Výzkum a dokumentace

Vodule, vodní roztoči, jsou pro veřejnost málo známou skupinou vodních organismů, které mají složitý životní cyklus, a to vede k možnostem využít jejich výskyt a diverzitu k posouzení stavu biocenóz vodních ekosystémů. Následující článek seznamuje stručně s historií výzkumu vodulí (Hydrachnidia, Parasitengona, Arachnida, Acari) a přináší porovnání druhového složení fauny vodulí v několika rybnících na území České republiky zjištěného v r. 2020 s nálezy publikovanými v r. 1900. Výsledky nasvědčují, že diverzita fauny vodulí v rybnících neklesla, což je pozitivní zjištění oproti publikovaným údajům o úbytku výskytu řady druhů hmyzu a dalších organismů, které přinášejí studie biodiverzity z posledních několika desítek let.

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR dlouhodobě spolupracuje s výzkumnými pracovišti na vývoji postupů a metod pro oceňování přírody a krajiny. V tomto článku představujeme výsledky výzkumného projektu zaměřeného na oceňování dřevin rostoucích mimo les, které vedly ke komplexnímu přepracování metodiky AOPK ČR. Mezi hlavní novinky v postupu ocenění patří nová kategorizace solitérních dřevin, explicitní zohlednění invaznosti u ocenění solitérních dřevin i porostů dřevin a přesnější rozlišení hodnot suchých a rozpadajících se stromů s ohledem na jejich biologický potenciál.

Krajina vznikající v severních Čechách po povrchové těžbě hnědého uhlí má nespočet specifik, která se pozitivním způsobem projevují mj. i u ptačích společenstev, zejména co se jejich biologicko-ochranářské hodnoty týče. Rychle se měnící prostředí výsypek je výbornou laboratoří pro studium mnoha zajímavých ekologicko-ornitologických témat. Ptáci dobře indukují kvalitu biotopu, a jejich společenstva mohou tedy být využita k hodnocení rekultivačního úspěchu, mezi které patří i podpora biodiverzity.

O drobném brouku ovlivňujícím nejen lesy Šumavy bylo již napsáno mnohé. Stejně tak byl, je a bude středobodem diskusí mnoha z těch, kdo se kdy prošli po šumavském lese. Zcela v duchu váchalovské stylizace získal lýkožrout smrkový, odborným názvem Ips typographus (Linnaeus, 1758), za dobu trvání 
Národního parku Šumava (dále „NPŠ“) různá přízviska: bořící, ničící a zkázonosný. Díky vědeckým pracím dnes ale stále častěji přepisujeme na obrozující, životadárný a klíčový. Jednu z nejlepších ukázek tohoto klíčového působení můžeme najít u specialistů na mrtvé dřevo – saproxylických brouků.

Agroenvironmentálně-klimatická opatření (AEKO) vyhlašovaná Ministerstvem zemědělství mají za úkol podpořit způsoby hospodaření zmírňující negativní efekty intenzivního hospodaření na krajinu a její obyvatele včetně hmyzu. I přes svoji produkční povahu představují trvalé travní porosty významnou krajinnou složku hostící celou řadu bezobratlých organismů. Správné vyvážení produkčních postupů a kompenzačních opatření může významnou měrou pomoci udržet diverzitu lučních organismů a jimi poskytovaných ekosystémových služeb. Agentura ochrany přírody a krajiny (AOPK) proto zadala studii věnovanou efektům dočasně nesečených travních pásů na diverzitu a abundanci lučních organismů. Cílem studie bylo ověřit, zda ponechávané části travních porostů mají pozitivní vliv na biotu na běžných hospodářských loukách o různé velikosti.

Mluví-li ochránce přírody o lesích, za klíčovou považuje otázku jejich „přirozenosti“. V zásadě podle hesla: přirozený les je hoden ochrany, kulturní les už méně. Vývoj této problematiky lze skvěle dokumentovat na lesích Národního parku Šumava. Za posledních 30 let se lesy moc nezměnily, jen úhel pohledu se mění.

Národní park a chráněna krajinná oblast Šumava se nacházejí v jádru rozšíření tzv. česko-bavorsko-rakouské (z angličtiny „BBA“) populace chráněného a ohroženého rysa ostrovida. Tato malá a izolovaná populace vznikla ze znovuvypuštění pár desítek rysích jedinců na bavorské a české straně hranice v osmdesátých letech 20. století. Od té doby jsou šumavští rysi monitorováni pomocí nejvhodnějších dostupných metod a to i v rámci různých přeshraničních projektů. Díky postupnému prohloubení spolupráce mezi všemi organizacemi provádějícími monitoring rysa v „BBA oblasti“ se  tato populace  stala jednou z nejlépe monitorovaných populací velkých šelem v Evropě.

Lapidární heslo „Poznej a chraň“ má zásadní platnost. Úspěšně chránit přírodu lze totiž jen na základě nutných vědomostí, nejlépe detailních. Jde-li o ochranu ohrožených živočichů, je třeba znát jak jejich stanoviště a potravní vztahy, tak vzhledem k obvyklé početnosti v populacích i vlivům okolí z toho plynoucí míru ohrožení. Způsob života některých druhů to však značně znesnadňuje, ač jsou na svých stanovištích nepřehlédnutelné. Dopátrat se určitých přesných informací bývá obtížné mj. o životně na různých bezobratlých hostitelích závislých majkovitých broucích, v naší dřívější mozaikovité polní krajině symbolech jarního venkova, dnes bohužel rychle mizejících. Ochránci přírody by zde proto měli zvýšit terénní aktivitu a obrnit se trpělivostí. Aby se tak pokusili oddálit další škrty v seznamu výrazně ohrožených zástupců české fauny.

Proč bychom měli zkoumat přírodu v národních parcích? Nezaslouží si spíše klid a nulovou intervenci? Nezbytnost jejího průběžného poznávání je nasnadě. Aby ochrana přírody mohla být účelná a produktivní, musíme vědět, co zde přírodu tvoří a jaké procesy v ní probíhají. Zároveň musíme poznávat příznivé i nežádoucí trendy, které ji formují. Získané poznatky je pak třeba vyhodnotit a vytvořit plánovací dokumenty, podle nichž o území pečujeme. Tato odborná role správ NP je přímo obsažena v zákoně č. 114/92 o ochraně přírody a krajiny v § 78. Ten stanovuje i úlohu inventarizačních průzkumů, dokumentace a spolupráce s vědecko-výzkumnými institucemi. Správám NP též zákon přiděluje péči o svěřené území.

I to je možné. Počítačové modelování nám tetřívka sice nezachrání, ale jeho výstupy mohou významně pomoci při plánování různých praktických opatření v terénu, při regulaci návštěvnosti v rizikových lokalitách i při výchově návštěvníků. Při studiu ekologických nároků (nejen) živočišných druhů se významně uplatňuje habitatové modelování, které využívá možností geoinformačních technologií, dat dálkového průzkumu Země a pokročilých metod prostorové analýzy (např. Hirzel & Le Lay 2008, Elith & Leathwick 2009). Tyto metody, technologie a data umožňují rozsáhlé analýzy vztahů mezi výskytem zájmových druhů a relevantními faktory prostředí (např. Franklin 2010, Guisan et al. 2017). Běžným přístupem je modelování aktuálního nebo potenciálního výskytu druhů (např. Thuiller et al. 2004, Hirzel et al. 2006, Basille et al. 2008), cílem pak stanovení potenciálu krajiny pro jejich trvalý či přechodný výskyt a zhodnocení významu jednotlivých faktorů prostředí pro jejich prostorové rozšíření. Habitatové modelování tak v současnosti patří mezi hojně využívané přístupy ochranářské biologie (např. Huck et al. 2010, Basille et al. 2013, Guisan et al. 2013).