Z naší přírody

Tímto článkem otevíráme seriál o evropských přeshraničních chráněných územích certifikovaných v rámci programu Federace Europarc „Transboundary Parks“. Tento program Federace Europarc navázal na iniciativy, které vznikaly již dříve na půdě IUCN, mj. v rámci zahájení programu Parks for Life (1994, „priority project 22“), a které pro střední a východní Evropu byly nastartovány již brzy po pádu železné opony, kdy se pro přeshraniční spolupráci otevíraly dříve netušené možnosti. Z českých představitelů se v těchto aktivitách významně angažoval Dr. Jan Čeřovský.

Málo je míst, kde člověk násilně nespoutal přírodu a ponechal jí svobodu a přirozenost. Meandrující řeka Svratka na pomezí Čech a Moravy v CHKO Žďárské vrchy je oním magickým koutem, kde při jarním tání voda zaplavuje okolní louky, které v létě hýří pestrou paletou barev kvetoucích rostlin a v chladných podzimních dnech se halí do tajemného mlžného závoje.

Letos je tomu 50 let, kdy byla vyhlášena chráněná krajinná oblast Žďárské vrchy. Výročí je vždy příležitostí pro ohlédnutí a zavzpomínání, ale také pro hodnocení let minulých a zamyšlení nad dalším směrováním. Začněme tedy tím, co bylo důvodem vzniku CHKO.

Krasové oblasti severní Moravy a Slezska prodělaly dlouhodobý a složitý geologický vývoj. Horniny, které utvářejí tato území, prošly procesy metamorfózy. Tím došlo k přeměně původních organogenních vápenců devonského stáří na vápence krystalické, tedy mramory. Nejrozsáhlejším jeskynním systémem vytvořeným v mramorech u nás je podzemní soustava jeskyně Na Pomezí – Liščí díra s délkou téměř dva kilometry. Před 70 lety byly prostory jeskyně Na Pomezí zpřístupněny veřejnosti.

Punkevní jeskyně patří již řadu let k nejoblíbenějším turistickým cílům v Evropě. Přispívá tomu nejen bohatá krápníková výzdoba v krasových prostorách či prohlídka dna propasti Macochy, ale především vodní plavba na motorových člunech soustavou zeleně prozářených podzemních jezer. Před 100 lety se podařilo proniknout do prvních partií tzv. vodní cesty Punkevních jeskyní a jejich průzkum přinesl navíc další nečekaný překvapující objev.

Od nepaměti lidé na Bouzovsku znali na úbočích vrchu Sprang, dnes zvaném Špraněk, tři podivuhodné krasové jevy. Propast Zátvořici, skalní bradlo Zkamenělého zámku, na němž stával menší hrádek, a také jeskyni Svěcenou díru. Ta zvláště jitřila fantazii obyvatel z okolních vesnic, a tak není divu, že se ke kopci Špraněk váže hned několik pověstí. Nejčastěji jsou spojovány s drahými kameny a dalšími poklady ukrytými v podzemí.

V červenci 2019 byly vybrané části českého i saského Krušnohoří zapsány na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Protože oblast byla po dlouhou dobu v obecném povědomí spojována spíše s dopady těžby v hnědouhelných revírech na úpatí tohoto rozsáhlého horského masivu na obraz krajiny a lesní porosty, setkávali jsme se již v době přípravy podkladů k nominaci s řadou dotazů a pochybností. Článek proto dodatečně přispívá k objasnění, v čem kulturně-historické hodnoty Krušnohoří vynikají, a je inspirací k prohloubení mezioborové spolupráce. Zároveň jde o příspěvek k úvaze, jak s těmito hraničními horami z hlediska národní ochrany nakládat do budoucna. Krušné hory, i přes vysoký podíl zajímavé krajiny, představují totiž paradoxně pohoří, které na rozdíl od jiných hraničních masivů nemá na svém území ani národní park, ani chráněnou krajinnou oblast.

Tajemná, nehostinná, zakázaná krajina – to jsou přívlastky spojované s CHKO Brdy. Dobře vystihují aspekty, které musíme brát v úvahu, máme-li hodnotit výskyt ochranářsky významných druhů v Brdech a srovnávat ho s historií. Stejně pusté a nehostinné území, jako bylo odjakživa pro lidi, neláká k osídlení ani velké množství druhů a nikdy se nestalo „hot spotem“. A zapovězenost a tajemnost se zase odrážejí v naší míře poznání zdejší fauny a flóry. Srovnávání současného stavu brdské přírody s historií je často nemožné prostě proto, že zejména u živočichů není s čím srovnávat. Snad jen z botanických prací si lze udělat obrázek o změnách, které zde probíhají.

Někdy v ochraně přírody teprve začínající pracovníky ohromí, jestliže v některém porostu dřevin v chráněném území zjistí kalamitní výskyt motýlích škůdců. Často s vtíravým dojmem, že takové stromy už nic nezachrání. Příroda ale není ani v takových hrozivě vypadajících situacích zcela bezmocná. Zpravidla totiž – kromě jiných schopností vzdorovat – nasazuje proti těmto útočníkům zdatné obránce, k nimž patří spolu s nenápadnou obří armádou blanokřídlých a dvoukřídlých také některé druhy krásných střevlíkovitých brouků krajníků, rovněž skvělých biologických regulátorů.

Dopady industrializovaného zemědělství na biodiverzitu a „kondici“ krajiny jsou v současnosti častým tématem diskusí odborníků různých vědeckých odvětví a živě se o problematiku zajímají také média a veřejnost, zejména v souvislosti se suchem a obecně se schopností naší krajiny zadržovat to málo vláhy, kterou nás příroda v posledních letech obdařuje. Tento příspěvek se ovšem nebude zabývat lány řepky a kukuřice, ale tím, co jednotlivé bloky intenzivně obhospodařovaných polí odděluje (nebo by alespoň mělo oddělovat) – stále vzácnějšími polními cestami.