Z naší přírody

O překvapivých výsledcích epigrafického výzkumu uhlíkových čar a kresebných stop v Kateřinské jeskyni pojednávalo již několik článků. V loňském roce byly v dalších částech jeskyně objeveny a datovány další objekty pravěkého stáří. V současné době je v prostorách staré Kateřinské jeskyně evidováno na různých místech celkem 13 pravěkých kreseb. Jedná se tak o mimořádně významnou archeologickou a paleontologickou lokalitu, což potvrdily i předloňské a loňské archeologické výzkumy ve vnitřních částech jeskyně blízko nalezených kreseb.

„Nepořádek v lese! Kdo to kdy viděl, nechat tolik dřeva zbůhdarma a bez užitku shnít!“ Takové a podobné věty slýcháme na Šumavě už přes třicet let. Naštěstí stále méně často. Určitě si každý, kdo navštíví Šumavu, všimne nápadného množství mrtvého dřeva v lesích, stromořadích, na mezích či opuštěných loukách. Odumřelé dřevo vyrábí primárně příroda, v našich chráněných územích jej ale zcela záměrně produkují i ochránci přírody. Na kusy nařezané, případně odkorněné dřevo zářící v zeleni borůvčí nemusí působit právě ochranářsky, přesto je dobré si říci, proč je i takové dříví lepší než žádné.

V současné době experti z řady oborů studují na ploše požářiště v NP České Švýcarsko z roku 2022 dopady požáru na různé složky ekosystému a také monitorují spontánní obnovu přírody na této ploše. Předkládaný článek shrnuje zatím spíše některá empirická pozorování tak, jak je může částečně vidět i běžný návštěvník národního parku, včetně několika srovnávacích fotografií s ročním odstupem. Exaktní výsledky těchto studií budou nepochybně předmětem vědeckých publikací po skončení probíhajících výzkumných projektů. 

Zdá se to neskutečné! Tak dlouhá doba působení ochrany přírody! A na tak velkém území! A přitom tak úspěšná: vždyť na většině původní rozlohy CHKO Šumava vznikl národní park a na zbývajícím území několik desítek nových rezervací! Společně s Národním parkem Bavorský les dnes Šumava představuje 
obrovský komplex lesů s vysokou úrovní ochrany: na 47 000 ha se už netěží dřevo, na více jak 30 000 ha se neloví. Příroda tu buduje svůj chrám.

Kras v Krkonoších a jejich podhůří je vázán na nesouvislé výskyty uhličitanových hornin uvnitř souvrství fylitů a zelených břidlic železnobrodské, krkonošské i rýchorské části krkonošsko-jizerského krystalinika. Jednotlivá krasová tělesa jsou budována různě kvalitními přeměněnými karbonáty od vysoce čistých 99% krystalických vápenců, přes fylitické vápence až vápnité fylity po různé typy dolomitických krystalických vápenců, krystalických dolomitů a elánů. Víceméně izolovaná karbonátová tělesa jsou uspořádána do pruhů Z-V směru. 

Nezbytnost intenzivního monitoringu výskytu fauny a flóry vystupuje do popředí zvláště v posledních desetiletích za situace, kdy u řady druhů dochází ke změnám v rozšíření i početnosti. Tyto mohou být přirozené nebo zapříčiněné nejrůznějšími civilizačními faktory – globálním oteplováním, fragmentací a degradací krajiny, introdukcí nepůvodních a reintrodukcí mizejících druhů, anebo i dosud neznámými vnitrodruhovými či populačními faktory. Změny mohou zároveň  probíhat až překvapivě rychle, v některých případech jsou dokonce spojeny i s výskytem druhů na našem území zcela nových, savce nevyjímaje. Výsledky dlouhodobého faunistického monitoringu ukazují, že podobné trendy se projevují i u našich zástupců řádu hmyzožravců, přestože jde o skupinu druhově nepříliš početnou.

Drobnokvět pobřežní (Corrigiola litoralis L.) je nenápadná, poléhavá rostlina s četnými malými bílými květy. Kdyby nehrozilo, že z naší květeny zmizí, asi by se nedočkala větší pozornosti. Lokalit postupně ubývá již od 19. století. Úbytek je dáván do souvislosti s kanalizováním Labe, výstavbou soustavy zdymadel a úpravou břehů. Pokud by rychlost úbytku lokalit pokračovala stejným tempem jako v nedávné minulosti, za několik málo desítek let by již na našem území nezbyla žádná. Abychom se dozvěděli více o tom, co drobnokvět potřebuje ke svému přežití, udělali jsme v průběhu minulých let rešerši informací, průzkum některých lokalit a několik pokusů.

Hranická propast leží na katastru města Hranice v národní přírodní rezervaci Hůrka u Hranic vyhlášené v roce 1952. Jde o propast řícenou (light hole), jejíž otevřený jícen leží v nadmořské výšce 315 m n. m. Vstupní suchý jícen má rozměry 104 × 34 m a hloubku 69,5 m, níže položené prostory jsou zatopeny uhličitou kyselkou o teplotě 15–22 °C. Dna propasti dosud nebylo dosaženo, maximální naměřená hloubka činí zatím 450 m pod hladinou (2022). Extrémní hloubka Hranické propasti je dána její hydrotermální genezí, tj. krasovým procesem modelujícím prostory směrem zezdola nahoru. Je nejhlubší propastí České republiky a od roku 2016 také nejhlubší zatopenou propastí světa.

Především díky obrovitým dubům letním na nivních loukách, částem luhu dodávajícím romantický až pohádkový ráz, se ještě hluboko v minulém století zrodila myšlenka přírodu celého rozsáhlého luhu chránit, nejnověji s neutuchajícím úsilím konečně dosáhnout vyhlášení CHKO Soutok. Až na výjimky však tyto stromy rychle odumírají, a to zřejmě z jediné příčiny: dlouholetý výrazný deficit „krve luhu“ – vody z pravidelných záplav. Ke klíčovým podmínkám, jež umožní další existenci těchto symbolů jihomoravského luhu, proto bude zajistit obnovu vodního režimu, řadu let výrazně narušeného vodohospodářskými úpravami Moravy a Dyje, a pokračovat v cílených opatřeních v lesních porostech.

Ve všech expertních analýzách prováděných v posledních třiceti letech byla oblast Podluží a nivy Dyje pod Novými Mlýny označena jako nejvyšší priorita pro doplnění soustavy velkoplošných chráněných území. Význam oblasti kromě zařazení do evropské soustavy chráněných území potvrzuje prohlášení biosférické rezervace Dolní Morava v roce 2003 (rozšířením dřívější biosférické rezervace Pálava, existující od r. 1986). Na území také zasahují dva mokřady mezinárodního významu, významné části jsou předmětem nejvyšší památkové ochrany. I přes národní a celoevropský význam jsou však dosud prostřednictvím zvláště chráněných území zajištěna pouhá dvě procenta výměry této mimořádně hodnotné krajiny.