Z naší přírody

Tajemná, nehostinná, zakázaná krajina – to jsou přívlastky spojované s CHKO Brdy. Dobře vystihují aspekty, které musíme brát v úvahu, máme-li hodnotit výskyt ochranářsky významných druhů v Brdech a srovnávat ho s historií. Stejně pusté a nehostinné území, jako bylo odjakživa pro lidi, neláká k osídlení ani velké množství druhů a nikdy se nestalo „hot spotem“. A zapovězenost a tajemnost se zase odrážejí v naší míře poznání zdejší fauny a flóry. Srovnávání současného stavu brdské přírody s historií je často nemožné prostě proto, že zejména u živočichů není s čím srovnávat. Snad jen z botanických prací si lze udělat obrázek o změnách, které zde probíhají.

Někdy v ochraně přírody teprve začínající pracovníky ohromí, jestliže v některém porostu dřevin v chráněném území zjistí kalamitní výskyt motýlích škůdců. Často s vtíravým dojmem, že takové stromy už nic nezachrání. Příroda ale není ani v takových hrozivě vypadajících situacích zcela bezmocná. Zpravidla totiž – kromě jiných schopností vzdorovat – nasazuje proti těmto útočníkům zdatné obránce, k nimž patří spolu s nenápadnou obří armádou blanokřídlých a dvoukřídlých také některé druhy krásných střevlíkovitých brouků krajníků, rovněž skvělých biologických regulátorů.

Dopady industrializovaného zemědělství na biodiverzitu a „kondici“ krajiny jsou v současnosti častým tématem diskusí odborníků různých vědeckých odvětví a živě se o problematiku zajímají také média a veřejnost, zejména v souvislosti se suchem a obecně se schopností naší krajiny zadržovat to málo vláhy, kterou nás příroda v posledních letech obdařuje. Tento příspěvek se ovšem nebude zabývat lány řepky a kukuřice, ale tím, co jednotlivé bloky intenzivně obhospodařovaných polí odděluje (nebo by alespoň mělo oddělovat) – stále vzácnějšími polními cestami.

Části podzemního krasového labyrintu u poutního místa Sloup v Moravském krasu byly známy od nepaměti. Sloužily jako útočiště pleistocenních zvířat a sídliště pravěkých lidí. Od 17. století se jeskyně vytvořené ponorným tokem Sloupského potoka stávaly předmětem zájmu učenců a badatelů. Dnes jsou nejdelší veřejnosti zpřístupněnou jeskyní v České republice a zároveň součástí nejrozsáhlejšího jeskynního systému u nás.

Hlinité jeskyně tvoří nejsouvislejší známou část nižšího, tzv. středního patra Javoříčských jeskyní. Na rozdíl od horní úrovně chodeb, tedy vlastních Javoříčských jeskyní a později objevených jeskyní Míru, nebyla Hlinitým jeskyním doposud věnována náležitá pozornost. Tato úroveň horizontálních chodeb leží asi o 25 metrů níže než velké, krápníky vyzdobené prostory, částečně zpřístupněné veřejnosti. Hlinité jeskyně byly objeveny přesně před sedmdesáti lety a od objevení vždy byly tak trochu stranou zájmu. Nelze se divit. Lze se do nich jen obtížně a namáhavě dostat úzkými puklinovými propastmi z horního patra Javoříčských jeskyní nebo těsnými plazivkami s periodicky zaplavovaným průlezem zvaným Vanička z jeskyně Ve stráni.

Chráněná krajinná oblast Hrubého Jeseníku. Ano, tak se měla původně dnešní CHKO Jeseníky jmenovat. Nakonec však byl název změněn. Změnil se nejenom název, ale mění se i jesenická příroda a krajina a také přístup člověka k ní. Rovněž samotná ochrana přírody zastoupená správou CHKO prodělala několik změn, které však jen odrážely celospolečenské změny ve společnosti. Není bez zajímavosti, že autorem koncepce vyhlášení CHKO Jeseníky – a vlastně i autorem hranic – je sochař a malíř Vilém Kocych. Tehdy byla ochrana přírody hodně o pocitovém vnímání. Ne že by lidé neznali přírodovědné a biologické hodnoty oblasti, ale např. z oboru zoologie stačila v důvodové zprávě k vyhlášení CHKO jedna věta: „V živočišných druzích nejvýznamnější skupinu tvoří bohatství lovné zvěře.“

Po půlnoci z neděle 31. 3. na pondělí 1. 4. 2019 se Moravský kras stal z nejstarší chráněné krajinné oblasti (CHKO) na Moravě nejmladší CHKO (podle data právního předpisu). 1. 4. 2019 nabylo účinnost nařízení vlády č. 83/2019 Sb., kterým byl Moravský kras nově vyhlášen CHKO.

V České republice je řada míst s výskytem zvláště chráněných druhů se zachovalými biotopy či jinak zajímavých z hlediska ochrany přírody, které však z různých důvodů stojí mimo síť maloplošných zvláště chráněných území. Mimo jiné i proto, že stát „z moci úřední“ nemůže chránit všechno. Zde pak nastupuje iniciativa vlastníků a zejména různých neziskových subjektů, které se na vyhledávání a ochranu takovýchto lokalit specializují (nejčastěji tzv. pozemkových spolků).

V České republice patrně není ohroženějšího druhu nad tetřívka obecného. Hnízdí u nás celá řada ptáků, kteří také čelí nemalým problémům a jejichž početnost je výrazně nižší než u tetřívka, např. sýček obecný nebo raroh velký. Pro své přežití v naší republice ale mají nezanedbatelnou výhodu – v krajině dokážou přeletět desítky či stovky kilometrů, mají tak alespoň nějakou šanci si v blízkém či vzdálenějším okolí dohledat vhodná hnízdiště či nové partnery, a hlavně… jsou v „doletové“ vzdálenosti od svých příbuzných v sousedních státech.

Římané nazývali řeku Labe Albis, bílá řeka, patrně díky rozsáhlým světlým písčitým plážím, ve kterých řeka tehdy mohla volně měnit svůj tok. Od té doby již uplynulo v řece Labi hodně vody a leckde se řeka výrazně změnila. Ve středoevropských podmínkách však platí Labe stále za výjimečnou řeku.