Kulér-Zprávy, aktuality, zajímavosti

Ochrana přírody 4/2018 — 20. 8. 2018 — Kulér-Zprávy, aktuality, zajímavosti — Tištěná verze článku v pdf

Třetinu chráněné souše na Zemi ohrožuje člověk

Autor: Jan Plesník

Od roku 1992, kdy se v červnu v brazilském Rio de Janeiru uskutečnila přelomová Konference OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED), na níž byla poprvé vystavena k podpisu vládami nezávislých zemí Úmluva o biologické rozmanitosti (CBD), se rozloha chráněných území na zeměkouli zdvojnásobila. V současnosti pokrývá více než 202 000 chráněných území nejrůznějších kategorií 14,7  % světové souše.

Počet turistů i automobilů směřujících do přírodního parku
Adamello Brento v italských Dolomitech musí být regulován.
Foto Jan Plesník

Pro ochranu druhů, biotopů a ekologických a evolučních procesů, které je udržují, se ukazuje jako rozhodující zachování dobře fungujících ekosystémů, které se co nejvíce blíží přírodnímu stavu a vykazují tak vysokou ekosystémovou integritu. Na druhou stranu není žádným tajemstvím, že celá řada národních parků, přírodních rezervací a dalších typů chráněných území existuje jen ve výkazech vládních úředníků a záznamech mezinárodních organizací. Kendall Jones působící na Queenslandské univerzitě v St. Lucia v severovýchodní Austrálii se proto se svými spolupracovníky pokusil vyhodnotit, do jaké míry probíhají uvnitř suchozemských chráněných území rozmanité lidské činnosti a jak se následně mohou podepsat na naplňování ambiciózních cílů územní ochrany na naší planetě (Science, 360, 788–791, 2018).

Badatelé stanovili rozsah a intenzitu působení člověka na prostředí pomocí lidské stopy. Uvedený ukazatel kombinuje data o zastavěné ploše, intenzitě zemědělství, rozsahu a stavu pastvin, hustotě lidského osídlení, světelném znečištění a délky silnic, železnic a splavných vodních toků. Zajímal je přitom nejen současný stav dopadu lidské činnosti v určité oblasti, ale i jeho změny, k nimž došlo od již zmiňovaného roku 1992.

V nejstarším národním parku v Keni, Nairobském NP, začala čínskými investory
podporovaná výstavba části železnice Nairobi-Mombasa.
Foto František Pelc

Potěšitelnou zprávou zůstává zjištění, že dopad naší civilizace na suchozemská chráněná území na celém světě zůstává v současnosti ve srovnání s průměrnou globální hodnotou přibližně poloviční. Přesto pouze 42 % souše chráněné pro zachování přírody v přírodním stavu nevykazuje měřitelné důsledky působení člověka. Naopak 32,8 % rozlohy všech suchozemských chráněných území, tedy více než šest milionů kilometrů čtverečních, ovlivňuje lidská společnost skutečně intenzivně. Příznivá není ani skutečnost, že  více než polovina terestrických chráněných území, hlavně v západní Evropě, jižní Asii a v Africe, zahrnuje výlučně plochy, kde lidé působí tak, že se v nich uskutečňují ne nepodstatné změny. Jenom desetinu z celkového počtu suchozemských chráněných území na zeměkouli můžeme označit za divočinu v pravém smyslu. Jak se dá předpokládat, obdobné plochy se nacházejí v odlehlých částech světa, kupř. v ruské nebo kanadské Arktidě. Lépe na tom ve srovnání s jinými typy chráněných území nejsou ani lokality zařízení podle klasifikace Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN) do kategorie I (přísně chráněná přírodní rezervace, oblast divočiny) a II (národní park).

Tabule v přírodní památce Čorťov stul v ruské Karélii nabádá návštěvníky,
aby v chráněném území nenechávali odpadky.
Foto Jan Plesník

Podle všech předpokladů se tlak člověka na prostředí od roku 1992 zvýšil, a to jak v globálním měřítku (o 9 %), tak v chráněných plochách na souši, kde jeho nárůst dosahuje 6 %. Polovina chráněných území vyhlášených před rokem 1993 nebo v něm vykazuje zvýšení lidského vlivu, přičemž v každém desátém museli autoři analýzy označit nárůst lidské stopy za podstatný. Přestože přísněji chráněná území (již uvedené kategorie IUCN I a II) se musejí vypořádávat s menší intenzitou dopadů lidské společnosti, nezdá se, že by zintenzivnění tlaku člověka souviselo s kategoriemi péče, tak jak je tradičně používá IUCN. Jinak řečeno, lidé se ve svém chování k přírodě rozhodně neřídí tím, zda mají co do činění s přísně chráněnou plochou nebo územím, kde se ochrana přírody snaží udržet významné ekologické, biologické a kulturní hodnoty a nevšední krajinný ráz.

Mávnout rukou nemůžeme ani nad faktem, že 200 000 km², tedy plocha 2,5x větší než Česká republika, které byly před rokem 1992 téměř nedotčené člověkem, se nacházejí pod příliš masivním tlakem lidské kultury.

A co jednotlivé státy? Ani v tomto ohledu nejsou současné údaje dvakrát povzbudivé. Téměř tři čtvrtiny zemí se dostaly do situace, kdy více než polovinu jejich chráněné plochy trápí příliš silné a trvalé aktivity naší kultury se vším, co s nimi souvisí.

Přestože vědci doložili, že tlak lidské civilizace na přírodu může snížit hodnotu chráněných území, nedomnívají se, že by lokality územní ochrany vystavené značnému dopadu činnosti člověka měly být zrušeny nebo přestat být financovány. Naopak zdůrazňují význam zvýšení přísnosti ochrany nebo obnovy narušených chráněných území, kdy současně bereme v úvahu potřeby místního obyvatelstva. Žádoucí snahy zlepšit fungování chráněných území ale mnohdy ztěžuje chronický nedostatek financí.

Badatelé se současně netají tím, že jejich analýza naráží na tři významná úskalí. V některých případech mohou být i ekosystémy čelící silnému dopadu činnosti člověka důležité pro ochranu přírody. Lidská stopa nepodchytí ničení přírodního prostředí drobnými rolníky nebo důsledky pytláctví. Použitý přístup navíc hodnotí dopady lidské civilizace na životní prostředí jako celek a neodráží – a ani nemůže – stav biologické rozmanitosti na zkoumané ploše. Nicméně protože můžeme oprávněně předpokládat, že se rozloha chráněné souše bude i nadále zvyšovat, měla by státní i dobrovolná ochrana přírody v příslušných státech urychleně a objektivně vyhodnotit, jakému tlaku jsou vystavena tamější chráněná území a jaký je v nich stav biotopů. Opomenout ale nelze ani péči o nechráněnou krajinu.