Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 2/2020 — 23. 4. 2020 — Kulér-Zprávy, aktuality, zajímavosti — Tištěná verze článku v pdf
Přemísťování volně žijících živočichů: jak se vyvarovat chyb
Přemísťování organismů, ať už jejich vysazování na vhodné lokality v původním areálu rozšíření (repatriace), nebo posilování planě rostoucích nebo volně žijících populací jedinci z jiných přirozených míst výskytu či odchovů v lidské péči s cílem zvýšit jejich dlouhodobou životaschopnost, patří k tradičním a mezi odbornou a širokou veřejností trvale oblíbenou metodou druhové ochrany. Aby byli ochránci přírody úspěšní, musejí v případě živočichů dobře znát bionomii cílového taxonu, získat podporu co největšího počtu zainteresovaných stran, činnost s nimi koordinovat a v neposlední řadě důsledně sledovat vlastní realizaci a co nezaujatěji vyhodnocovat jeho úspěšnost.
Nedůsledné plánování, přehlížení vědeckých poznatků, vysoké finanční náklady a sama složitost obdobných přesunů vedou k tomu, že až příliš často nebývají úspěšné. Navíc studie v recenzovaných časopisech informují spíše o úspěšných repatriacích nebo posilováních populací a obvykle vůbec nezmiňují těžkosti s nimi spojené.
Kromě repatriací musejí být některé populace sysla obecného
(Spermophilus citellus) v ČR posilovány translokací zvířat z jiných lokalit –
viz článek na str. 5―9 tištěné verze časopisu OP 2/2020. Foto Jan Plesník
Skupina specialistů na přemisťování organismů pro účely ochrany přírody působící při Mezinárodní unii ochrany přírody (IUCN) vydává od roku 2008 Globální edici perspektiv repatriací, přinášející podrobné informace o úspěšných a neúspěšných repatriacích a posilováních populací, a to ve shodném formátu včetně pasáží popisujících obtíže při jejich plánování a naplňování a při monitorování organismů po jejich vypuštění.
Oded Berger-Tal působící na univerzitě Ben Guriona v Nagevu v izraelské Beer Ševě vyhodnotil se svými kolegy 293 translokací volně žijících živočichů popsaných v uvedené publikační řadě (Anim. Conserv., doi:10.1111/acv.12534, 2020). Zmiňované případové studie zahrnují 270 druhů a uskutečnily se v 76 zemích celého světa. Všechny poskytly údaje o cílech přemístění, zvolených ukazatelích úspěšnosti, úvodní analýze proveditelnosti, vlastní realizaci a monitorování jedinců po vypuštění do přírody, obtížích akce, nejdůležitějších získaných poznatcích a o hodnocení úspěšnosti včetně důvodů, proč se projekt podařil, nebo naopak selhal. Translokaci bezobratlých popisovali realizátoři ve 28 případech, kdežto při 106 přesunech šlo o savce.
Ničení původního prostředí a působení zavlečených či vysazených predátorů
vedly k tomu, že v roce 1952 přežívalo jen 30 bernešek havajských (Branta sandvicensis).
I když se ve volné přírodě v současnosti vyskytuje 300–1000 rozmnožujících se jedinců,
populace musejí být i nadále posilovány jedinci odchovanými v lidské péči. Foto Jan Plesník
Obtíže provázející transfery fauny rozdělili badatelé do pěti skupin. Administrativní a logistické těžkosti se týkaly především nedostatku financí nebo kvalifikovaného personálu, zatímco vnitřní problémy vyplývaly z charakteristik taxonu, jako je jeho nízká genetická rozmanitost. V některých případech čelili profesionální nebo dobrovolní ochránci přírody nepříznivým vlastnostem vybraného biotopu nebo museli překonat společensko-politické překážky, kupř. nedostatek politické podpory či střet mezi zainteresovanými stranami. A konečně poslední kategorie pomyslných bariér souvisela s biotou (živou složkou ekosystému), zejména predací a působením invazních nepůvodních druhů. Celkově vědci a praktici nahlásili více než 1 200 potíží, s nimiž se sami setkali.
Při repatriaci magotů (Macaca sylvanus) zabavených obchodníkům
s domácími mazlíčky v Maroku se vyskytly problémy související
se začleňováním těchto primátů do tlup ve volné přírodě. Foto Jan Plesník
K jakým závěrům Berger-Talův tým dospěl? V jednom ze tří případů se ochránci přírody potýkali s monitorováním živočichů vypuštěných do (staro)nového prostředí. Není žádným překvapením, že druhou nejčastější těžkostí představoval nedostatek financí, hlášený téměř v polovině hodnocených akcí. K problémům vyvolaným chováním živočichů docházelo nejčastěji u plazů, ptáků a savců, kdežto přemísťování ryb a obojživelníků významně ohrožovaly invazní nepůvodní druhy. Pokud přemístíme méně než tisícovku obojživelníků, významně se zvýší pravděpodobnost nezdaru. Nemalé trable vyvolávala i skutečnost, že se vysazení živočichové sami v krátké době přesunuli na překvapivě velkou vzdálenost mimo zamýšlenou a připravenou lokalitu. Jestliže se zvířata na novém místě dostala do prostředí, které se lišilo od jejich rodiště, musela se v něm co nejdříve začít učit žít. Jindy, jako v případě repatriace tuleně havajského (Neomonachus schauinslandi), se translokace nezdařila, protože si ploutvonožci příliš zvykli na přítomnost člověka. Ukazuje se, že při přesunu volně žijících živočichů na jiná místa se často podceňuje nezbytnost znát co nejlépe ekologii, ale i chování příslušného druhu nebo poddruhu.
V průběhu epidemie přenosné rakoviny tváře musely být vytvořeny ze
zdravých zvířat záložní populace ďábla medvědovitého (Sarcophilus harrisii),
sloužící k repatriaci nebo posilování jiných populací zmiňovaného dravého vačnatce.
Foto Jan Plesník