalesňování bychom měli zohlednit i to, jak byla využívána v minulosti, jaké jsou v nich možnosti přirozené obnovy lesa, jak jsou hodnotná pro ochranu přírody a jaké jsou náklady na jiné využití území. 

Na montrealských ulicích vysazují kanadský národní strom – javor. Foto Jan Plesník

Úspěšné pěstování stromů vyžaduje pečlivé naplánování příslušného programu nebo projektu, do něhož by měly být od samého začátku zapojeny všechny zainteresované strany. Uvedený přístup umožňuje včas řešit možné střety a zajistit projektu nebo programu dlouhodobě nejvyšší možnou účinnost: Jasně vytyčené cíle zase dovolí vyhodnotit úspěšnost iniciativy. Jestliže je snahou získat zpátky kdysi zalesněný biotop, bude přirozená obnova nejen levnější než umělá výsadba, ale bude na něm také růst více stromů. Jestliže se projekt zaměří na produkci ovoce a ovocných dřevin pro vlastníky půdy, přijde na řadu výsadba plantáží nepůvodních stromů. 

Autoři současně upozorňují, že většina iniciativ tohoto typu se soustřeďuje na počet vysazených stromů, nikoli na to, kolik z nich do určité doby přežije a zda skutečně poskytují deklarované přínosy, zvláště pokud to jako při ukládání uhlíku z ovzduší nebo produkci dřeva vyžaduje celá desetiletí. Jako ilustrativní případ uvádějí, že výsadba mangrovových porostů po ničivé tsunami v prosinci 2004 na Srí Lance stála 13 milionů USD (321 milionů Kč). Monitorování porostů pět a více let po vysazení dřevin vytvářejících mangrovové porosty ukázalo, že na více než 75 % lokalit přežilo méně než 10 % stromů, protože projekt byl špatně naplánován a chyběla náležitá péče o sazenice. Hollová a Brancalion proto doporučují uplatňovat v praxi adaptivní péči, která zahrnuje i sledování, zda bylo dosaženo cílů iniciativy, a finanční prostředky dovolující provést nezbytnou změnu v péči, pokud je potřebná a pokud se tak již nestalo.

Hlavní poselství článku představuje názor, že proto, aby stromy co nejvíce zlepšovaly životní prostředí, je nejdůležitější zachovat co nejvíce přírodních lesů a v druhém sledu podpořit přirozené šíření lesa do míst, kde kdysi rostl. Obnova lesů na velmi poškozených místech vyžaduje výsadbu stromů, jež je z uvedených postupů jednoznačně nejdražší a úsilí v tomto směru často nebývá úspěšné. Jasné vytyčení cílů, zapojení místního obyvatelstva, důkladné plánování, rozumná realizace, dlouhodobé monitorování a následná péče mohou napomoci, aby obdobné činnosti skutečně byly přínosem jak pro lidi, tak pro přírodu.