Péče o přírodu a krajinu

Ochrana přírody 6/2020 — 20. 12. 2020 — Péče o přírodu a krajinu — Tištěná verze článku v pdf

Obnova říčních pásů a novinka z Bavorska:

Ochrana příbřežních pásů zákazem zemědělského využívání

Autor: Tomáš Just

Revitalizace koryta, nebo říčního pásu?
Revitalizace samotných koryt jistě nelze pokládat za bezcenné. Umožňují zpřírodňovat podstatně větší délky vodních toků a dosud upravený vodní tok otevírají pro jeho další samovolný vývoj – aby třeba časem sám obnovil to, co mu patří. Pokud je ovšem k dispozici prostor pro obnovu přírodě blízkého říčního pásu, znamená to velké výhody. Sám o sobě je pás obnovován jako přírodně hodnotná část krajiny a prostor přirozené akumulace povrchové i mělké podzemní vody a tlumivého rozlivu a retence vod povodňových. Zjednodušuje starosti ohledně zamokření a povodňování pozemků podél vodního toku, a tím umožňuje samotné koryto revitalizovat hydromorfologicky věrohodným způsobem, tj. obvykle se co nejvíc přiblížit k extravilánovému optimu koryta přirozeně mělkého, málo kapacitního a výrazně členitého. Říční pás také řeší problém, který mohl mít vodoprávní úřad, pokud měl povolovat samotné revitalizační koryto, nadané schopností dalšího samovolného vývoje. Úřad umí povolit stavbu jako cosi pevně spojeného s podkladem – povolí tedy pevně vymezený říční pás, zatímco samotné koryto se bude moci v rámci pásu vyvíjet do stran.

Příbřežní pásy často představují v zemědělské krajině jediné místo vhodné
pro vývoj živočichů a rostlin. Vznik příbřežních pásů tak může být zásadním
přínosem pro biodiverzitu. Foto archiv AOPK ČR.

Nemusí to tak být vždy, ale většinou je pro revitalizaci toku a obnovu říčního pásu potřeba, aby se příslušné pozemky staly vlastnictvím státu či obce. Tady často slýcháme, že hlavním problémem, na němž rehabilitace říčních krajin vázne, je právě obtížnost vykupování pozemků. Jistě, tento problém je významný. Hlubším systémovým problémem je ovšem to, jaký význam stát a to které ministerstvo této problematice vůbec přikládají a jaké nastavují podmínky. Za dosavadní, podle všeho nedostatečné úrovně motivování se například rozvinula praxe jednorázového dotazníkového prověřování ochoty vlastníků prodávat pozemky pro revitalizace v rámci studií proveditelnosti a po sebrání určitého množství nesouhlasných vyjádření se někdy až s úlevou záležitost odkládá s tím, že projekt je neproveditelný. Při důraznějším motivování by ale muselo dojít na to, že cestou k uskutečnění nějakého společensky potřebného opatření je proces vyžadující určitý čas a vklady práce a zahrnující nejen jednání s majiteli pozemků, ale také součinnost s obcemi, využívání prostředků územního plánování a pozemkových úprav a průběžnou práci se samotnými záměry staveb, jejich přizpůsobování relevantním potřebám. 

Přítok Hodkovského potoka v Posázaví. Jakékoliv renaturaci je přičinlivě bráněno
údržbou koryta, jinak by nebylo tak pěkně vidět betonové opevnění.
Vodohospodářské a ekologické zprznění vodního toku bylo cenou za to, že
se kolem něj může pěstovat tráva. Alespoň několik metrů na každé straně pro
obnovu potočního pásu by výrazně zlepšilo podmínky pro revitalizaci, která je
potřebná pro to, aby se kanál stal opět potokem. Foto Tomáš Just

Bavorské včely jako impulz
Takovými cestami šla v uplynulých desetiletích poměrně dobře motivovaná státní správa vodního hospodářství řady německých spolkových zemí. Nám geograficky i mentálně blízké Bavorsko se takto od jednotlivých pilotních projektů dost posunulo ke zlepšování stavu vodních toků v měřítku krajiny. Dnes disponuje revitalizacemi větších řek v úsecích, jejichž délka se měří na kilometry až desítky kilometrů (např. řeky Isar, Wertach, Iller, Altmühl). Třicet let mravenčího úsilí Vodohospodářského úřadu v Kronachu změnilo desítky kilometrů Mohanu nad Bambergem hustým sledem dílčích zpřírodňovacích a přírodě blízkých protipovodňových opatření, včetně plánovitého vytváření štěrkových „jezer“. Revitalizace těží z úzkého provázání s protipovodňovou ochranou. Asi bychom takovou cestou měli jít také. 

Revitalizace potoka Trebgast v Bavorsku, včetně obnovy potočního pásu (2014).
Pás území pro obnovu pásu vykoupil stát od soukromých majitelů po delším,
náročném dohadování. Jelikož niva je plochá a nebylo možné zamokřením
znemožnit obhospodařování navazujících pozemků, byl terén potočního pásu
snížen o 0,5 až 0,7 m proti okolí – prakticky na hloubku sejmutí ornice.
Pak ovšem hladiny v novém korytě jsou nastaveny prakticky do úrovně povrchu pásu.
Toto řešení není zcela hydromorfologicky autentické, je však podstatně lepší,
než kdyby zde zůstalo dřívější tvrdě kanalizované koryto. 
Foto Vodohospodářský úřad v Hofu, Bavorsko

Tu se však na německé straně ukazuje zajímavá věc. Některé země tam zřejmě dospívají k názoru, že jít „po dobrém“, smlouváním o výkupech, již nestačí. Posilují ochranu vodních toků a říčních pásů formou obecných zákonných restrikcí nakládání s příbřežními pásy ze strany vlastníků pozemků. Bavorsko podle všeho do roku 2019 nebylo v čele tohoto vývoje, svým zemědělcům poskytovalo i jakési výjimky i proti spolkovému zákonu o vodách. „Zelenění“ pásů podél vodních toků tam bylo postaveno na dobrovolné bázi. Zemědělcům byl nabízen vstup do „biotopních spolků“ a dotace či kompenzace v rámci různých programů, jako je například KULAP – Kulturlandschaftsprogramm. Výsledky však byly hubené. (M. Erlwein, mluvčí lidového referenda Druhová pestrost; Bavorský zemský svaz pro ochranu ptáků; 8. 2. 2019.) Příbřežními pásy se pak začaly víc zabývat občanské aktivity na podporu biodiverzity. Znepokojovala je mimo jiné zjištění o vymírání divokých včel. Podle tiskového sdělení lidového referenda Artenvielfalt (Druhová pestrost) z ledna roku 2019 z 515 druhů divokých včel původně žijících na území Bavorska jich již více než polovina vyhynula nebo je silně ohrožená. Mezi vodohospodáři to není příliš známo, ale otevřené příbřežní povrchy říčních písků a štěrků jsou, resp. byly ve středoevropských podmínkách životním prostředím více než stovky druhů divokých včel, které se takto uplatní jako indikátory stavu vodních toků. Tak se bavorští bojovníci za biodiverzitu přes včely dostali k říčním pásům, které mají chránit již existující aktivní příbřeží a celý vodní tok před vlivy zemědělského hospodaření a vytvářejí jakýsi prostor pro revitalizaci či renaturaci degradovaných vodních toků. 

Nelehké začátky revitalizací v Čechách – Mlýnský
potok na Šumavě, 1999. Českokrumlovské pracoviště
tehdejší Státní meliorační správy projevilo zájem o revitalizaci
„linearizovaného“ potoka, opevněného betonovými deskami,
ale majitelé okolních pastvin nedali ani metr země navíc.
Trasa a základní tvar příčného průřezu se tedy nezměnily,
revitalizace spočívala hlavně v nahrazení desek podélně
členěnými strukturami z lomového kamene. Poměrně
smělou revitalizaci sklonitého potoka „neodnesla voda do
Hamburku“, jak někteří předpovídali, díky velkému
množství vloženého kameniva a odolnému zvětralinovému
podloží. Kdyby byly bývaly k dispozici příbřežní pásy
široké aspoň několik metrů, mohla se revitalizace víc
přiblížit zde nejspíše platnému modelu divočícího koryta.
Foto Tomáš Just

Veřejná iniciativa Zachraňte včely jako etapa Lidového referenda Druhová pestrost měla takovou sílu, že vyvolala novelu bavorského zákona o ochraně přírody. Ta vstoupila v platnost 1. srpna 2019 a mimo jiné nově upravuje ochranu příbřežních pásů podél vodních toků. Článek 16, odstavec 1, říká, že ve volné přírodě (mimo zastavěná území) je podél přírodních nebo přírodě blízkých formací tekoucích nebo stojatých vod, mimo umělé vody ve smyslu § 3, Nr. 4, zákona o vodách (spolkového) a zavodňovacích a odvodňovacích příkopů ve smyslu článku 1 Bavorského zákona o vodách, zakázáno zahradnicky nebo zemědělsky využívat pásy šířky nejméně 5 metrů. (Umělými vodami, na něž se ustanovení nevztahuje, nejsou obecně upravené vodní toky, nýbrž vysloveně uměle vytvořené vodní prvky, jako různé přivaděče a podobné.) Vodohospodářské úřady k tomu v lednu 2020 vydaly „Information zu Gewässerrandstreifen“, v červnu pak Bavorské státní ministerstvo pro životní prostředí a ochranu spotřebitelů vydalo brožuru „Gewässerrandstreifen in Bayern“. Tyto výkladové materiály dodávají, že omezení se týká rovněž trvalých kultur například chmele, révy vinné, chřestu nebo energetických plodin. Soukromé zahrady a zahrádky jsou ze zákazu vyňaty, užívání zatravněných pásů je nadále možné. (Pokud jde o státní pozemky podél vodních toků 1. a 2. řádu, šířka příbřežních pásů činí nejméně 10 metrů. Tato úprava však je zahrnuta již ve stávající právní úpravě, konkrétně v bavorském zákonu o vodách.) Otázky vyvolává vymezování pásů v terénu. Dle výkladových materiálů příbřežní pás začíná horní hranou břehu koryta. Pokud tato hrana není zřetelná, začíná linií, vymezenou dosahem hladiny za středního průtoku. Vymezení chráněného pásu přísluší primárně hospodařícímu zemědělci a probíhá na jeho vlastní odpovědnost, mimo jiné v návaznosti na roční výkaznictví k zemědělským dotacím. Povinnost zřídit příbřežní pásy existuje obecně bez ohledu na průběh zpracovávání podkladů. Podél jednoznačně rozpoznatelných vodních toků měli zemědělci zřídit pásy bez odkladu. Ozimy z roku 2019 a víceleté kultury měly být ještě v roce 2020 sklizeny. Povinnost vymezení pásů může být odložena v nejasných případech, kde k vymezení napomohou teprve postupně zpracovávané podklady. Vodohospodářská správa zpracovává na podporu vymezování pásů digitální územní předlohy. Využitím Bavorského integrovaného systému zemědělských informací se řeší nesoulady, zjišťované zejména v horních částech toků. Dokumenty nehovoří o přímé nárokové kompenzaci ztrát uživatelů pozemků. Jenom v obecné poloze zmiňují případné náhrady v rámci možností zemského rozpočtu; zřejmě má jít o kompenzační úpravy v systému zemědělských odvodů a dotací. 

Dolní, technicky upravený tok Jalového potoka na Českobrodsku. Ukázka, co
znamená, když se řekne „orat až na hranu“. Existence takového potoka je
redukována na jeho recipientní funkci ― odvádět cosi kamsi pryč. Foto Tomáš Just

Na internetu lze nalézt reakce na novelu zákona, z nichž je možné usuzovat, že mimo jiné právě ochrana příbřežních pásů je vnímána jako významná. Ekologicky orientovaná veřejnost ji vítá jako přelom v ochraně biodiverzity ― i když možná v radosti ze změny podceňuje to, že provozování zatravněného pásu a úplné přenechání příbřežního pásu přírodě, resp. vodnímu toku, není totéž. Z druhé strany zaznívá kritika právní úpravy ušité horkou jehlou, nedostatků zejména podkladů pro vymezování pásů, případně „částečného vyvlastnění“. Zemědělský sektor se hlavně přes nejasnosti vymezování pásů snaží novou právní úpravu obrousit, jistě budou snahy v co největší míře prohlašovat horní hrany koryta za nezřetelné a šíři pasů odměřovat od hladinových čar a podobně s celou věcí „cvičit“. 

Bylanka u Vitic na Českobrodsku, 2013. Obrázek ukazuje, co znamená, když se
řekne „přiorávat do potoka“ nebo „orat za hranu“. Vzhledem k přesnému průběhu
pozemkových hranic je možná rolník na svém, z hlediska vodního toku i jeho
doprovodné vegetace však jde o zřetelně poškozující jednání. K takovému zřejmě
vede nedostatečná právní ochrana vodních toků (včetně absence ochrany
příbřežních pásů) v kombinaci se systémem plošných zemědělských dotací,
které se poskytují na jednotku obdělané plochy, ne na jednotku (pokud
možno efektivně) vypěstované produkce. Foto Tomáš Just

Příklad i pro naši krajinu
Technicky orientovaným vodohospodářům může být produkt lidového referenda „Zachraňte včely“ podezřelý, ovšem nehospodařit pět metrů od vodního toku je, obecně vzato, normální a rozumné. Asi bychom potřebovali něco podobného také u nás. Vymezení chráněných pásů podél vodních toků by asi bylo méně mediálně atraktivní a naopak politicky rizikovější než povšechné mluvení o změnách klimatu nebo ústavním právu na vodu, bylo by však konkrétním přínosem ke zlepšení polámaného vodního režimu krajiny. Od pěti metrů na každou stranu od koryta je sice ještě daleko k plnohodnotné obno-vě potočního nebo říčního pásu, ale hlavně u drobného vodního toku to není zase tak málo. Pokud se řekne, že pět metrů na každou stranu od koryta se nemá hospodařit, není už tak obtížné k tomu dodat, že v tomto pásu je nutno strpět vývoj vodního toku… a měli bychom prostor pro revitalizace i po samovolné renaturace druhdy upravených vodních toků, tentokráte již ne jen v podobě izolovaných místních ukázek, ale v rozsahu celé sítě vodních toků.

Vyšší tok Lišanského potoka (pozor, tady jsme uprostřed politického tématu „Boj
se suchem na Rakovnicku“!) byl v minulosti technicky upraven, ale dnes v tomto
úseku shledáváme, že opevnění snad laťovými plůtky vzal čas nebo je skryto
pod nánosy a vegetací, koryto je poměrně mělké a jeho kyneta se začíná samovolně
vlnit. Relativně utěšený obrázek samovolné renaturace, sem by nebylo efektivní
posílat bagry, aby provedly razantní revitalizaci. Kdyby ovšem potok dostal na každé
straně aspoň pět metrů příbřežního pásu, podmínky pro další renaturaci by se
významně zlepšily a byla by posílena ochrana před tím, že někdy někoho napadne
„v potoce smočit radlici pluhu“. Foto Tomáš Just