Jan Plesník

Jen máloco působí na postoje a chování lidí jako filmový průmysl. Jeho symbolem se oprávněně stala dnešní čtvrť Los Angeles nazývaná Cesmínový les, hostící studia největších a také nejvýznamnějších výrobních společností a četná sídla na ně navázaných firem rozmanitého zaměření. Nejen vyhlášené kasovní trháky přitom ovlivňují doslova miliony diváků po celém světě. Nabízí se proto otázka, jak výtvory stříbrného plátna formují vztah občanů k přírodě a její ochraně.

V poslední době hýbou i částí evropské veřejnosti, která se o ochranu přírody příliš nezajímá, dva ne vždy s chladnou hlavou a racionálně diskutované případy: kácení v Bělověžském lese na východě Polska a dopad neonikotinoidů na hmyzí opylovače. Připomeňme si proto, o co v nich jde, a nezaujatě shrňme jejich současný stav.

Lov dobytka predátory, zejména velkými šelmami, zůstává v různých částech světa nejčastějším konfliktem mezi lidmi a volně žijícími živočichy. Velmi často se řeší, a to nejen v rozvojových zemích, povoleným usmrcením nebo upytlačením problémového zvířete nebo zvířat.

Ptáci bezesporu patří po celá staletí k nejoblíbenějším živočichům vůbec. Mnozí z nich citlivě reagují na změny prostředí, vyvolané lidskou civilizací, nezanedbatelným způsobem přispívají k fungování přírody a jejich výzkum napomáhá pochopení základních procesů v ekosystémech, ať už přirozených, přírodě blízkých, nebo umělých. V neposlední řadě představují dlouhodobou inpiraci umělců a bývají – poněkud technicky řečeno – také důležitým biologickým zdrojem, a to nejen z pohledu hospodářství jednotlivých zemí. To vše činí z ptáků víc než vhodnou skupinu pro informování, výchovu a vzdělávání nejširší veřejnosti i cílových skupin obyvatelstva a pro získávání jejich podpory pro myšlenku aktivní péče o přírodní a krajinné dědictví.

„Podetnete-li sloupy, padne celý plot,“ tvrdí v romantické novele Kapitánská dcerka chlapík, který, ač byl podle vlastních slov podobný spíš opicím než mužským, měl za manželku jednu z nejkrásnějších žen své doby. Doufám jen, že se mnohokrát potvrzená slova Alexandra Sergejeviče Puškina nenaplní v případě ochrany přírody a krajiny. Po Janu Čeřovském a Karlu Hudcovi jsme 5. března 2018 přišli o Antonína Bučka.

Rozpad přírodního a přírodě blízkého prostředí na menší části, nezřídka následovaný poškozováním a v krajním případě vedoucí k jeho úplné ztrátě, je oprávněně považován za největší hrozbu pro planě rostoucí rostliny, volně žijící živočichy a další organismy na naší planetě, i když mu v poslední době mocně šlape na paty záměrné vysazování či neúmyslné zavlékání invazních nepůvodních druhů a nadměrné využívání bioty (živé složky ekosystémů) lidmi.

O alarmujícím počtu upytlačených afrických nosorožců a jeho příčinách jsme v našem časopise již několikrát psali. Nárůst ilegálního zabíjení jednoho ze symbolů subsaharské fauny zasáhl zejména Jihoafrickou republiku. Zatímco ještě v roce 2007 padlo za oběť pytlákům v uvedené zemi 13 nosorožců, v letech 2013–2016 to bylo každoročně více než tisíc zvířat. Přitom v Jihoafrické republice žije mimo lidskou péči na 19 700 nosorožců tuponosých (Ceratotherium simum) a 1 900 nosorožců dvourohých (Diceros bicornis). Tři čtvrtimy všech nosorožců, vyskytujících se dnes v Africe a v Asii ve volné přírodě a v polochovu, tak přežívají právě v JAR.

Územní ochrana přírody patří v Evropě mezi tradiční způsoby péče o přírodní a krajinné dědictví. Ostatně, sedm z deseti chráněných území na Zemi, a zanesených do Světové databanky chráněných území spravované Světovým informačním střediskem ochrany přírody Programu OSN pro životní prostředí (UNEP-WCMC) v britské Cambridgi, leží na našem kontinentě. Samotné číslo ale v sobě skrývá nemalá úskalí: 65 % z evropských chráněných území má rozlohu 1–100 hektarů a jen desetina z nich je větší než 10 km2. Navíc se odpovídající péče dostává pouze 30 % evropských národních parků, přírodních rezervací a dalších chráněných území, kdežto plná třetina z nich trpí vážnými nedostatky v jejich správě.

V poslední době se do popředí zájmu nejen odborné, ale i nejširší veřejnosti dostala dobře známá žirafa (Giraffa camelopardalis). Přispěly k tomu nejen nové názory na systematické zařazení zmiňovaných velkých savců, k němuž napomohly postupy soudobé molekulární genetiky, ale i varující údaje o významném snižování jejich početnosti ve volné přírodě.