Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 3/2020 — 25. 6. 2020 — Úvodem — Tištěná verze článku v pdf
„Kdo ví, nepředvídá, kdo předvídá, neví.“
Lao-c´
(4. nebo 6. století př. n. l.,
pokud ovšem existoval)
Má ochrana přírody a krajiny vzpomínat na budoucnost?
Při pohledu na dnešní svět by jí se chtělo dát za pravdu. Pandemie nemoci COVID-19, ať už je její původ jakýkoli, nám hodně důrazně ukázala žlutou kartu. Debata o zákonitostech probíhajících a očekávaných změn podnebí již definitivně pronikla ze stránek vědeckých časopisů do každodenního života prostě proto, že zejména dopady mimořádných meteorologických jevů dávaných s nimi do souvislosti pociťujeme na vlastní kůži – a nejen na ni. Studna na naší chalupě stačila po celé století v pohodě celoročně zásobovat nemalý statek – a dnes musíme vodu na dva letní měsíce dovážet a hledat její nový zdroj. Tvrzení, že lesy v České republice chřadnou, představuje poněkud nemístný, navíc alibistický eufemismus – hynou ve velkém.
Všechny uvedené problémy mají ve větší či menší míře společného jmenovatele – naše zacházení s okolním prostředím. V angličtině se o nich nehovoří jako o těžkostech či bolehlavech, ale jako o výzvách. Proto se přímo nabízí oprávněná otázka: Dokáže na ně ochrana přírody rozumně, smysluplně a aspoň trochu včas reagovat?
Jsem dalek bezbřehého optimismu a mám rád hlášku kardinála Thomase Wolseyho, jehož vliv na prchlivého krále Jindřicha VIII.
Tudora byl po jistou dobu tak velký, že proti němu jsou čeští lobbisté, političtí podnikatelé a šibalové nejrůznějšího formátu učinění žabaři: „Já nic nevím, ale umím si představit cokoli.“ Nicméně jsem přesvědčen, že si se jmenovanými problémy/výzvami, i když pochopitelně nikoli hned, snadno a za pár drobných, nakonec přece jen poradíme.
Ale jen za určitých podmínek.
Zakonzervovat dost dobře nemůžeme ani přírodu, ani samotnou péči o ni. I při – a to neříkám nikterak hanlivě – každodenní rutině bychom se měli opravdu vážně zamyslet nad tím, jak bude příroda a krajina v ČR již zanedlouho vypadat a zda při tom vystačíme se současnými zažitými přístupy. Ačkoliv to může znít jako veskrze vyčpělá fráze, připomeňme, že soudobá péče o přírodní a krajinné bohatství by měla být založena na důkazech poskytovaných vědou, nikoli na vhodně ohýbaných faktech a umně živeném strachu. Třiaosmdesátiletý americký ekolog a popularizátor Daniel Botkin nedávno sepsal 25 mýtů, které nadále nejenže přežívají, ale někdy i bují – a věda je opakovaně vyvrátila a lpění na nich ve skutečnosti životní prostředí ničí. Nepohybujeme se ve vzduchoprázdnu. Pomyslnou niku ochraně přírody vymezuje politická, finanční, právní a společenská podpora: nejlépe ji získáme citlivě namíchanou směsí železné logiky a trošky nezbytných emocí. Neberte, prosím, uvedené poznámky jako znuděné hraběcí rady – jsou spíše, řečeno oblíbenými slovy Igora Míchala, zkušenostmi starého zbrojnoše.
Přesto budu dveře pro jistotu otvírat s (předběžnou) opatrností.