Podrobné vyhledávání v článcích

Doc. Ing. Milan Králíček, CSc.
(* 10. 7. 1935 – † 8. 8. 2024)

„Vypínám aretaci, pojďte dál,“ mohl slyšet každý, kdo zazvonil u venkovních dveří činžovního domu, ve kterém Milan Králíček v Kyjově bydlel. Na tyto návštěvy jsme se vždy moc těšili, byly nejen zábavné díky Milanovu smyslu pro humor, ale u sklenky vína jsme se dozvěděli i spoustu nových informací nejen z motýlího světa, ale i dalších oborů a poslechli si poutavé příběhy o zajímavých setkáních během jeho sbírání motýlů v různých koutech Česka i Slovenska.

Jaroslav Číhalík se narodil 21. 11. 1924 v Trnavě, kam byl jeho otec povolán do služby jako učitel po vzniku Československé republiky. Po mládí na Slovensku dokončil gymnaziální studia v období druhé světové války v Havlíčkově Brodě a Praze. Po válce vystudoval analytickou chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde byl žákem významného českého analytika profesora Oldřicha Tomíčka. 

Ochrana přírody, jež se jako svébytný obor lidské činnosti ustavila na začátku 19. století, se již delší dobu zabývá otázkou, nakolik jsou nejrůznější opatření v péči o přírodní a krajinné dědictví, resp. o biologickou rozmanitost na jejích třech úrovních (geny, organismy, ekosystémy) reálně účinná.

Živočichové se v societě, kupř. ve stádu nebo hejnu, nedokáží vzájemně oslovovat, nicméně i z tohoto pravidla existují podle současných znalostí dvě výjimky. První se týká oblíbených delfínů skákavých (Tursiops truncatus), vydávajících tzv. podpisový zvuk, jenž bývá velmi specifický pro každého jedince a jímž se ostatním představuje. Svůj „podpis“ naučí zbytek hejna, který ho potom jeho zvukovým „jménem“ volá. Díky moderní snímací technice a počítačovým algoritmům víme, že když chce delfín něco říci jinému, vezme si ho stranou a mluví spolu jen oni dva. Obdobné chování bylo zaznamenáno i u papoušků, jmenovitě aratingy oranžovočelého (Eupsittula canicularis), osídlujícího západní pobřeží Střední Ameriky.

Od roku 1910, kdy se v belgickém Bruselu odehrál poprvé, se koná téměř každé čtyři roky, s výjimkou období druhé světové války, světový entomologický kongres. Prvním kongresem, který se konal v Asii, byl 16. kongres ICE v japonském Kjótu v roce 1980. Na předposledním kongresu v Helsinkách bylo rozhodnuto, že následující, 27. kongres v roce 2024 se do Kjóta opět vrátí a bude se konat v Mezinárodním konferenčním centru v Kjótu. Kongres ve dnech 25.–30. srpna organizovala japonská unie pro vědy o hmyzu, sdružující několik japonských entomologických odborných společností. Hmyz je v Japonsku velmi populární, pozornost mu věnovaná je obecně rozšířená, proto nepřekvapí ani mnohost společností a potřeba existence takové asociace.

AOPK ČR dlouhodobě usiluje o zpřírodnění vodních toků za využití renaturací, tedy obnovy morfologie a dynamiky vodního toku s úplným či částečným využitím působení přírodních sil. Mezi toky, kterým se AOPK ČR dlouhodobě věnuje, patří řeka Bečva, v minulosti významně člověkem pozměněná, která si však uchovala velký renaturační potenciál. AOPK ČR zde dokumentuje vývoj vodního toku, sbírá data o biodiverzitě a zadává zpracování podkladů s návrhy opatření ekologické obnovy řeky. 

Ve dnech 9.–13. září proběhla v Praze mezinárodní konference IENE 2024, jejímž hlavním organizátorem byla AOPK ČR. Jako spoluorganizátora si Agentura zvolila Českou zemědělskou univerzitu v Praze, která má k dispozici nejen vhodné reprezentativní prostory, ale především kvalifikovaný tým se zkušenostmi s pořádáním podobných konferencí. Záštitu nad konferencí přijal ministr životního prostředí Petr Hladík, konferenci podpořilo také Ředitelství silnic a dálnic ČR, Integrovaný projekt LIFE Jedna příroda, Magistrát hlavního města Prahy a řada dalších subjektů. Konference se zúčastnilo celkem 360 účastníků z téměř čtyřiceti zemí celého světa. Konference proběhla jako hybridní s možností on-line účasti, kterou využilo cca 50 účastníků.

Vulkanická činnost má mnoho podob. Kromě typických suchozemských nebo podmořských sopek existují i další vulkanické a postvulkanické procesy a jevy. Patří mezi ně bahenní sopky. Jedny z nejatraktivnějších a relativně dostupných se nacházejí v jižním předhůří rumunských Karpat nedaleko městečka Berca. Jsou soustředěny v několika lokalitách a lze je považovat za přírodní unikát světového významu.

Gruzie, země s bohatým přírodním a kulturním dědictvím, se v posledních letech těší stále rostoucímu zájmu domácích a především zahraničních turistů. K velmi atraktivním a často navštěvovaným patří jako všude ve světě krasové oblasti a jeskyně. Zároveň se zvyšující se návštěvností dochází často i k nenávratnému poškozování těchto geologických fenoménů, proto se zavádějí různá omezení a je zajišťována jejich zákonná ochrana. Nejvýznamnější gruzínské krasové oblasti se převážně staly součástí chráněných území. V Gruzii je v současné době vyhlášeno 13 národních parků, 14 státních (přísných) přírodních rezervací, 24 obhospodařovaných rezervací, 4 chráněné krajinné oblasti a 40 přírodních památek (24 z nich zahrnuje jeskyně a další krasové útvary). 15 jeskyní je spravováno Správou chráněné jeskynní oblasti Imereti (ICPAs), o další přírodní památky (tři kaňony, pět vodopádů a čtyři jeskyně) pečuje Správa přírodních památek Martvili a Okatse v regionu Samegrelo. V roce 2023 dosahovala celková plocha chráněných území v Gruzii 912 908 hektarů, což představuje asi 13 % rozlohy státu.