Podrobné vyhledávání v článcích

Malé vodní elektrárny (MVE) spolu se vzdouvacími příčnými objekty, jezy, jsou velmi významným negativním antropogenním tlakem na takto „zasažených“ vodních tocích (VT). Mezi nejzásadnější dopady patří ztráta kontinuity VT, a to především změn hydromorfologických podmínek celého VT, a dopadů na jeho biologické oživení. Důsledkem fragmentace VT jsou často slabé, oddělené populace a při provozu hydroenergetiky dochází navíc často k přímému zraňování, poškozování či usmrcování jedinců. Přitom konkrétní opatření k minimalizaci těchto negativních dopadů jsou známá. Zpravidla však nejsou realizována anebo následně v provozu plně aplikována, např. efektivní provoz prvků poproudových ochran MVE. Kontrola a vynucování ze strany odpovědných správních orgánů bývá natolik náročné a neefektivní, že je na něj často rezignováno. Taková situace je však nadále již neúnosná a to i vzhledem k vynakládání veřejných finančních prostředků např. k řešení problematiky migračního zprůchodňování VT v ČR (viz náš druhý příspěvek v tomto čísle). Je tedy třeba změnit princip podpory a podmínek výroby elektrické energie sektorem hydroenergetiky, resp. zohlednit konkrétní negativní dopady výroby do přímých nákladů jednotlivých provozoven.

Berounka vzniká v Plzni soutokem řek, které odvodňují velké vějířovité povodí a předurčují tak její povodňovou aktivitu. Tento rys posiluje Litavka, významný přítok ústící v Berouně, odvodňující Brdy a jejich zemědělsky využívaná úpatí. Mezi Plzní a Berounem si řeka uchovala poměrně přirozený ráz, především v přírodně a krajinářsky excelentním údolí nad Křivoklátem. Pod Křivoklátem se údolí rozšiřuje, vede jím železnice, přibývá zástavby, řeka je větší měrou vzduta jezy, dílčí úseky byly v minulosti různě upravovány. Řeka od Berouna dolů se již výrazně liší od řeky na Křivoklátsku. V minulosti prodělala souvislé technické úpravy koryta, a to i v  přírodně cenném území Českého krasu.

Řízená péče o zvláště chráněná území je jedním z nejdůležitějších poslání státní ochrany přírody od devadesátých let minulého století. S narůstajícím poznáním o rozšíření druhů a přírodních biotopů, o jejich vývoji, ale také se sílící nejistotou plynoucí z neúplných znalostí o dopadech rozsáhlých změn v užívání krajiny člověkem a životních podmínek v důsledku probíhajících změn podnebí je zřejmá neudržitelnost tradičního dlouhodobě plánovaného managementu. Proto se AOPK ČR rozhodla pro zavedení průběžně realizovaného adaptivního managementu (AM) a k jeho usnadnění vytvořit potřebné informační a ekonomické nástroje.

Říční (též potoční) pás je území dominantně formované vodním tokem, sloužící jeho funkcím a vývoji. Bývá přirozeně zamokřené a často povodňované, hostí specifická rostlinná a živočišná společenstva. Je normální v něm nestavět a neorat. Pokud je podél vodního toku vyvinuta niva, říční pás zaujímá její významnou část nebo i nivu celou. Od začátku revitalizačních snah není sporu o tom, že obnovení říčního pásu představuje podstatně větší přínos než zpřírodnění samotného koryta, dříve technicky upraveného.

Chráněná krajinná oblast Litovelské Pomoraví letos slaví 30 let od svého založení. Jedna z našich nejmladších chráněných krajinných oblastí, jejíž výjimečností je vzácná a v každém ročním období půvabná lužní krajina, kde lužní les a řeka jsou v symbióze. Povodně se zde po stovky let rozlévaly do lesa kolem řeky a přinášely vodu a půdu obohacenou živinami. Ekosystém periodicky zaplavovaného lužního lesa byl a je na dynamickém průtočném a splaveninovém režimu řeky zcela závislý.

Když se hovoří o zadržování vod, většinou se jedná o práci s vodou ve volné krajině. Tam je z dlouhodobého hlediska opravdu co napravovat, ale s vodou se dá velice dobře pracovat i v městských aglomeracích. Historicky bylo ve městech prioritou vodu bezpečně a co možná nejrychleji z města odvést. To samozřejmě s sebou přinášelo značné zásahy do koryt a následně i do okolních niv a tím i vodních poměrů.

Malé pohoří ukryté v pohraničí, stojící tak trochu ve stínu sousedních Krkonoš a Jeseníků. Přesto však malebné a v lecčems unikátní. To je krajina Orlických hor, která slaví 50 let právní ochrany pod značkou CHKO. Padesát let je dlouhá doba, během které proběhla řada změn. A to jak společenských, tak přírodních a krajinných. V následujících řádkách si připomeňme alespoň některé.

Mezi lety 2014 až 2019 zažívala střední Evropa nebývalé sucho a teplo. Tato pro většinu lidí i ekosystémů nemilá epizoda ale umožnila odpovědět na některé otázky spojené s hydrologickým režimem naší krajiny a spolu s klimatickými modely nastínit i očekávanou budoucnost.

Postupná kolektivizace zemědělství zničila 30 tisíc kilometrů alejí, 800 tisíc kilometrů mezí a 120 tisíc kilometrů polních cest. To spolu s utužením orné půdy odstartovalo rozsáhlou erozi. Poslední kapkou – obrazně i fakticky – pak byly náhradní meliorace. Střízlivé odhady hovoří o odvodnění více než milionu hektarů půd. Odvodňovací projekty také stojí za vysušením dvou třetin mokřadů a regulací třetiny našich toků. Podařilo se nám za třicet let stav krajiny a morfologického stavu toků viditelně zlepšit? Změnil se přístup zemědělců? Je naše krajina připravena na dopady změny klimatu?