Jan Plesník

Lov dobytka predátory, zejména velkými šelmami, zůstává v různých částech světa nejčastějším konfliktem mezi lidmi a volně žijícími živočichy. Velmi často se řeší, a to nejen v rozvojových zemích, povoleným usmrcením nebo upytlačením problémového zvířete nebo zvířat.

Ptáci bezesporu patří po celá staletí k nejoblíbenějším živočichům vůbec. Mnozí z nich citlivě reagují na změny prostředí, vyvolané lidskou civilizací, nezanedbatelným způsobem přispívají k fungování přírody a jejich výzkum napomáhá pochopení základních procesů v ekosystémech, ať už přirozených, přírodě blízkých, nebo umělých. V neposlední řadě představují dlouhodobou inpiraci umělců a bývají – poněkud technicky řečeno – také důležitým biologickým zdrojem, a to nejen z pohledu hospodářství jednotlivých zemí. To vše činí z ptáků víc než vhodnou skupinu pro informování, výchovu a vzdělávání nejširší veřejnosti i cílových skupin obyvatelstva a pro získávání jejich podpory pro myšlenku aktivní péče o přírodní a krajinné dědictví.

„Podetnete-li sloupy, padne celý plot,“ tvrdí v romantické novele Kapitánská dcerka chlapík, který, ač byl podle vlastních slov podobný spíš opicím než mužským, měl za manželku jednu z nejkrásnějších žen své doby. Doufám jen, že se mnohokrát potvrzená slova Alexandra Sergejeviče Puškina nenaplní v případě ochrany přírody a krajiny. Po Janu Čeřovském a Karlu Hudcovi jsme 5. března 2018 přišli o Antonína Bučka.

Rozpad přírodního a přírodě blízkého prostředí na menší části, nezřídka následovaný poškozováním a v krajním případě vedoucí k jeho úplné ztrátě, je oprávněně považován za největší hrozbu pro planě rostoucí rostliny, volně žijící živočichy a další organismy na naší planetě, i když mu v poslední době mocně šlape na paty záměrné vysazování či neúmyslné zavlékání invazních nepůvodních druhů a nadměrné využívání bioty (živé složky ekosystémů) lidmi.

O alarmujícím počtu upytlačených afrických nosorožců a jeho příčinách jsme v našem časopise již několikrát psali. Nárůst ilegálního zabíjení jednoho ze symbolů subsaharské fauny zasáhl zejména Jihoafrickou republiku. Zatímco ještě v roce 2007 padlo za oběť pytlákům v uvedené zemi 13 nosorožců, v letech 2013–2016 to bylo každoročně více než tisíc zvířat. Přitom v Jihoafrické republice žije mimo lidskou péči na 19 700 nosorožců tuponosých (Ceratotherium simum) a 1 900 nosorožců dvourohých (Diceros bicornis). Tři čtvrtimy všech nosorožců, vyskytujících se dnes v Africe a v Asii ve volné přírodě a v polochovu, tak přežívají právě v JAR.

Územní ochrana přírody patří v Evropě mezi tradiční způsoby péče o přírodní a krajinné dědictví. Ostatně, sedm z deseti chráněných území na Zemi, a zanesených do Světové databanky chráněných území spravované Světovým informačním střediskem ochrany přírody Programu OSN pro životní prostředí (UNEP-WCMC) v britské Cambridgi, leží na našem kontinentě. Samotné číslo ale v sobě skrývá nemalá úskalí: 65 % z evropských chráněných území má rozlohu 1–100 hektarů a jen desetina z nich je větší než 10 km2. Navíc se odpovídající péče dostává pouze 30 % evropských národních parků, přírodních rezervací a dalších chráněných území, kdežto plná třetina z nich trpí vážnými nedostatky v jejich správě.

V poslední době se do popředí zájmu nejen odborné, ale i nejširší veřejnosti dostala dobře známá žirafa (Giraffa camelopardalis). Přispěly k tomu nejen nové názory na systematické zařazení zmiňovaných velkých savců, k němuž napomohly postupy soudobé molekulární genetiky, ale i varující údaje o významném snižování jejich početnosti ve volné přírodě.

Od června 1992, kdy byla na dnes již kultovní Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED) v Rio de Janeiru poprvé vystavena k podpisu nezávislými státy Úmluva o biologické rozmanitosti (CBD), utratily vlády, nevládní organizace i soukromníci po celém světě na druhovou ochranu bez nadsázky miliardy dolarů. Měřítkem úspěšnosti zmiňovaných snah by mělo být zpomalení úbytku planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a dalších organismů.

Není žádným tajemstvím, jak ke svému jménu přišel největší v současnosti žijící dravý vačnatec ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisii), dosahující délky 50–80  cm a hmotnosti 4,5–12 kg. Samci soupeří o partnerky vskutku urputně. Neméně zuřivě si zvířata vytvářejí pořadí, v jakém žerou oblíbenou potravu – mršiny. Obrovský tlak stisku čelistí umocněný mohutnými žvýkacími svaly ďáblu umožňuje polykat kosti, celé orgány a srst úlovku. Uvádí se, že za pouhou půlhodinu dokáže zcela spořádat kořist dosahující 40  % jeho hmotnosti (Pemberton & Renouf 1993). Pokud je ďábel zahnán lidmi do úzkých, pohybuje červenýma ušima, vydává odporný zápach, vřeští a doširoka otvírá tlamu s velkými zuby.