Z naší přírody

Mimořádně hodnotné stromy, jejich skupiny a stromořadí jsou v České republice chráněny nástrojem zvláštní ochrany přírody v kategorii památných stromů/památného stromu. I když zákon nedefinuje konkrétní hodnoty, kterými památný strom musí vynikat, v praxi se lze často setkat s mylným přesvědčením, že památný strom je vázaný výhradně na vysoký věk a nadstandardní vzrůst dřeviny. I když tyto atributy hrají prim, zdaleka nepředstavují jediné hodnoty, pro které se památné stromy vyhlašují.

Využívání veřejnosti zpřístupněných jeskyní je nedílnou součástí turistiky. Tento fenomén přírody je využíván nejen v oblasti rekreace a odpočinku, ale také v oblasti poznávací či vzdělávací. Na území Moravského krasu o rozloze kolem 90 km² se nachází více než 1200 jeskyní, z nichž je pět veřejnosti přístupných. Tou pátou se stala v březnu 2008 jeskyně Výpustek, ve které se návštěvníci seznamují s dlouhou, bohatou a zároveň pohnutou historií tohoto významného jeskynního systému a obdivují jeho přínos vědě zvané paleontologie.

V šedesát let staré knize Deyla a Ušáka Plevele polí a zahrad (1956) nalezneme celou řadu poetických jmen plevelných rostlin – kravinec španělský, štětináč širolistý, šklebivec přímý, dejvorec velkoplodý, vochlice hřebenitá (též vochlice Venušin hřeben), sveřep stoklasa, vrabečnice roční, kokotice hubilen, chruplavník rolní, rohohlavec rovnorohý, myší ocásek nej-menší… Mnohé z těchto rostlin v naší flóře už nenajdeme, neboť z polí zcela zmizely. Co způsobilo jejich vymizení a jaká je, u dosud přítomných druhů, perspektiva jejich přežití?

Podzemní krasové dutiny pod vrchem Třesín byly v pravěku přístupné. Pak došlo v neznámé době k zavalení vchodů. Znovu objeveny byly až v 19. století. Lidé je navštěvovali a nacházeli zde kosti zvířat i lidí. Spolu s krápníky je prodávali na tržištích. Až od roku 1880 začaly v jeskyních u Mladče systematické archeologické a paleontologické výzkumy. V té době vznikla také první mapa tohoto labyrintu. V roce 1911 byly jeskyně elektricky osvětleny a zpřístupněny veřejnosti. Teprve nedávné vědecké výzkumy dochovaných kosterních pozůstatků pravěkých lidí ukázaly mimořádný význam této lokality.

Hranický kras je nevelké území (přibližně 5,5 x 4 km) velkého významu. Tvoří ho devonské a spodno-karbonské vápence macošského a líšeňského sou-vrství uložené jižně a východně od města Hranice. Nejznámějšími krasovými jevy zde jsou na levém břehu Bečvy Zbrašovské aragonitové jeskyně a na pravém břehu v národní přírodní rezervaci Hůrka u Hranic Hranická propast, která je vskutku velkou „dírou do světa“. Celkem je v Hranickém krasu zatím evidováno 29 jeskyní.

V letošním Roce českých pralesů si připomínáme výročí první deklarace ochrany pralesovitých porostů – Žofínského pralesa (1838) a Boubínského pralesa (1858), které i v celosvětovém měřítku patří k těm úplně nejstarším. S jejich ochranou a obecně s ochranou desítek dalších maloplošných zvláště chráněných území (MZCHÚ) pralesovitého charakteru bychom si měli připomenout i zásadní problém, resp. otázku: „Jakým způsobem je chceme dále chránit?“

Před dvěma stoletími to byla země plná pralesů. Rostly na obrovských souvislých plochách. Některé nedotčené, jiné už pozměněné občasnou pastvou dobytka, smolařením či pálením dřevěného uhlí. Během 19. století byly pralesy téměř vymazány z map. Systematické a efektivní lesnické hospodaření se podle dobových záznamů rovnalo bezohledným těžbám. Snahy o snížení ročních těžeb plánované tehdejšími lesnickými experty nebyly vyslyšeny. Zdálo by se, že v té době pralesy zcela zmizely…

Letošní rok je ve znamení „osmičkových“ výročí, která vesměs připomínají události s mimořádným významem pro život české společnosti. Rok 1968 je tak spojen s okupací vojsky Varšavské smlouvy a jen málokdo si jej spojí s jinou, velmi významnou skutečností. První leden 1968 je totiž dnem, kdy vešla v účinnost Vyhláška Ministerstva kultury a informací (č. 13853/67), kterou byla vyhlášena chráněná krajinná oblast Jizerské hory. V letošním roce si proto tuto událost připomínáme již po padesáté.

Trojka patří mezi čísla s nejsilnější symbolikou.
Ani dobrý film by neměl mít víc než tři díly, ani atlet nemá víc než tři pokusy. Prostě do třetice všeho dobrého. Překračování této hranice je poněkud opovážlivé a vyžaduje dobré důvody. Lze se ovšem domnívat, že v případě představení nejcennějších chráněných území Bílých Karpat je tato podmínka splněna měrou vrchovatou.

Národní přírodní rezervace Zahrady pod Hájem v Bílých Karpatech je jedním z nejvýstižnějších vyjádření myšlenky harmonického spolupůsobení přírody a člověka. Lidské a přírodní vlivy se tu na různých místech prolínají v rozličných vzájemných poměrech a podobách. I sám název odkazuje na zvláštní kulturně-přírodní prostředí, na němž se výrazně podílí člověk. Je až absurdní, jak jsou zde kulturní hodnoty, které stářím přesahují většinu českých architektonických památek, viditelné skrze jedinečnost a půvab drahocenné přírody tohoto území. Opěvované území o celkové rozloze 162 ha najdeme na západních úbočích kopce Háj (573 m) nad obcí Velká nad Veličkou, v nadmořské výšce 300–480 m n. m. Jako státní přírodní rezervace bylo vyhlášeno v roce 1987.