Z naší přírody

O těžbě nerostných surovin se zpravidla automaticky předpokládá, že přírodě a krajině škodí. Zcela jistě tomu tak ale není vždy a všude, s odstupem času je tomu téměř vždy právě naopak. K nejcennějším místům naší přírody patří skály a mokřady, jejichž nepřístupnost pro predátory a spásače umožnila nerušený vývoj živočichů i rostlin. Druhová pestrost těchto míst je dána také dynamickou nestabilitou a dlouhodobou existencí bezlesí s pestrými sukcesními stadii. Zejména mokřadů však většina zanikla, resp. byly neuváženě zničeny. Dochovala se jen místa, která člověk nedokázal přetvořit ve svůj dočasný prospěch. Není proto náhoda, že mnoho vzácných druhů nachází náhradní stanoviště k přežití v opuštěných štěrkovnách a lomech. Dokážeme si takových míst v dnešní krajině vážit?

Těžba nerostných surovin má v České republice dlouhou tradici jako důležitá součást národní ekonomiky. Těžbou narušená místa se stala nedílnou součástí krajiny v mnoha oblastech. Mezi výrazně pozměněné lokality patří např. kamenolomy, výsypky a haldy, pískovny a štěrkovny, těžebny kaolínu nebo strusko-popílková odkaliště. Tradičně negativní pohled na takto postižená místa se u odborné veřejnosti rychle mění. Raně sukcesní (vývojová) stadia a rozmanitá stanoviště s extrémními podmínkami a nízkou produktivitou, která jsou na takto člověkem pozměněných lokalitách běžná, často slouží jako náhradní stanoviště mnoha druhům, které z naší krajiny rychle mizí. Některé ze studií dokazujících značný ochranářský potenciál těchto míst pocházejí z České republiky.

Image měsíční krajiny uhelných regionů se ve vědomí lidí pevně drží… a přece mnohé pozitivní se od dob největšího rozmachu povrchové těžby hnědého uhlí pod Krušnými horami událo. Těžební společnosti v dobré víře naplňují své hornické povinnosti včetně rekultivace výsypek a zbytkových jam rozsáhlých lomů tak, jak jim to ukládá prvotně zejména horní zákon, zákon o ochraně lesa a zemědělského půdního fondu. Technicky a biologicky bylo již zrekultivováno území větší než 12 000 hektarů, proinvestováno bylo minimálně 20 mld. Kč (přepočet na dnešní hodnotu koruny podle obvyklých cen na rekultivace podle souhrnných plánů sanace a rekultivace) jak z finančních rezerv těžařů, tak vládních zdrojů (viz www.15miliard.cz).

V oblasti Šumavy bychom jen těžko hledali typická krasová území, rozsáhlé jeskynní systémy či velkolepé podzemní prostory s mimořádnou krápníkovou výzdobou. Popravdě řečeno v rámci Národního parku Šumava není dnes v databázi JESO (Jednotná evidence speleologických objektů) evidována žádná krasová jeskyně. O něco lepší bude situace, pokud oblast svého zájmu rozšíříme i na území CHKO a jeho bezprostředního okolí. Na druhou stranu snad právě pro svoji vzácnost a mnohdy atypické podmínky vzniku a vývoje jsou tyto krasové jevy o to zajímavější a z odborného hlediska mají svůj neocenitelný význam.

Třicet let existence Národního parku Šumava přineslo mnoho nových, či staronových poznání. Díky přírodním disturbancím. Gradace kůrovce kulminovaly v letech 1996–1997 a 2009–2010, přičemž v roce 1997 a 2011 došlo k hromadnému hynutí smrků. 

Ale kůrovec zde své stopy, i když v menší míře, zanechával stále, stejně jako řada orkánů. Výsledkem je, že čtvrtinu  bezzásahového území národního parku (k roku 2019 cca 18 000 ha) tvořily porosty s odumřelými stromy. Na bezlesí a rašeliniště připadlo zhruba 22 % a zbývajících 53 % na různě staré porosty s převahou smrku. Svět rozlehlých smrkových chrámů s vysokým sloupovím kmenů se na části území rychle změnil.

Sladká stojatá voda tvoří jen velmi malou část zásob vody na povrchu Země, přesto poskytuje životní prostor mnoha organismům, je zásadní pro koloběh vody stejně jako pro mikroklimatické podmínky, v neposlední řadě představuje prostor pro hospodaření a rekreaci. V přirozené podobě jsou dnes stojaté vody velmi vzácné, člověk je v průběhu historie využíval, přetvářel, budoval i rušil, a tak těch přirozeně dynamických mnoho nenajdeme. Naše krajina je dnes plná umělých a polopřirozených vod, které rovněž stojí za zájem. A to zvláště v době, kdy se každoroční suchá perioda prodlužuje a vysychání mokřadních ekosystémů začíná již brzy zjara. Správa NP Podyjí proto usiluje o zachování kvalitních vodních ekosystémů, budování nových mokřadů a také o jejich obnovu.

Co se vám vybaví, když slyšíte sousloví „Bílé Karpaty“? Ještě před 100 lety nejzapadlejší kout České republiky, odkud odcházeli lidé do Ameriky za prací, dnes oblíbený cíl stále více návštěvníků z celé země. Každého napadne něco jiného – nejčastěji zřejmě louky plné orchidejí, táhnoucí se až někam k obzoru. Ale také (když to vezmeme od západu) vinné sklepy u Petrova a Strážnice, staré oskeruše, horňácký folklor, moravské Kopanice se žítkovskými bohyněmi, prales pod vrcholem Velké Javořiny, bučiny ve Vlárském průsmyku, zachovalá krajina jižního Valašska kolem Nedašova… Krajina a příroda malebných hor na slovenském pomezí mají nebývale mnoho tváří

Česká republika neoplývá výskytem zaledněných jeskyní. Paledových jeskyní, kde se v zimním období vytváří led, který nepřetrvá léto, se najde povícero. Zejména v pseudokrasových dutinách pískovců či vulkanitů. 

Za zaledněné (terminologicky nesprávně ledové) jeskyně lze, s jistou rezervou, považovat jeskyni Naděje u Cvikova v Lužických horách a soustavu propasťovitých jeskyní v údolí Dyje pod Vranovem, nazývanou Ledové sluje.

V letech 2019 a 2020 probíhalo na území národních parků Podyjí a Thayatal (NP) síťové mapování flóry. Po 25 letech, která uběhla od ukončení sběru dat minulého floristického mapování vedeného Vítem Grulichem, tak máme k dispozici opět ucelená data o výskytu všech druhů cévnatých rostlin na celém území NP včetně ochranného pásma. Obě mapování probíhala na podkladu stejné sítě mapovacích čtverců. Na rozdíl od minulého mapování, pro nějž byla data shromažďována po dobu šesti let, tentokrát se mapovalo „pouhé“ dvě sezony. Badatelský tým byl však v tomto případně velmi rozsáhlý a řada jeho členů působí v Podyjí i desítky let, mohli tedy zúročit svoji znalost rozšíření místních rostlin. Jediným očekávatelným zkreslením tak mohou být rozdíly ve výskytu druhů periodických biotopů (typicky polních mokřadů nebo obnažených den), protože pravděpodobnost jejich záchytu se snižuje s počtem mapovacích sezon. Přesto jsou jistě data z obou mapování dobře srovnatelná.

Většinu krasových oblastí na Moravě tvoří vápence a mramory vzniklé v prvohorách. Výjimkou jsou izolované ostrůvky druhohorních vápenců, které se nacházejí ve východní a jižní Moravě. Patří k nim i Štramberský kras s několika zajímavými jeskyněmi. V nejznámější z nich, v jeskyni Šipce, byl nalezen první doklad o osídlení neandrtálců na území České republiky.