Jan Plesník

O alarmujícím počtu upytlačených afrických nosorožců a jeho příčinách jsme v našem časopise již několikrát psali. Nárůst ilegálního zabíjení jednoho ze symbolů subsaharské fauny zasáhl zejména Jihoafrickou republiku. Zatímco ještě v roce 2007 padlo za oběť pytlákům v uvedené zemi 13 nosorožců, v letech 2013–2016 to bylo každoročně více než tisíc zvířat. Přitom v Jihoafrické republice žije mimo lidskou péči na 19 700 nosorožců tuponosých (Ceratotherium simum) a 1 900 nosorožců dvourohých (Diceros bicornis). Tři čtvrtimy všech nosorožců, vyskytujících se dnes v Africe a v Asii ve volné přírodě a v polochovu, tak přežívají právě v JAR.

Územní ochrana přírody patří v Evropě mezi tradiční způsoby péče o přírodní a krajinné dědictví. Ostatně, sedm z deseti chráněných území na Zemi, a zanesených do Světové databanky chráněných území spravované Světovým informačním střediskem ochrany přírody Programu OSN pro životní prostředí (UNEP-WCMC) v britské Cambridgi, leží na našem kontinentě. Samotné číslo ale v sobě skrývá nemalá úskalí: 65 % z evropských chráněných území má rozlohu 1–100 hektarů a jen desetina z nich je větší než 10 km2. Navíc se odpovídající péče dostává pouze 30 % evropských národních parků, přírodních rezervací a dalších chráněných území, kdežto plná třetina z nich trpí vážnými nedostatky v jejich správě.

V poslední době se do popředí zájmu nejen odborné, ale i nejširší veřejnosti dostala dobře známá žirafa (Giraffa camelopardalis). Přispěly k tomu nejen nové názory na systematické zařazení zmiňovaných velkých savců, k němuž napomohly postupy soudobé molekulární genetiky, ale i varující údaje o významném snižování jejich početnosti ve volné přírodě.

Od června 1992, kdy byla na dnes již kultovní Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED) v Rio de Janeiru poprvé vystavena k podpisu nezávislými státy Úmluva o biologické rozmanitosti (CBD), utratily vlády, nevládní organizace i soukromníci po celém světě na druhovou ochranu bez nadsázky miliardy dolarů. Měřítkem úspěšnosti zmiňovaných snah by mělo být zpomalení úbytku planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a dalších organismů.

Není žádným tajemstvím, jak ke svému jménu přišel největší v současnosti žijící dravý vačnatec ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisii), dosahující délky 50–80  cm a hmotnosti 4,5–12 kg. Samci soupeří o partnerky vskutku urputně. Neméně zuřivě si zvířata vytvářejí pořadí, v jakém žerou oblíbenou potravu – mršiny. Obrovský tlak stisku čelistí umocněný mohutnými žvýkacími svaly ďáblu umožňuje polykat kosti, celé orgány a srst úlovku. Uvádí se, že za pouhou půlhodinu dokáže zcela spořádat kořist dosahující 40  % jeho hmotnosti (Pemberton & Renouf 1993). Pokud je ďábel zahnán lidmi do úzkých, pohybuje červenýma ušima, vydává odporný zápach, vřeští a doširoka otvírá tlamu s velkými zuby.

Mnoho povolaných, málo vyvolených. Biblický citát platí i pro kritiky nejmladšího, byť už značně letitého umění – filmu. Snad mi vážený čtenář promine, že se v následujících řádcích pustím na poněkud tenký led. Omluvou může být jen skutečnost, že jsem si obdobnou příležitost jednoduše nemohl nechat ujít.

Bělověžský les, rozkládající se na hranicích Polska a Běloruska, není třeba čtenářům podrobněji představovat. Připomeňme, že dlouhověký porost místy pralesovitého charakteru představuje jeden z posledních velkých nížinných listnatých a smíšených lesů mírného pásu, které kdysi pokrývaly značnou část střední Evropy. Málo narušený ekosystém tohoto typu dnes tvoří podle střízlivých odhadů pouhé 0,2 % původní rozlohy. Jako specifické útočiště hostí Bělověžský les na 1700 druhů cévnatých rostlin, 4000 druhů hub, 12 000 druhů bezobratlých, 250 druhů ptáků a 59 druhů savců. V poslední době se polská část celosvětově proslulého lesního komplexu dostala do centra zájmu nejen odborné, ale i široké veřejnosti, a to jak u našich severních sousedů, tak v zahraničí. Důvodem, jednoduchým a složitým zároveň, se stala hamletovská otázka: kácet nebo nekácet?

V globálním oběhu uhlíku hrají lesy jen těžko nahraditelnou roli. Podle střízlivých odhadů je v nich na naší planetě uložena polovina zmiňovaného prvku nacházejícího se nad povrchem souše. Schopnost lesních ekosystémů vázat ve své biomase uhlík a udržovat jej tak mimo ovzduší kolísá podle typu, druhového složení a stáří porostů, stupně ovlivnění člověkem a dalších činitelů.

Jedním z nepochybných rysů současné doby zůstává pokračující úpadek významu slov. Hodně průměrný snímek je bez uzardění vydáván za megafilm, celebritami se stávají ti, kteří se nechají šmírovat televizními kamerami 24 hodin, a všichni si všechno – jak jinak – užívají. Devalvace výrazů, byť každodenní, se ale určitě netýká označení RNDr. Jana Čeřovského, CSc., za legendu československé a české ochrany přírody.

„Zítra se máš o půl osmé stavit za ředitelem v Kodaňské,“ sděluje Václav Petříček po té, co nahlédl do kanceláře, kterou jsme s Vladimírem Hanzalem sdíleli ve Slezské v místech, kde dnes probíhají ústní souboje mužů v talárech.

„Ráno nebo večer?“

Kolega Petříček měl na mysli Ing. Františka Urbana, od roku 1990 prvního ředitele odboru ochrany přírody na Ministerstvu životního prostředí České republiky, sídlícím zpočátku mimo hlavní budovu ve Vršovické ulici.