Podrobné vyhledávání v článcích

Čtvrté mapování hnízdního rozšíření ptáků v České republice, probíhající v období let 2014–2017, je v poločase. Podílejí se na něm opět stovky profesionálních i amatérských znalců ptactva. Kromě záznamů o aktuálním rozšíření hnízdících jsou shromažďována také kvantitativní data. Na základě dosavadních výsledků lze u řady druhů vidět trendy změn v jejich rozšíření a početnosti.

Rozvoj ve využívání fotopastí a molekulárně-genetických metod v ochraně přírody nám umožňuje pronikat hlouběji do života rysů a dalších vzácně se vyskytujících druhů šelem. V současné době jejich monitoring umožňuje podpora projektů z fondů EHP. Jaká jsou úskalí monitoringu vzácných druhů a co se podařilo zatím zjistit v Beskydech?

Může být dálnice zelenou páteří krajiny? Takto položená otázka možná na první pohled působí jako naprostá ignorance všeho, co doposud víme o silniční dopravě a jejích negativních dopadech na životní prostředí. Přesto bychom se neměli nechat unést prvotní představou betonové D1 s nekonečnými kolonami. Dálnice totiž nejsou jen proudy automobilů, smog, asfalt a beton. Mnohdy zapomínáme na silniční okraje. Náspy, silniční zářezy a příkopy podél cest naopak představují místa, nad nimiž by měl biolog a ochranář zbystřit pozornost. Podívejme se tedy na silnice a dálnice (dále pro zjednodušení jen „cesty“) pohledem jejich možného využití pro ochranu přírody.

Vynikající trikový film režiséra Karla Zemana Cesta do pravěku z roku 1955 předběhl dobu nejen nezaměnitelným výtvarným a technickým zpracováním. Snímek názorně a přitom poutavě provedl diváky geologickými obdobími vývoje Země, od mladších čtvrtohor až po prvohory. A právě otázka, v jaké geologické době se vlastně v současnosti nacházíme, zůstává dodnes předmětem místy vzrušené debaty, a to nejen mezi vědci.

Beskydy a Podbeskydí jsou jedinou oblastí u nás, kde se ještě můžeme setkat se zbytky fenoménu „divočících toků“. Stanoviště vzácných a ohrožených druhů rostlin na štěrkonosných tocích karpatské oblasti bývají přirozeně nestabilní a dynamická, což dělá ze stanovení vhodného managementu dotčených druhů
tvrdý oříšek.

Pesticidy, přesněji řečeno přípravky na hubení ekonomicky a epidemiologicky závažných organismů (škůdců, dále jen přípravky), jsou v současné době pro intenzivní zemědělskou produkci nepostradatelné a jsou používány v rozsáhlé míře. Jedná se o chemické látky, které mají negativní účinky nejen na cílový škodlivý organismus, ale často i na zdraví člověka, necílových živočichů a/nebo rostlin, případně na životní prostředí vůbec. Jakým způsobem se vlastně posuzují tyto negativní účinky a co se dělá pro to, aby tyto dopady byly co nejmenší? A jak to vypadá u skupiny organismů, která je v současné době v souvislosti s používáním pesticidů diskutována nejvíce, tj. u včel a hmyzích opylovačů obecně?

Úbytek ptáků vázaných na zemědělskou krajinu odráží desetiletí mohutných změn v její struktuře a způsobu obhospodařování. Nejvýraznější pokles je zaznamenán u široce rozšířených a běžných druhů ptáků, jejichž ochrana byla dlouhou dobu zcela opomíjena. Došlo k tak razantnímu ústupu jejich početnosti, že dříve hojní ptáci naší krajiny museli být zařazeni na červené seznamy ohrožených druhů. Jak se mohli dříve tak běžní ptáci dostat během několika desetiletí na pokraj vyhynutí? Jsme připraveni převzít odpovědnost za jejich záchranu, či budeme pasivními svědky jejich vymizení?

Travinobylinná společenstva patří celosvětově k druhově nejbohatší vegetaci na škálách od nejmenších ploch po plochy velké několik desítek metrů čtverečních. Jako primární bezlesí je ve střední Evropě najdeme jen na extrémních stanovištích – nad horní hranicí lesa, na silně zamokřených místech nebo na suchých skalnatých svazích. Naprostá většina je jich tedy podmíněna dlouhodobou činností člověka, zejména využíváním jako louky či pastviny. To se v některých oblastech počítá ne na stovky, ale tisíce let. Způsob obhospodařování (kosení versus pastva, termíny a četnost sečí, přepásání apod.) je přitom v návaznosti na stanovištní podmínky podstatným faktorem ovlivňujícím strukturu a druhové složení porostů, tedy konkrétní vegetační typ.

Obojživelníci patří mezi skupinu živočichů, které je po roce 2000 věnována na naše poměry mimořádná pozornost – poslední rozsáhlé sledování obojživelníků před tímto datem proběhlo při vytváření knižního vydání atlasu jejich rozšíření (Moravec 1994). Primárním impulzem pro zahájení současného rozsáhlého a systematického sledování těchto živočichů bylo přistoupení ČR k EU a z toho vyplývající povinnosti související s tvorbou soustavy Natura 2000. Od roku 2006 pak pod záštitou AOPK ČR probíhá každoroční celostátní monitoring vybraných taxonů (bohužel jen těch obecně vzácnějších), jehož účelem je podchycení dlouhodobých trendů vývoje jejich populací a působících vlivů v rámci reprezentativní sítě lokalit. Znalosti o recentním rozšíření všech druhů obojživelníků pak postupně doplňuje historicky nejpodrobnější celoplošné mapování, které od roku 2008 organizuje AOPK ČR a které pokrylo celé území České republiky do konce roku 2014.