Z naší přírody

Sladká stojatá voda tvoří jen velmi malou část zásob vody na povrchu Země, přesto poskytuje životní prostor mnoha organismům, je zásadní pro koloběh vody stejně jako pro mikroklimatické podmínky, v neposlední řadě představuje prostor pro hospodaření a rekreaci. V přirozené podobě jsou dnes stojaté vody velmi vzácné, člověk je v průběhu historie využíval, přetvářel, budoval i rušil, a tak těch přirozeně dynamických mnoho nenajdeme. Naše krajina je dnes plná umělých a polopřirozených vod, které rovněž stojí za zájem. A to zvláště v době, kdy se každoroční suchá perioda prodlužuje a vysychání mokřadních ekosystémů začíná již brzy zjara. Správa NP Podyjí proto usiluje o zachování kvalitních vodních ekosystémů, budování nových mokřadů a také o jejich obnovu.

Co se vám vybaví, když slyšíte sousloví „Bílé Karpaty“? Ještě před 100 lety nejzapadlejší kout České republiky, odkud odcházeli lidé do Ameriky za prací, dnes oblíbený cíl stále více návštěvníků z celé země. Každého napadne něco jiného – nejčastěji zřejmě louky plné orchidejí, táhnoucí se až někam k obzoru. Ale také (když to vezmeme od západu) vinné sklepy u Petrova a Strážnice, staré oskeruše, horňácký folklor, moravské Kopanice se žítkovskými bohyněmi, prales pod vrcholem Velké Javořiny, bučiny ve Vlárském průsmyku, zachovalá krajina jižního Valašska kolem Nedašova… Krajina a příroda malebných hor na slovenském pomezí mají nebývale mnoho tváří

Česká republika neoplývá výskytem zaledněných jeskyní. Paledových jeskyní, kde se v zimním období vytváří led, který nepřetrvá léto, se najde povícero. Zejména v pseudokrasových dutinách pískovců či vulkanitů. 

Za zaledněné (terminologicky nesprávně ledové) jeskyně lze, s jistou rezervou, považovat jeskyni Naděje u Cvikova v Lužických horách a soustavu propasťovitých jeskyní v údolí Dyje pod Vranovem, nazývanou Ledové sluje.

V letech 2019 a 2020 probíhalo na území národních parků Podyjí a Thayatal (NP) síťové mapování flóry. Po 25 letech, která uběhla od ukončení sběru dat minulého floristického mapování vedeného Vítem Grulichem, tak máme k dispozici opět ucelená data o výskytu všech druhů cévnatých rostlin na celém území NP včetně ochranného pásma. Obě mapování probíhala na podkladu stejné sítě mapovacích čtverců. Na rozdíl od minulého mapování, pro nějž byla data shromažďována po dobu šesti let, tentokrát se mapovalo „pouhé“ dvě sezony. Badatelský tým byl však v tomto případně velmi rozsáhlý a řada jeho členů působí v Podyjí i desítky let, mohli tedy zúročit svoji znalost rozšíření místních rostlin. Jediným očekávatelným zkreslením tak mohou být rozdíly ve výskytu druhů periodických biotopů (typicky polních mokřadů nebo obnažených den), protože pravděpodobnost jejich záchytu se snižuje s počtem mapovacích sezon. Přesto jsou jistě data z obou mapování dobře srovnatelná.

Většinu krasových oblastí na Moravě tvoří vápence a mramory vzniklé v prvohorách. Výjimkou jsou izolované ostrůvky druhohorních vápenců, které se nacházejí ve východní a jižní Moravě. Patří k nim i Štramberský kras s několika zajímavými jeskyněmi. V nejznámější z nich, v jeskyni Šipce, byl nalezen první doklad o osídlení neandrtálců na území České republiky.

Před třemi desítkami let vznikly dva zdánlivě geograficky nesourodé světy. Až časem se ukázalo, že mají mnoho společného. Oba parky totiž zachycují ekosystémy na výškovém gradientu typickém pro celou republiku. Podyjí začíná v nadmořské výšce 220 m a dosahuje na 536 m, nejnižší poloha Národního parku Šumava leží ve výšce 560 m a stoupá až do 1378 m. V chladných roklinách v údolí Dyje žijí organismy, které obývají i vrcholy Šumavy. Třeba střevlík zlatolesklý nebo čáp černý. I v sutích Podyjí najdeme malé přirozené smrčiny a na stráních bučiny tak podobné těm na šumavské Smrčině.

První zákonná ochrana území byla zřízena na polské straně masivu Králického Sněžníku. Tehdejší přírodní rezervace (rezerwat przyrody) Śnieżnik Kłodzki, jejímž účelem byla ochrana krajiny a vegetace, byla zřízena na severním svahu Sněžníku v roce 1954 na ploše 181,24 ha. Následně v roce 1981 byl vyhlášen krajinářský park Snieznicki Park Krajobrazowy, na ploše 28 800 ha. Na jeho území se nachází pět přírodních rezervací. Na moravské části příprava a vlastní proces vyhlašování chráněného území trval zhruba 15 let. V prosinci 1990 se tak i naše území na Králickém Sněžníku dočkalo vzniku národní přírodní rezervace.

Malé pohoří ukryté v pohraničí, stojící tak trochu ve stínu sousedních Krkonoš a Jeseníků. Přesto však malebné a v lecčems unikátní. To je krajina Orlických hor, která slaví 50 let právní ochrany pod značkou CHKO. Padesát let je dlouhá doba, během které proběhla řada změn. A to jak společenských, tak přírodních a krajinných. V následujících řádkách si připomeňme alespoň některé.

Mezi lety 2014 až 2019 zažívala střední Evropa nebývalé sucho a teplo. Tato pro většinu lidí i ekosystémů nemilá epizoda ale umožnila odpovědět na některé otázky spojené s hydrologickým režimem naší krajiny a spolu s klimatickými modely nastínit i očekávanou budoucnost.

Zlatý kůň u Koněprus. Vrch, který už neměl existovat. Jen náhodou se stalo, že dnes je národní přírodní památkou. Byla vyhlášena v roce 1972 „k ochraně Koněpruských krápníkových jeskyní a jiných krasových jevů jako jedněch z geologicky nejstarších v Evropě, s fosilními zbytky zvířat a člověka z mladšího pleistocénu a s archeologickými i historickými nálezy“. Jeskynní systém je nejdelším v Čechách, měří 2 050 m a dosahuje hloubky přes 70  m. Jeho zpřístupněnou část navštíví ročně téměř 100 000 návštěvníků z celého světa.