Podrobné vyhledávání v článcích

V zákonodárství ČR postupuje trend omezování práva spolků na účastenství ve správních řízeních dotýkajících se zájmů ochrany přírody či životního prostředí. Účelem tohoto trendu je urychlení výstavby. Jeho rysy jsou nepromyšlenost a ovládnutí legislativního procesu podnikatelskými svazy. Zmíněný trend má čtyři fáze. Dvě již máme za sebou a dvě se chystají. Na konci tohoto procesu se rýsuje model, v němž budou mít spolky právo účastnit se správních řízení již jen o úzké množině těch největších záměrů podléhajících posuzování vlivů na životní prostředí (EIA), a to jen za velmi přísných podmínek. Článek poukazuje na to nejdůležitější, k čemu již došlo i co se chystá a co bez nadsázky představuje demontáž demokratického rozhodování veřejné správy ve věcech životního prostředí po roce 1989.

Pozemkový spolek Chaloupky při ZO ČSOP Kněžice, tak jako řada jiných pozemkových spolků po celé ČR, zajišťuje péči o přírodní dědictví. V oblasti jihovýchodní části Českomoravské vrchoviny pečuje o desítky přírodně cenných lokalit. Činnost spolku spojuje tradiční formy péče o krajinu, jako je pastevectví či kosení luk, s moderními principy ochrany přírody. Spolek působí na pomezí tří krajů (Kraj Vysočina, Jihočeský a Jihomoravský kraj) a zaměřuje se především na péči o staré pastviny a zachovalé louky.

Věřím, že ke skutečnému, mezinárodně uznáva-nému národnímu parku. Ale je to cesta trnitá, pomalá a opatrná…
Dosavadní zrání národního parku můžeme snadno připodobnit k životu člověka. Zrození bylo plné nadšení a velkých plánů, které rozvíjeli otcové, matky, strýcové a tety, babičky a dědečkové – a co člověk, to jiný plán. Ale všichni se shodli, že do vínku života dítěte je třeba dát to nejlepší.

Po půlnoci z neděle 31. 3. na pondělí 1. 4. 2019 se Moravský kras stal z nejstarší chráněné krajinné oblasti (CHKO) na Moravě nejmladší CHKO (podle data právního předpisu). 1. 4. 2019 nabylo účinnost nařízení vlády č. 83/2019 Sb., kterým byl Moravský kras nově vyhlášen CHKO.

V České republice je řada míst s výskytem zvláště chráněných druhů se zachovalými biotopy či jinak zajímavých z hlediska ochrany přírody, které však z různých důvodů stojí mimo síť maloplošných zvláště chráněných území. Mimo jiné i proto, že stát „z moci úřední“ nemůže chránit všechno. Zde pak nastupuje iniciativa vlastníků a zejména různých neziskových subjektů, které se na vyhledávání a ochranu takovýchto lokalit specializují (nejčastěji tzv. pozemkových spolků).

Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali Jana Klopfštocková a externí spolupracovníci Paměti národa. Otištěno s laskavým svolením Post Bellum.

„Tak vy chcete dělat ekologickou výchovu?“ zeptal se mě můj první šéf, Jiří Ica Pospíšil, vedoucí metodického oddělení Kulturního domu hl. m. Prahy, kam jsem po škole nastoupila. Přikývla jsem. „Tak to se musíte vypravit za Emilkou Forejtovou,“ řekl a já se rozjela na Prahu 10, na obvodní národní výbor, kde Emílie Forejtová (později provdaná Strejčková) pracovala od roku 1980 jako inspektorka kultury pro ochranu přírody a památek (pozn. pro mladší ročníky: do sametové revoluce 1989 neexistoval resort životního prostředí a ochrana přírody spadala pod kulturu).