Právo v ochraně přírody

Ve svém stručném článku bych se rád zabýval třemi úseky právní odpovědnosti, a to trestní, přestupkové a občanskoprávní, pokud jde o možnou odpovědnost vlastníka pasteveckého psa, sloužícího k ochraně stád, zejména před vlkem obecným.

Dnem 1. listopadu 2018 nabude účinnosti novelizace § 14 správního řádu provedená zákonem
č. 176/2018 Sb. Cílem novely je legislativně řešit problematiku tzv. systémové podjatosti úředních osob. V tomto článku chci čtenáře seznámit s novou právní úpravou a objasnit její dopady na praktickou správně rozhodovací činnost orgánů ochrany přírody.

Vzhledem k velmi rychlému technologickému rozvoji a zlepšování cenové dostupnosti se stále více rozšiřuje použití tzv. dronů i mezi běžné fyzické osoby. S tím nutně souvisí také neustálé zvyšování počtu osob, které tato zařízení provozují také ve zvláště chráněných územích („ZCHÚ“), aniž by si uvědomovaly rizika s tím spojená. Ať už se jedná o vyrušování zvířat, zejm. hnízdících ptáků, nebo o riziko požáru, provoz těchto zařízení může být v ZCHÚ rizikový. Cílem tohoto článku je objasnit tuto ne vždy přehlednou právní úpravu.

Existenci velké části ohrožených druhů nelze v podmínkách České republiky dlouhodobě zajistit pouze prostřednictvím soustavy chráněných území. Patří mezi ně také zvláště chráněné druhy velkých savců. Pro ochranu jejich biotopu je proto třeba zapojit dostupné nástroje ovlivňující využití krajiny; základním je územní plánování.

Druhová ochrana v České republice je tradičně založena převážně na ochraně jedinců a na ochraně omezených výskytů v chráněných územích. Dlouhodobou existenci většiny ohrožených druhů nelze pouze s využitím soustavy chráněných území zajistit a ochrana jedinců těchto druhů na ostatním území není efektivním nástrojem k zajištění dlouhodobé existence druhů v naší krajině. Mnoho let trvají snahy o legislativní změny a posun směrem k biotopové ochraně, opakovaně se tento úkol objevuje v různých koncepcích a strategiích, naposledy v aktualizované Strategii ochrany biodiverzity (2016). Potřebná legislativní změna v druhové ochraně však bude ještě dlouhá cesta. Proto je potřebné účinně využívat i nástroje obecné ochrany přírody, nastavení pozitivně stimulujících ekonomických nástrojů (především v rámci společné zemědělské politiky) a nástroje určující využití krajiny. Základním nástrojem pro regulaci využití území je proces územního plánování.

V předchozích dvou číslech časopisu se S. Havelková věnovala představení nejpodstatnějších změn, které přináší tzv. velká novela stavebního zákona spojená s novelou zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen zákon či ZOPK) a dalších souvisejících zákonů (zákon č. 225/2017 Sb. účinný od 1. 1. 2018). Tento příspěvek je věnován podrobnějšímu rozboru změny povolování kácení a ukládání náhradní výsadby pro účely stavebních záměrů povolovaných (umisťovaných) v řízeních podle stavebního zákona uvedených v novém § 8 odst. 6 ZOPK. Spolu se zásadní změnou § 70 odst. 3 ZOPK omezující práva ekologických spolků jen na účast v řízeních před orgány ochrany přírody a s novými odst. 9 až 11 § 4 stavebního zákona zásadně omezujícími přezkum závazných stanovisek dotčených orgánů pro účely řízení podle stavebního zákona je nahrazení samostatného řízení o povolení kácení před orgánem ochrany přírody „pouhým“ jeho závazným stanoviskem velmi závažné.

Dne 1. 1. 2018 nabude účinnosti zákon č. 225/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu a další související zákony (dále jen novela stavebního zákona). Tento zákon kromě stavebního zákona novelizuje v souvislosti se změnami stavebního zákona ještě dalších čtyřicet čtyři zákonů, a to včetně zákona o ochraně přírody a krajiny. Cílem tohoto článku je seznámit čtenáře s nejpodstatnějšími změnami stavebního zákona, zejména s těmi, které mají vazbu na postavení orgánu ochrany přírody jako dotčeného orgánu, a dále čtenáře seznámit se změnami zákona o ochraně přírody a krajiny.