Kulér-Recenze

Ochrana přírody 5/2020 — 2. 11. 2020 — Kulér-Recenze — Tištěná verze článku v pdf

Ekologická síť půl století poté

Autor: Jan Plesník

Fragmentace krajiny, tedy rozdělení souvislých krajinných celků do menších a izolovanějších ploch a současné vytváření nejrůznějších bariér omezujících průchodnost krajiny, bývá považována za jeden z palčivých problémů ohrožujících biologickou rozmanitost na všech jejích třech základních úrovních (geny/druhy/ekosystémy). V případě přírodního a přírodě blízkého prostředí obvykle zahajuje proces vedoucí k poškozování a ničení biotopů, který může nezřídka skončit jejich úplnou ztrátou. 

V 70. a 80. letech 20. století se v určitých částech světa objevila nezávisle na sobě představa, že nežádoucí vliv rozpadu prostředí do menších ploch na živou i neživou složku ekosystémů by bylo možné do určité míry snížit vytvořením ekologické sítě. Brněnští přírodovědci, podpořeni dalšími československými kolegy, tehdy postupně rozpracovali původní koncepci kostry ekologické stability krajiny do územních systémů ekologické stability (ÚSES). Patřili tak spolu s americkými, nizozemskými a estonskými odborníky v celosvětovém měřítku k průkopníkům, vytvářejícím nezbytná teoretická východiska a praktické zásady, jak udržet a ještě lépe zlepšit propojenost krajiny pro planě rostoucí rostliny a volně žijící živočichy a současně i zdraví celé krajiny. Novou vlnu zájmu o ekologické sítě v pravém smyslu slova, a to nejen na našem kontinentě a v Severní Americe, vyvolaly dopady probíhajících a očekávaných změn podnebí na přírodu a krajinu a pokračující uplatňování ekosystémových služeb, resp. přírodního kapitálu, v praxi. 

Známá Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN) od začátku 90. let minulého století nejen významně podporovala navrhování ekologické sítě v řadě zemí včetně České republiky a Slovenska, ale spolu s vládami některých států rozhýbala myšlenku vytvořit Celoevropskou ekologickou síť (PEEN, viz Ochrana přírody, 67, suppl., 9–14, 2012). Od konce 90. let zdůrazňuje myšlenku funkčního, nikoli pouze formálního propojení tradičně chápané soustavy většinou vzájemně izolovaných chráněných území jedna z jejích odborných složek, Světová komise pro chráněná území (WCPA). Oživení myšlenky ekologické sítě vedlo v roce 2016 k tomu, že v rámci WCPA byla ustavena skupina specialistů na ochranu propojenosti krajiny (CCSG), do jejíž činnosti se zapojili také čeští a slovenští odborníci ze státní ochrany přírody a akademických pracovišť. Právě její členové vypracovali z podnětu Úmluvy o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů (Bonnské konvence, CMS) zásady ochrany propojenosti (konektivity) krajiny pomocí ekologických sítí a koridorů. Jejich přípravu podpořilo několik dalších institucí včetně Úmluvy o biologické rozmanitosti (CBD) a osm vlád ze tří kontinentů.

Losi (Alces alces) mívají ve střední Evropě potíže s přecházením dálnic
a velkých silnic. Foto Jan Plesník

Publikaci, jejíž příprava začala již v roce 2003, otvírají, jak se ostatně stalo dobrým zvykem, údaje o stavu biologické rozmanitosti a ekosystémových služeb na naší planetě, převzaté z obsáhlé zprávy Mezivládní platformy pro biodiverzitu a ekosystémové služby (IPBES, viz Ochrana přírody, 74, 4, 38–41, 2019). V další části autoři stručně a nanejvýš srozumitelně představují poznatky hned z několika oborů, tvořící vědecké základy koncepce ekologické propojenosti. Protože se pro vzájemně propojenou, nejen pouze graficky spojenou prostorovou strukturu v krajině, sloužící péči o přírodní dědictví, používají různé termíny, vyjasňují autoři, co rozumějí ekologickou propojeností, ekologickou sítí pro ochranu přírody a ekologickým koridorem. V jedné z tabulek najdeme některé typy ekologických sítí z různých koutů světa včetně ÚSES. Podstatné je, že podle autorů recenzované publikace musejí jádrová území, ať už chráněná území, nebo jiná účinná opatření územní ochrany (other effective area-based conservation measures, OECMs), chránit biodiverzitu, ale nemusejí zachovávat ekologickou propojenost: v případě ekologických koridorů je tomu právě naopak. Pokud jde o podporu posunu areálu rozšíření druhů v důsledku změn podnebí, autoři se nerozpakují upozornit na nepochybné nevýhody, které může tento přístup s sebou přinášet. Zvláštní pozornost, která se odráží již v názvu příručky, je věnována nejvíce problémovým skladebním prvkům ekologických sítí – ekologickým koridorům. Autorský kolektiv proto vypracoval základní pokyny pro jejich plánování a zřizování, péči o ně a pro jejich monitorování a hodnocení jejich účinnosti. Samostatná kapitola se soustřeďuje na využití koridorů v suchozemském, sladkovodním a mořském prostředí a mezi nimi a otázce vzdušných koridorů, především v souvislosti s výstavbou větrných elektráren, výškových budov a elektrovodů. Závěrečná kapitola účelně shrnuje, jak se vědecké chápání ekologické propojenosti promítá nejen do zákonů jednotlivých zemí a mezinárodního práva včetně legislativy EU, ale i do nejrůznějších strategií, koncepcí, programů, projektů a každodenní činnosti. Ostatně, vytváření ekologických koridorů výslovně zmiňuje i v květnu 2020 uveřejněná Strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030, kterou glosuje Pavel Pešout v minulém čísle Ochrana přírody, 75, 4 na str. 44–48.

Téměř polovinu knihy zabírají podrobné případové studie, názorně ilustrující fungování ekologických sítí v základních typech prostředí. Autorům se podařilo shromáždit reprezentativní vzorek příkladů, na nichž demonstrují principy představené v předcházející části publikace: zahrnuje 25 modelových přístupů ze všech kontinentů s výjimkou Antarktidy. Přestože základní definice najdeme již v úvodu knihy, opatřili ji autoři výstižným slovníkem pojmů. 

Ačkoliv sympatický počin IUCN hovoří o ekologických sítích pro ochranu biodiverzity, zabývá se téměř výlučně jedním ze tří možných přístupů, konkrétně biocentrickým, soustřeďujícím se na podporu druhů či dalších taxonů, popř. ekologických/funkčních skupin (gild). Také v případě propojenosti se hovoří o ekologické konektivitě pro druhy. Další dvě koncepce, ekostabilizační a zelené cesty, autoři opomíjejí. Zelená infrastruktura Evropské unie, byť v současnosti poněkud vyšumělá, rozhodně přesahuje pojetí ekologické sítě, tak jak ji chápe recenzovaná publikace. Zahrnuje totiž i prvky, jejichž primárním úkolem není ani ochrana biodiverzity, ani podpora propojenosti krajiny pro druhy, ale poskytování ekosystémových služeb: na mysli máme kupř. poldry, vegetační pásy pro zdomácnělé hmyzí opylovače, příměstské rekreační lesy či zeleň snižující efekt městského tepelného ostrova. 

Autorský kolektiv příručky doporučuje se při výběru druhů, pro něž by se měly zřizovat ekologické sítě, soustředit na ohniskové druhy. Uvedená zásada má bezpochyby své logické opodstatnění, domnívám se ale, že by se stejně jako při výběru prioritních druhů pro záchranné programy a akční plány mohlo sáhnout i po taxonech náležejících do dalších kategorií (ohrožené, přirozeně vzácné, klíčové, vlajkové, deštníkové, endemické, reliktní apod.) nebo ještě lépe po jejich rozumné kombinaci. Do výčtu možných negativních dopadů ekologických sítí a koridorů na přírodu bych doplnil efekt nechtěného, kdy konkrétní koridor funguje pro určité necílové druhy jako nepřekonatelná překážka. Na rozdíl od některých ekologických sítí budovaných v rámci států či jejich administrativních částí je pojetí prostupující hodnocenou knihou založeno jen na dvou typech skladebných prvků. Oceňuji, že metodika IUCN důsledně rozlišuje mezi migrací a dalšími typy pohybů organismů krajinou, jako je kupř. šíření mladých jedinců hledajících prostor pro vytvoření vlastního domovského okrsku. V řadě článků i koncepčních dokumentů, kupř. v již zmiňované Strategii EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030, tomu tak není. 

Text také zdůrazňuje, že ekologické koridory bychom neměli považovat za neměnné, existující na stejném místě jednou provždy. Naopak neuškodí si připomenout, že příroda bývá mnohem dynamičtější, než jsme až donedávna usuzovali. Autoři se nebojí bez okolků přiznat, že ne všechny ekologické koridory mohou být pro biodiverzitu skutečně přínosné. Ještě před vypuknutím pandemie nemoci covid-19 odborníci, kupř. Wolfe et al. 2005, Loh et al. 2015, Rulli et al. 2017 nebo Wilkinson et al. 2018, důrazně upozorňovali, že fragmentace původního prostředí v tropech a subtropech, na prvním místě deštného pralesa, zvyšuje nebezpečí šíření zoonóz, infekčních chorob přenosných mezi živočichy, povětšinou obratlovci, a lidmi. Současně nelze vyloučit ani to, že uvedený proces urychlí právě určitý biologický koridor. Přestože některé státy, kupř. USA (1. července 2020 schválila americká Sněmovna reprezentantů zákon o ochraně koridorů planě rostoucích a volně žijících živočichů a vyčlenila na tyto činnosti na federálních i soukromých pozemcích 50 milionů USD, tedy 1,1 miliardy Kč ročně), Bhútán, Kostarika nebo Tanzanie, nedávno zakotvily koncepci ekologické sítě nebo ekologických koridorů do svého zákonodárství (nemám na mysli jen proklamativní přelakování soustavy chráněných území na ekologickou síť v pravém významu), zkušenosti z Evropy opakovaně potvrzují, že rozhodující je, aby byl uvedený přístup začleněn do legislativy týkající se využití území, tedy územního plánování. Problémem ale zůstává fakt, že řada zemí obdobnou právní normu z rozmanitých důvodů jednoduše nemá. 

V roce 2017 uveřejnila Lenore Fahringová z Carletonovy univerzity v kanadské Ottawě, která se otázkám vzájemných vazeb mezi rozpadem prostředí na menší části a biologickou rozmanitostí věnuje téměř třicet let, článek tvrdící, že negativní dopady fragmentace na živou i neživou přírodu v důsledku určité setrvačnosti přeceňujeme. Domnívá se totiž, že procesy probíhající v místních krajinných ploškách nemusejí být dominantní ve větším, tedy krajinném měřítku. Navíc obecně platí, že více fragmentovaná krajina má tendenci obsahovat méně biotopů a důsledky fragmentace a úbytku biotopů na modelové složky biodiverzity lze odlišit jen obtížně. Podle její rešerše není 70 % reakcí biodiverzity na rozpad krajiny dokumentovaných v literatuře statisticky významných a 76 % těch, které signifikantní jsou, potvrzuje pozitivní efekt fragmentace na biologickou rozmanitost (Fahring 2017, 2018, Fahring et al. 2019). Statě Fahringové vyvolaly ostrou kritiku ukazující na metodická a věcná pochybení kanadské badatelky (Fletcher jr. et al. 2018). Debata připomíná známou polemiku o SLOSS, tedy zda je pro péči o biodiverzitu vhodnější zřídit jedno velké chráněné území, nebo několik menších o stejné celkové rozloze. Mezitím se někteří ochranářští biologové, kupř. Miller-Rushing et al. (2019), snaží otupit ostré hrany sporu. O to více zaráží, že se Hiltyová se svými spolupracovníky o této diskusi, úspěšně polarizující uznávané a zkušené vědce, vůbec nezmiňuje. 

Závěrem můžeme shrnout, že vůbec první příručka o vytváření ekologických sítí určená odborné a široké veřejnosti z celého světa může být českému čtenáři užitečná přinejmenším ze dvou důvodů. Jednak ukazuje, že koncepce ekologické sítě je a určitě bude, ať se nám to líbí, nebo ne, opět na scéně, jednak soustřeďuje mnohé zkušenosti s jejím uplatněním v praxi, a to ve značně rozdílných biogeografických, politických, hospodářských a společenských podmínkách.

Recenzovanou publikaci lze stáhnout na adrese:
 https://portals.iucn.org/library/node/49061.