Podrobné vyhledávání v článcích

Úbytek ptáků vázaných na zemědělskou krajinu odráží desetiletí mohutných změn v její struktuře a způsobu obhospodařování. Nejvýraznější pokles je zaznamenán u široce rozšířených a běžných druhů ptáků, jejichž ochrana byla dlouhou dobu zcela opomíjena. Došlo k tak razantnímu ústupu jejich početnosti, že dříve hojní ptáci naší krajiny museli být zařazeni na červené seznamy ohrožených druhů. Jak se mohli dříve tak běžní ptáci dostat během několika desetiletí na pokraj vyhynutí? Jsme připraveni převzít odpovědnost za jejich záchranu, či budeme pasivními svědky jejich vymizení?

Travinobylinná společenstva patří celosvětově k druhově nejbohatší vegetaci na škálách od nejmenších ploch po plochy velké několik desítek metrů čtverečních. Jako primární bezlesí je ve střední Evropě najdeme jen na extrémních stanovištích – nad horní hranicí lesa, na silně zamokřených místech nebo na suchých skalnatých svazích. Naprostá většina je jich tedy podmíněna dlouhodobou činností člověka, zejména využíváním jako louky či pastviny. To se v některých oblastech počítá ne na stovky, ale tisíce let. Způsob obhospodařování (kosení versus pastva, termíny a četnost sečí, přepásání apod.) je přitom v návaznosti na stanovištní podmínky podstatným faktorem ovlivňujícím strukturu a druhové složení porostů, tedy konkrétní vegetační typ.

Metodický pokyn odboru obecné ochrany přírody a krajiny MŽP k aplikaci § 8 a § 9 ZOPK (Věstník MŽP 5/2014) se postupem orgánů ochrany přírody v případech, kdy zamýšlené kácení „souvisí“ s ustanoveními jiných zákonů, zabývá poměrně stručně. Druhý z minisérie článků na toto téma v prvé řadě v souvislosti s novelou zákona EIA účinnou od 1. 4. 2015 aktualizuje zmínku o stanovisku EIA jako o jednom z podkladů pro rozhodnutí o povolení kácení. Dále se podrobněji věnuje kácení dřevin ve vztahu k zájmům státní památkové péče.

Následující text volně navazuje na článek uveřejněný v čísle 1/2015, kde byla problematika škod způsobovaných prasetem divokým obecně shrnuta. Podívejme se nyní na škody působené tímto druhem podrobněji a všimněme si jeho schopnosti působit změny ve svém životním prostředí.

Bělokarpatské louky jsou nepochybně jednou z výkladních skříní české přírody. Jejich kontinuita se podle nejnovějších výzkumů předpokládá už od neolitu a v počtu druhů rostlin na jednotku plochy ve středním měřítku jim patří světové prvenství (přes 70 druhů na jeden metr čtvereční!). Proto je i jejich ochraně věnována mimořádná pozornost.

Bzenecká a Hodonínská Dúbrava se řadí mezi biologicky nejvýznamnější území v ČR. Upuštění od tradičních forem hospodaření a unifikace toho současného (posun v druhové skladbě směrem k nestabilním, pasečně obhospodařovaným borovým monokulturám) ohrožuje mnoho zdejších přírodních vzácností. Právě v této oblasti dochází každé 4 roky k rojení chrousta maďalového, které přidělává vrásky na čelech lesníků.

Bohatá krápníková výzdoba, impozantní pohled ze dna propasti Macocha a především podzemní plavba po ponorné řece Punkvě. To vše je součástí prohlídky Punkevních jeskyní, které patří k nejatraktivnějším přírodním cílům České republiky. Podzemní prostory mezi vývěrem Punkvy a Macochou nebyly dlouho známy a historie jejich objevování je mnohostránkovým příběhem nezlomné badatelské vůle. Mnoho desetiletí tak mohou návštěvníci obdivovat krásy podzemí i sílu přírodních živlů, kterým v krasových oblastech vévodí dva: voda a čas.

V jednom ze spisů římského filosofa Cicera najdeme citát: „Summum ius, summa iniuria“. Volně přeloženo – nadbytek či nadužívání práva přináší bezpráví. Kde je však ona rozumná míra množství „paragrafů“, které mají usměrňovat život společnosti? To je otázka, kterou se zabývala společnost před dvěma tisíci lety a která je aktuální i dnes.