Výzkum a dokumentace

Téměř kontinuální zmenšování populace hvozdíku písečného českého (Dianthus arenariussubsp. bohemicus)od počátku 20. století dospělo koncem 90. let do stavu, kdy bylo v národní přírodní památce (NPP) Kleneč přibližně 200 starých trsů hvozdíku písečného českého, na druhé uměle založené lokalitě Na Kamenici u Kyškovic se dochoval jediný trs z výsadby z roku 1987 a nové semenáčky nebyly ani na jedné lokalitě pozorovány. Udržení endemického hvozdíku v české květeně se tak zdálo přinejmenším nejisté. V roce 1999 se však podařilo uskutečnit nebývalý managementový zásah – masivní mechanizované stržení drnu v NPP Kleneč (více viz článek v Ochraně přírody, 61:208-212). Tento zásah znamenal zlom v ochraně tohoto druhu. Hvozdík se na obnaženou písčinu začal spontánně šířit a cesta k záchraně tohoto druhu se otevřela.

Šikoušek zelený (Buxbaumia viridis) je epixylický mech rostoucí na vlhké tlející dřevní hmotě v určitém stadiu rozkladu. Roste na zetlelých padlých kmenech i drobných úlomcích dřeva, ztrouchnivělých pařezech i větvích většinou smrků či jedlí, méně často i některých listnatých dřevin.

Za vážkami bychom se nejspíše vypravili k rybníku, řece nebo na rašeliniště. Málokoho by však napadlo hledat je u melioračního kanálu, který je jediným zpestřením stovek hektarů intenzivně obhospodařovaných lánů polí, nebo u opevněného odvodňovacího kanálu na rekultivované výsypce. I tady však žijí vážky, dokonce jeden z našich naturových druhů – šidélko ozdobné (Coenagrion ornatum).

Základní poslání Národního parku (NP) České Švýcarsko je dáno zákonem č. 161/1999. Pro nastavení správného systému managementových opatření, která povedou k naplnění cílů stanovených plánem péče, je důležité systematické monitorování jevů ve všech zájmových oblastech. Dlužno podotknout, že před samotným vznikem národního parku a v jeho počátcích nebylo získávání dat zcela systematické a důsledné.

Vláda České republiky schválila 5. 10. 2009 novelu nařízení vlády č. 132/2005 Sb. (ve znění nařízení vlády č. 371/2009 Sb.), kterým se doplňuje národní seznam evropsky významných lokalit (EVL) v kontinentální biogeografické oblasti na základě připomínek Evropské komise (EK). Tím byl ukončen více než tříletý proces, zahájený v dubnu 2006 na biogeografickém semináři ke kontinentální biogeografické oblasti v Darové u Plzně (více Ochrana přírody 5/2007).

Celoevropská konference o přírodních a přírodě blízkých oblastech (EditorialPetra Rotha v Ochraně přírody 3/09), která se konala ve dnech 27.–28. května 2009 v Praze, ukázala mj. velmi rozdílné vnímání pojmu wilderness– divočina. V Evropě v podstatě neexistuje jasná a závazně přijímaná definice, což je způsobeno rozdílným historickým vývojem jednotlivých částí kontinentu. Zatímco zástupci střední a východní Evropy chápou pod pojmem „divočina, panenská příroda“ (tzv. pristineareas) vskutku původní pralesy nebo lidskou rukou viditelně neovlivněná území, představitelé zemí západní Evropy mají zažitou představu, že divočinou mohou být i oblasti lidmi již přeměněné nebo zničené, v nichž se však člověk rozhodl znovu nastartovat základní přirozené procesy (tzv. restorationareas).

Úvodem je třeba říci, že v poslední době hojně diskutované téma jsme v článku nazvali záměrně tak, jak bývá toto dilema obvykle vnímáno. V následujícím textu se pokusíme ukázat, že věc je poněkud složitější a stavět proti sobě biodiverzitu a procesy není zcela správné. Nejedná se samozřejmě o téma zcela nové, ale v souvislosti s rozšiřováním Evropské unie směrem na východ nabývá na významu.

Česká a vůbec středoevropská krajina se v současnosti mění a s ní se pozvolna proměňují i názory na její ochranu. Je dobře, že se rozbíhá diskuse i o základních a dosud zdánlivě jednoznačných pojmech a přístupech, jak je to patrné z příspěvku H. Härtela a Z. Křenové Dilema prio­rit: Chráníme biodiverzitu,nebo procesy?na straně 17. Cílem tohoto článku je ukázat spontánní sukcesi v krajině v širších souvislostech.

Čáp černý (Ciconia nigra) patří mezi velmi zajímavé ptačí druhy naší přírody. V první polovině 20. století hnízdilo na území dnešní České republiky jen několik párů v lužních lesích jižní Moravy, po 2. světové válce začal rozšiřovat svůj hnízdní areál ze severovýchodní Evropy. Nejdříve pravidelně hnízdil na severní Moravě, první hnízdění v Čechách bylo doloženo v roce 1952 u Trutnova a během 60. a 70. let obsadil vhodné lokality na celém území dnešní ČR (Šťastný et al. 2006). V dalších desetiletích naše populace rostla a po roce 2000 byla odhadována na 300–400 hnízdních párů (Šťastný l. c.). Druh se dále šířil na západ a dosáhl až Belgie, Lucemburska a střední Francie.