Kulér-Medailonky

Ochrana přírody 2/2019 — 27. 4. 2019 — Kulér-Medailonky — Tištěná verze článku v pdf

„Tak vy chcete dělat ekologickou výchovu?“

(vzpomínka na Emilku Strejčkovou)

Autor: Alena Bauerová (Reitschmiedová)

V té době byla již Emilka osobností ekologické výchovy ― připravovala různé nové formy ekologické výchovy seznamující děti a mládež s ochranou pražské přírody a problematikou městského prostředí: učebnici, pořady, plakáty, diafony, videozáznamy. Pomohla zachránit údolí Botiče před zástavbou, napomáhala jeho biologické rehabilitaci a budování naučné stezky. S několika dalšími spolupracovníky prosadila vyhlášení prvních přírodních parků v Praze, původně nazývaných oblasti klidu.

„Tak vy chcete dělat ekologickou výchovu?“ zeptala se mě stejnou otázkou a její oči se do mě zkoumavě zavrtávaly. Trochu jsem znejistěla – já chci zachraňovat svět a tady ta paní se mě ptá, jako by mi nevěřila. „A máte dostatečně natažené péro?“ dodala a já málem vyprskla smíchy... no to už je tedy opravdu… Nevěděla jsem, co mám odpovědět. Paní inspektorka pokračovala: „Víte, ono záleží na tom, jak kdo má natažené péro, jak kdo to úsilí vydrží…“ Ještě po mnoha letech jsem si vybavovala tuto její, možná legračně formulovou moudrost.

Protože jsem to s ekologickou výchovou myslela vážně, začaly jsme se s Emilkou potkávat na exkurzích, seminářích, pracovních skupinách, schůzkách a posléze i osobně. Sblížily jsme se, byla pro mě vzorem, co se týče nápadů, rozsahu znalostí, energie, kterou vkládala do práce, odvahy i důslednosti a vehementnosti, s jakou šla za svými cíli.

V r. 1985 se podruhé vdala za RNDr. Jaromíra Strejčka, profesionálního ochránce přírody, zakladatele a vedoucího úseku ochrany přírody Pražského střediska Státní památkové péče a ochrany přírody, se kterým se seznámila, když přišla na Prahu 10.

Jaromír o začátku vztahu s Emilkou vypráví: „S Mílou jsme začali spolupracovat v rámci řešení chráněných území na Praze 10, víc jsme se stýkali, já jsem se již rozváděl s předchozí (svojí druhou) ženou a po rozvodu jsme to už dali dohromady blíž. V podstatě to také byla otázka velké náhody. U Královic byl ochranářský tábor pro mládež, Míla se v té době snažila intenzivně s mládeží pracovat v oblasti ochrany přírody, já jsem tam něco přednášel o entomologii a ochraně přírody v Praze. Odjížděl jsem služebním autem a ještě se stavil u Petrovic na jednom území, dodnes nevyhlášeném, stmívalo se, byla už skoro tma, dělal jsem noční ‚smyk‛, kdy se dá nasbírat hmyz, který leze ven až v noci a ve dne ho člověk nesežene. Když jsem skončil, řekl jsem si, že se večer bude Míla dostávat špatně domů, tak jsem pro ni zajel, dovezl ji domů, no a už jsem v tom bytě zůstal.“

Emilka pomáhala Jaromírovi při provádění přírodovědných průzkumů chráněných území u nás a o dovolené i v zahraničí (střední Asie, severní Afrika, jižní Evropa).

Jaromír: Když jsme spolu sbírali hmyz na nějaké lokalitě, měli jsme tak trošku rozdělené úlohy. Já znám kytky, vím, co na nich asi tak má žít, takže jsem šel spíš po kytkách a ona dělala plošný smyk nebo oklep těch kytek. Vždycky, když jsme to pak počítali dohromady, tak to vycházelo kupodivu tak, že z toho celku bylo 30  % společných, 30 % mých a 30  % jejích. Na sběr měla Míla vlastní pomůcku (exhaustor, lidově cucák), takže jsem mohl její sběry zpracovávat zvlášť – no a jsou po ní pojmenované i některé nové druhy. Když jsme byli někde venku, hlavně ve střední Asii, severní Africe, Černé hoře v Jugoslávii, sbírali jsme všechno, co nám přišlo pod ruce, to se tak dělá. Materiály ze skupin, které nedělám, ani nemůžu všechny dělat, dávám kolegům specialistům a oni tam našli nové druhy, které sesbírala Míla, takže běhají asi tři nebo čtyři brouci po světě s jejím jménem, např. páteříček Cantharis emiliae, a ví se, že je to pojmenované po ní, protože ona je autor prvonálezu. Měla z toho obrovskou radost, že je tím pádem tak říkajíc entomologicky nesmrtelná.

Psal se rok 1994 a Emilka mi zavolala a nabídla mi místo v Českém ekologickém ústavu, kam nastoupila a kde prosadila systemizované místo pro ekologickou výchovu. Výzvu jsem přijala. Společně jsme zpracovaly Analýzu ekologické výchovy v České republice a vytvořily první návrh Národního programu ekologické výchovy ČR. Místo se podařilo postupně rozšířit na oddělení environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty, které v r. 2004 mělo již šest pracovníků a sloužilo jako informační a poradenské centrum pro EVVO a místní Agendu 21 v ČR i zahraničí. To už ale bez Emilky, která od roku 1995 svoji kapacitu věnovala budování ekologického centra v areálu Toulcova dvora v Hostivaři v blízkosti sídliště Košík. Jejím cílem bylo, aby bylo možné rozvíjet ekologickou výchovu od nejútlejšího dětství a umožnit dětem učit se přímo z přírody. Na Praze 10 nabízel tuto možnost právě Toulcův dvůr, který byl v roce 1964 zařazen do seznamu nemovitých kulturních památek na území Prahy, neboť jeho dějiny sahají až do gotické doby. Po revoluci 1989 byl určen k privatizaci. Manžel Jaromír Emilku povzbuzoval, aby se o areál ucházela. Emilka v Parlamentu ČR docílila, že dne 11. května 1992 vyčlenila vláda ČSFR areál Toulcova dvora pro neziskové ekologicko-výchovné účely a převedla ho do vlastnictví města Prahy. V té době byly stavby v dezolátním stavu, navíc poznamenané socialistickou velkovýrobnou krmných směsí a tím, že bývalé stodoly přestavěl tehdejší majitel, Státní statek Praha, na průmyslový objekt. Emilka měla zpočátku zájem jen o nejstarší část areálu, – tvrz, ale Magistrát hl. m. Prahy dal podmínku – všechno nebo nic. a Emilka výzvu přijala. Musela složit kauci – použila na to rodinné finance. Kauce byla vrácena až po zahájení činnosti ekocentra. Nastalo období obrovské práce na rekonstrukcích. Za velikého úsilí, nezměrné vytrvalosti a spolupráce s dalšími lidmi, mezi něž patřil především ing. Aleš Kočí, se podařilo rekonstruovat další a další části Toulcova dvora, který se plnil ekovýchovnými činnostmi a návštěvníky. Emilka byla zdejší ředitelkou devět let.

Jedním z posledních hlavních cílů, kterému Emilka věnovala značné úsilí, byl ten, aby se přiměřená ekologická výchova dostala trvale i do programů v mateřských školách. Vycházela z toho, že malé děti jsou schopné lépe vnímat i pamatovat si základní postoje k ochraně přírodních hodnot než děti starší, které jsou ovlivňovány řadou jiných a často i protichůdných vzorů chování. Proto usilovala o zřízení ekologické mateřské školky přímo v Toulcově dvoře. Žádost o souhlas se zřízením takto specializované soukromé mateřské školky byla však Magistrátem hl. m. Prahy zamítnuta, neboť v té době byly rušeny normální státní školky a jejich objekty odprodávány. Nakonec pomohla šťastná náhoda – Emilka věděla, že do areálu Toulcova dvora chodí paní Špidlová s vnoučetem, sdělila jí své potíže, paní Špidlová jí sjednala jednání u tehdejší ministryně školství, mládeže a tělovýchovy paní Petry Buzkové, která shledala záměr užitečným a zařídila povolení školky. Ekologicky orientovaná mateřská školka „Semínko“, která klade důraz na výchovu k udržitelnému rozvoji a kde děti tráví mnoho času venku, se stala součástí Ekocentra Toulcův dvůr v roce 2004.

Emilčiným celoživotním posláním bylo zpomalit stále se zvětšující odcizování dětí přírodnímu prostředí. Jejím životním krédem bylo nezadatelné právo každého dítěte na optimální rozvíjení všech jeho duševních i fyzických vloh. Genetická výbava lidí byla několik milionů let určována hlavně v kontaktu s přírodou. Dnes žije nadpoloviční většina lidí ve městech, děti tráví většinu času v interiérech (domov, škola, kroužky, tělocvičny ad.), a to hlavně u monitorů počítačů, případně televize.

Emilka upozorňovala na to, že žádná zprostředkovaná informace (slovem, obrazem, písmem) nemůže být úplná. A ačkoli je člověk stále plně závislý na přírodě (vzduch, voda, půda ad.), zná dosud jen zlomek přírodních zákonitostí. Pro jedince samotného, společnost i přírodu je proto nezbytné, aby se děti co nejvíce učily přímo z přírody, bezprostřední zkušeností, učením se z přírodních dějů (tzv. informální učení). Nejlépe od nejranějšího věku v období imprintingu (trvalého vtiskování).

Emilka věnovala také značné úsilí výzkumu, který byl zaměřen právě na odcizování dětí přírodě. Na základě mnohaletého bádání, pozorování, konkrétní práce i shromažďování řady vědeckých, filozofických a teoretických podkladů v řadě prací konstatovala, že jednostranný konzumní životní styl tlumí přirozenou vitalitu člověka a schopnost adekvátně zacházet se svým životním prostředím. Je to ke škodě nejen jedince samotného (psychické i fyzické zdravotní problémy, např. prudký nárůst alergií), ale také celé společnosti (asociální chování, patologické jevy, náklady na odstraňování škod, snižování kvality životního prostředí apod.), a přírody samé, která je stále více a více poškozována (ubývání kvalitního přírodního prostředí, snižování biodiverzity, narušování ekosystémů a jejich služeb pro člověka).

Emilka byla velmi pracovitá a také, jak říká její manžel Jaromír, „prestižačka“. Jejím heslem bylo: „Když něco nejde, tak to jít musí.“ S neuvěřitelnou energií bojovala za prosazení ekologické výchovy ve státních institucích – nebála se mluvit s ministry, náměstky, řediteli, úředníky. Byla pověstná svým jasným tahem na branku a neustálým tlakem na posun v této oblasti. Spolupracovala také s řadou lidí v praxi a významnými vědci.

Emilka v neděli 8. března 2009 odešla z tohoto světa. Byla to zpráva, které bylo těžké uvěřit. Tak energická, průbojná, vytrvalá… Ještě z nemocnice v Motole zorganizovala seminář STUŽ „Skleníkové děti“, kam pozvala takové panelisty, jako MUDr. Františka Koukolíka, Ing. Mnislava Atapama Zeleného, Doc. PhDr. Petra Saka, CSc., Prof. RNDr. Jaroslava Flegra, CSc. Osobně se semináře již nemohla zúčastnit, tak poslala alespoň toto poselství:

Vážení přátelé,

je mi líto, že nemohu být s Vámi, ale budu usilovně myslet, aby vše dobře dopadlo a aby děti do 3 let věku získaly takový prostor, který je pro udržitelný rozvoj nezbytný.
Co schází v této oblasti? Především je to celospolečenská pozornost a vůle zodpovědných něco měnit tak, aby vznikl harmonický vztah mezi přírodním a kulturním vývojem.

S pozdravem Emilie Strejčková, dne 7. 1. 2008 v Praze, Motolská nemocnice.

Emilka Strejčková je pochována podle svého přání na Šumavě, kterou tolik milovala, mezi dvěma staletými smrky na okraji rezervace u obce Šukačka (obec Javorná), blízko rozcestníku.

Odchod Emilky mě hluboce zasáhl. Byla jsem až překvapena jak. Uvědomila jsem si, že s Emilkou odchází něco velice vzácného a pro náš život důležitého – nezištnost a neuvěřitelná obětavost pro všeobecné dobro, vizionářství, propojování oborů... Emilka byla výjimečnou osobností.

Rozjela jsem se za Jaromírem Strejčkem s tím, že musím něco podniknout, že to přeci nejde, aby někdo takový jako Emilka jenom tak odešel. Ano, na Košíku stojí její obrovský pomník – Toulcův dvůr, ale upřímně, kdo si za 20 let uvědomí to neuvěřitelné úsilí, které Emilka vydala? Zůstane její odkaz dostatečně živý? S Jaromírem jsme se domluvili, že bude vyprávět o Míle, já to zaznamenám, půjčí mi dokumenty, články apod. A uvidíme, co z toho vznikne. Natáčela jsem jeho vyprávění, často jsme zabrousili i na ochranu přírody a její vývoj u nás… já doma přepisovala, třídila...

Díky RNDr. Zdeňce Petákové se nakonec podařilo vydat Sborník „Odkaz Emilie Strejčkové“, který je k dispozici na:
 
http://www.toulcuvdvur.cz/download/2054/Strejckova_sbornik_web.pdf.

Odkaz Emilky Strejčkové je velký a měl by být
dále rozvíjen.