Výzkum a dokumentace

Lokalita Pacova hora (589 m n m.) se nachází na Táborsku přibližně 2 km severovýchodně od města Chýnova. Zřejmě již od 15. století se zde krystalické vápence a dolomity, které se nacházely v blízkém okolí, zpracovávaly v mnoha vápenných pecích. Odtud též dnešní název, který vznikl z původního „hora Pecová“.

Největší krasový útvar jižních Čech – Chýnovská jeskyně v Pacově hoře poblíž Dolních Hořic na Táborsku – představuje nejen výjimečný geologický výtvor, ale i lokalitu významnou z hlediska chiropterologického (od Chiroptera – letouni), neboť slouží jako významné refugium netopýrů.

Největší objevy se někdy podaří v místech, kde by je nikdo neočekával. Je opravdu neuvěřitelné, že v 21. století v srdci Evropy, v místech značně turisticky navštěvovaných, byl objeven rozsáhlý systém podzemních prostor.

Česká republika má povinnost jako členský stát EU podávat každých šest let zprávu o stavu evropsky významných fenoménů z hlediska ochrany, tedy o evropsky významných typech přírodních stanovišť z přílohy I a druzích z přílohy II, IV a V Směrnice o stanovištích (92/43/EHS).

Hořec jarní (Gentiana verna L.) je drobná vytrvalá rostlina kvetoucí časně z jara nápadně azurovými květy. Centrum rozšíření druhu leží ve střední Evropě (zejména Alpy a Předalpí, severní Apeniny, Karpaty), izolované výskyty dosahují do Pyrenejí, ale i do Anglie a západního Irska.

Hlodavci (Rodentia) jsou nejpočetnějším řádem savců (Mammalia). Poslední odhady hovoří o 2 277 druzích ve 33 čeledích (Wilson & Reeder 2005) a jejich počet každoročně narůstá.

Šelmy patří k těm skupinám savců, které odedávna poutaly naši pozornost. Nejen tím, že setkání s mnohými z nich znamenalo pro člověka riziko vážného poranění nebo i ohrožení života, ale i pro mnohé vlastnosti, kterých si člověk vždy cenil a jejichž nositelem by se rád sám stal: sílu, odvahu, obratnost a bystrost.

Směrnice o stanovištích číslo 92/43/EEC (dále jen Směrnice) zavazuje Českou republiku k ochraně celkem šestnácti druhů denních a nočních motýlů (čtyři v příloze II, sedm v příloze IV, pět v obou přílohách).

Pro hodnocení změn ekosystémů je jedinou objektivně srovnatelnou bází jejich přírodní stav bez lidského zásahu. Přestože lesní ekosystémy byly v minulosti v Evropě významně ovlivněny člověkem, představují jejich nejméně ovlivněné zbytky unikátní a jedinečnou základnu pro výzkum spontánních procesů.

Disturbance jsou hlavní silou, která řídí dynamiku většiny lesních ekosystémů na světě (Frelich, 2002). Stávající všeobecně přijímané vědecké názory zdůrazňují dynamiku a nerovnovážnost ekologických systémů, v nichž přírodní disturbance nejsou ničím cizorodým.