Podrobné vyhledávání v článcích

Mgr. Vratislav Ouhrabka se narodil v roce 1963 v Jilemnici. V letech 1978–1982 vystudoval obor geologický průzkum a důlní měřictví na Střední průmyslové škole v Příbrami. V roce 1992 úspěšně zakončil studium na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde při zaměstnání absolvoval obor inženýrská geologie a hydrogeologie. Po absolvování základní vojenské služby v roce 1984 nastoupil na místo vedoucího oddělení ochrany přírody Okresní správy krasových jeskyní a ochrany přírody v Bozkově. Od roku 1991 působil na detašovaném pracovišti při správě Bozkovských dolomitových jeskyní ve funkci odborného pracovníka ochrany přírody a krajiny se zaměřením na ochranu a dokumentaci jeskyní a krasu (postupně jako zaměstnanec Českého ústavu ochrany přírody 1991–1995, Agentury ochrany přírody a krajiny ČR 1995–2006 a od roku 2006 dosud ve Správě jeskyní České republiky).

Pod kopcem Špraňkem v Javoříčském krasu se nachází jeden z nejdelších systémů jeskyní v České republice, uložený v několika výškových úrovních, a je zde také známa celá řada povrchových krasových jevů, které s vysokou pravděpodobností mohou být vstupem do dosud neobjevených částí celého systému. Naznačují to nejen tradiční proutkařské průzkumy, ale i moderní geofyzikální metody. Důvodů, proč člověk odedávna kreslí mapy, je zpravidla celá řada: abychom věděli, kde jsme, co je jinde, jak se tam dostat a jak je to daleko. Jeskyňáři kreslí mapy navíc také proto, aby poznávali souvislosti jednotlivých systémů v horizontální i vertikální rovině, aby nacházeli vodítka pro své další objevitelské snahy. Kvalitně zpracovaná detailní mapa jeskyní je nezbytným podkladem pro účinný ochranářský management, monitoring chráněných částí přírody (např. letounů) a zpracování kvalitního plánu péče lokality. Je naprosto nezbytná pro plánování, posuzování a schvalování jakýchkoliv činností nejen přímo v podzemí, ale i na povrchu.

Podstatná část všech našich krasových jeskyní byla vytvořena v prvohorních, převážně devonských vápencích. Na východním území Moravy se nacházejí ostrůvky jurských vápenců karpatské soustavy. Tím nejrozsáhlejším je kras Pavlovských vrchů s naší největší jeskyní v druhohorních vápencích – soustavou Jeskyně Na Turoldu – Liščí díra. Před 20 lety byla jeskyně Na Turoldu znovu zpřístupněna veřejnosti.

V rámci pokračujících aktivit k usnadnění a urychlení výstavby a zavádění technologií pro výrobu energie z obnovitelných zdrojů (OZE) byla s účinností k 1. 7. 2024 tzv. „havarijní novelou vodního zákona“ (zák. č. 182/2024 Sb.) v právním řádu ČR zakotvena vyvratitelná právní domněnka převažujícího veřejného zájmu a zájmu veřejného zdraví a bezpečnosti na realizaci zařízení pro výrobu, skladování a přenos energie z obnovitelných zdrojů. Takto definovaná právní konstrukce, vycházející z právních předpisů evropského práva, byla promítnuta jednak do zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (ZOPK), a jednak do zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon).

Už dlouhou dobu se ze strany odborné veřejnosti ozývají hlasy o potřebnosti změn v oblasti druhové ochrany. Revize by se měla týkat jak celkového koncepčního přístupu, tak i právních předpisů. Z hlediska tohoto článku jsou podstatné požadavky na legislativní změny v oblasti ochrany zvláště chráněných druhů, které se aktuálně promítly do návrhu novely zákona o ochraně přírody a krajiny. Návrhy změn se v rámci různých platforem objevují již dlouho (Hošek & Dušek 2015; Lacina & Pešout 2018). Ale až zmiňovaný legislativní návrh spustil skutečnou a zjevně polarizovanou diskuzi. Do té by autoři tohoto článku na základě zkušenosti pracovníků aplikujícího orgánu rádi přispěli kritickou úvahou o současném stavu vydávání druhových výjimek a potřebě jeho změn. Níže uvedené úvahy platí i v kontextu nové stavební legislativy, či možná o to více.

Vědecký pokrok jde díky moderním technologiím neustále kupředu. Moderní metody výzkumu nejen zpřesňují dřívější pohledy na některé otázky vývoje člověka na území Evropy, ale v mnoha případech vedou k jejich úplnému a zásadnímu přehodnocení. A tento vývoj poznamenal i případ nálezu v Mladečských jeskyních.

Rozmach technologií umožňuje zavádění genomiky – čili studia téměř veškeré genetické informace jedinců – do ochrany přírody. Genomické metody se rychle rozvíjejí v základním výzkumu, výzva však spočívá v přenosu do praktické ochrany přírody. V článku popisujeme různé přístupy k ochraně genetické diverzity, význam monitorování genetické diverzity a seznámíme čtenáře s genomikou a s možnostmi využití genomických dat v ochraně hmyzu.

Moravský kras je přírodně a druhově nesmírně bohatou oblastí, v níž kromě mnoha dalších zvířecích klenotů opět nechybí ani sokol stěhovavý. Trvalo to sice skoro 50 let, ale nedávno se vrátil, usadil a hojně rozmnožil. A jako v případě jiných druhů provází výskyt sokolů v CHKO Moravský kras řada zajímavostí.

Soustava Natura 2000 v ČR brzy oslaví dvacet let. Rozsáhlé bilancování si ponechejme na jindy, v tomto článku se jen ohlédněme za ukončeným projektem „Zajištění plánovací dokumentace pro lokality národního významu v ČR“ (tzv. SDO II) financovaného z Operačního programu Životní prostředí, který AOPK ČR realizovala v letech 2016–2023 a jehož cílem bylo soustavu Natura 2000 v ČR dále rozvíjet. Ústředním motivem projektu byly souhrny doporučených opatření (SDO) – dnes již standardní nástroj plánování péče o evropsky významné lokality (EVL) a ptačí oblasti (PO). Šlo o jejich zpracování, aktualizaci, ale vůbec poprvé i zjišťování toho, zda a do jaké míry jsou dále využívány v navazujících plánovacích dokumentech a především v praxi. Ukázalo se, že ačkoli je péče o soustavu Natura 2000 postavena na solidních základech, v dalším období bude potřebné se zaměřit i na aspekty, kterým dosud nebyla věnována taková pozornost, jako je například dostatečnost režimu tzv. základní ochrany.

Žijeme v období probíhající klimatické změny. Na tento vývoj reaguje Národní akční plán adaptace na změnu klimatu, schválený vládou v roce 2017. Ten jako součást komplexu opatření mimo jiné ukládá „Metodicky sjednotit využívání geograficky nepůvodních druhů dřevin v maximálním podílu do 20 % porostní skladby, které se nechovají invazně a nekříží se s domácími druhy (zejména modřínu a douglasky)“. Děje se tak prostřednictvím lesnického plánování, do kterého vstupují orgány státní správy ochrany přírody závaznými stanovisky k zavádění nepůvodních druhů lesních dřevin. Cílem tohoto článku je uvést uplatnění nepůvodních dřevin do kontextu s celým komplexem opatření, bez nichž nepůvodní dřeviny nepřinesou očekávaný výsledek.