Z naší přírody

Ochrana přírody 3/2019 — 22. 6. 2019 — Z naší přírody — Tištěná verze článku v pdf

Místa pro přírodu

Autor: Jan Moravec

Pro tato území se vžil pojem „soukromé rezervace“, byť jde spíše o mediální zkratku než o nějaké oficiální pojmenování. Podrobněji o jejich historii i současnosti v České republice pojednává článek P. Pešouta v Ochraně přírody č. 2/2014. Největším programem generujícím v současné době „soukromé rezervace“ je kampaň Místo pro přírodu. Jde o veřejnou sbírku, díky které jsou zajímavé přírodní plochy vykupovány do vlastnictví Českého svazu ochránců přírody (ČSOP). V péči pak tyto plochy mají místní pozemkové spolky (které také vesměs výkupy iniciovaly a s původními vlastníky dojednaly). Za šestnáct let existence Místa pro přírody bylo takto vykoupeno již téměř 150 hektarů pozemků, byť ne vždy jde o „čistokrevné soukromé rezervace“ a je zde překryv i s maloplošnými zvláště chráněnými územími.

Ščúrnica ― přírodě blízký les na severním okraji Bílých Karpat. Foto Jan Moravec

Ščúrnica
Asi nejznámější z těchto lokalit je bělokarpatská Ščúrnica. I tento časopis ji již několikrát zmiňoval, tak jen stručně: jde o komplex přírodě blízkých, převážně jedlobukových lesů, místy až pralesního charakteru, na nejsevernějším hřebeni Bílých Karpat nad obcí Poteč. V některých případech jde o staré selské lesy, jinde o spontánně vzniklé porosty na bývalých pastvinách. Stáří nejstarších stromů je odhadováno na 130 let, lze však nalézt i mladší sukcesní porosty s převahou břízy a lísky. ČSOP je zde vlastníkem či spoluvlastníkem téměř 37 hektarů pozemků. Ty se rozkládají na severních a východních svazích vrchu Ploščiny a sestupují k jihu na hřeben Polomy a do údolí Kolšov. Zahrnují tak pestrou škálu expozic i výrazný výškový gradient od 500 do téměř 740 metrů nad mořem. Je snaha nechat tyto porosty v maximální možné míře přírodním procesům. Z toho jsou tři výjimky – malé enklávy smrčin, kde se lesnicky hospodaří s cílem převodu na původní druhou skladbu, dvě malé lesní loučky, které se kosí, a ochrana zmlazení (zejména jedlového) proti okusu zvěří.

Jedna z lesních tůní na Opičáku, jen pár set metrů od liberecké komerční zóny.
Foto Jan Moravec

Opičák
Druhou více méně bezzásahovou lokalitou v rámci Místa pro přírodu je Opičák v Liberci. Jde ale o území značně odlišné. Dnes má charakter lužního lesa s několika tůněmi a velkým množstvím mrtvého dřeva. Jedná se o porost relativně mladý, na území silně postiženém lidskou činností. Od poloviny 18. století tady byla cihelna s produkcí až 3 miliony cihlářských výrobků ročně. V roce 1938 ještě stála, jak dosvědčují letecké snímky, o deset let později je již větší část její plochy porostlá jakousi dřevinnou, vesměs zjevně samovolně vyrostlou vegetací. Mapa z 50. let už zakresluje výhradně jen les s poznámkou „topol, bříza“. Vyskytuje se zde řada ptáků, zajímavé druhy hub – z vzácnějších například krasočíška žlutá (Caloscypha fulgens), mozkovka rosolovitá (Ascotremella faginea), pavučinec olšový (Cortinarius alnetorum), houžovec vějířovitý (Lentinellus flabelliformis), štítovka stinná (Pluteus umbrosus) či řasnatka síromléčná (Peziza succosa). Zaznamenány tu byly i dva druhy lesních orchidejí, byť ty nejběžnější, bradáček vejčitý (Listera ovata) a kruštík širolistý (Epipactis helleborine). Ale v případě Opičáku není druhové bohatství to nejpodstatnější. Za ochranu stojí už jen skutečnost kusu divokého lesa fakticky uprostřed města. Z jedné strany je sevřen libereckým letištěm (o němž se neustále spekuluje, zda ho přestavět anebo zastavět), z druhé strany rozsáhlou komerční zónou. Už se v územním plánu objevila i silnice přímo přes Opičák; díky vlastnickému právu ČSOP se podařilo docílit změnu.

Jindřišské údolí protékané Hamerským potokem, cenné území
na Jindřichohradecku. Foto Jan Moravec

Jindřišské údolí
Jindřišským údolím se nazývá romantická soutěska Hamerského potoka, který si východně od Jindřichova Hradce prořezává cestu místními rulami a vytváří tak velice členité a rozmanité partie. To samo o sobě je dobrým předpokladem k druhové bohatosti, což ještě zvyšuje fakt, že údolí je jakýmsi koridorem mezi drsnou Českou Kanadou a vlhkým Třeboňskem. ČSOP je vlastníkem 9,1 ha lesních a lučních pozemků v dolní části údolí. Na malé ploše se tu nachází přirozený tok potoka s břehovými porosty, udržované i olšinou zarůstající nivní louky, prameniště, suťové lesy, jedliny i holé skalní výchozy. Bohužel i menší fragmenty smrčin, které nyní tak jako na celé vysočině dělají správcům lokality silné vrásky; eliminace kůrovce ve značně nepřístupném terénu není jednoduchá technicky ani finančně. Z rostlin tady lze najít bleduli jarní (Leucojum vernum) či dřípatku horskou (Soldanella montana). Zejména na jedliny jsou vázané zajímavější druhy hub, například hlívička jedlová (Hohenbuehelia abietina) či houžovec bobří (Lentinellus castoreus). Hnízdí tu datel černý (Dryocopus martius), skorec vodní (Cinclus cinclus) či ledňáček říční (Alcedo atthis). Evidováno je zde 7 zákonem zvláště chráněných druhů hmyzu, 6 druhů obojživelníků, 3 druhy plazů, ale také i poměrně bohaté společenstvo pavouků.

Hořeček nahořklý na Hořečkové stráni u Velkého Vřešťova (Podkrkonoší).
Foto Jan Moravec

Velká Homolka
Velká Homolka je dalším místem, které leží v podstatě ve městě. Najdeme ji ve Vimperku, přímo proti nádraží, nad nákupními středisky. Jihozápadní svahy jsou velice cennou přírodní lokalitou. Byť údaje o výskytu hořečku mnohotvarého českého či sysla jsou již pouhou historií, i dnes zde lze stále vidět leccos zajímavého, zejména co se týče hmyzu. Na malém prostoru se tu potkávají druhy teplejších sušších stanovišť s druhy chladnomilnými až horskými, druhy otevřených stanovišť s druhy lesními. Nejvzácnějším obyvatelem Homolky (byť v početnostech hrozících také již přeřazení mezi historické záznamy) je modrásek černočárný (Pseudophilotes baton). Podrobný entomologický průzkum, který zde na popud vimperské organizace ČSOP proběhl v roce 2009, zde objevil mimo jiné saranči červenořitnou (Omocestus haemorrhoidalis), suchomilný druh, známý z Pošumaví jen z těch nejteplejších stanovišť, ale i horskou kobylku hnědou (Decticus verrucivorus). Dále vzácnou teplomilnou stínomilku Homoneura patelliformis, dle červeného seznamu „zranitelné“ motýly modráska lesního (Cyaniris semiargus) a perleťovce fialkového (Boloria euphrosyne), horskou hrnčířku Symmorphus allobrogus, čtrnáct druhů čmeláků v čele s významným horským druhem, čmelákem širokolebým (Bombus wurflenii) či krásného, taktéž v červeném seznamu zapsaného tesaříka pižmového (Aromia moschata). Z botanického hlediska není Velká Homolka až tak významná – za pozornost stojí snad pouze chrpa parukářka (Centaurea pseudophrygia), mochna přímá (Potentilla recta) a pak samozřejmě mateřídouška vejčitá (Thymus pulegioides), na níž je vázán vývoj zmiňovaného modráska černočárného.

Hořečková stráň
Okolí Velkého Vřešťova v Podkrkonoší bývalo mezi botaniky vyhlášeno výskytem řady druhů hořců a hořečků. Dnes přežívá jediný druh na jediné lokalitě – zhruba půlhektarové stráni severovýchodně od Vřešťova. Jde o hořeček nahořklý (Gentianella amarella), a i on měl již namále. Před dvaceti lety došlo k pokusu „nepotřebný“ pozemek zalesnit smrkem. Stromky se naštěstí neuchytily a opakovanému pokusu zabránilo jednání s vlastníky, kdy si Český svaz ochránců přírody pozemky nejprve pronajal a následně i vykoupil. Stav hořečků je zde silně proměnlivý. I při standardní péči o lokalitu dlouhodobě kolísá od několika desítek kusů až po téměř 1500 v roce 2016. Věříme, že hořeček na Hořečkové stráni přežije. Není však jediným zajímavým druhem této lokality. Roste tu například čistec německý (Stachys germanica), svízel severní (Galium boreale) či pcháč bezlodyžný (Cirsium acaule), žije cikáda chlumní (Cicadetta montana) nebo soumračník slézový (Carcharodus alceae).

Kapradina hadí jazyk obecný má na Bělé jednu z mála lokalit Olomouckého kraje.
Foto Jan Moravec

Bělá
Bělá se nachází v Zábřežské vrchovině, severozápadně od Prostějova. Unikátnost této lokality způsobuje nejen zachovalé přírodní prostředí, ale i geologický podklad. V podloží je zde zřejmě vápenec, díky čemuž se na zdejším prameništi vytvořilo slatiniště bohaté na minerální živiny s velmi cenným společenstvem slatinných luk. Bělá však není pouze slatina. Na ploše kolem šesti hektarů tu najdeme i vlhké pcháčové louky, suché sveřepové trávníky, společenstva ostřic, malou podmáčenou olšinu, břehové porosty a lem sousedního lesa. Ze zajímavých rostlin lze uvést alespoň upolín nejvyšší (Trollius altissimus), škardu ukousnutou (Crepis praemorsa), starček potoční (Tephroseris crispa), prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), kozlík dvoudomý (Valeriana dioica), hořec brvitý (Gentianopsis ciliata) a především množství ostřic, kterými je tato lokalita známá mezi odborníky. Z těch nejvzácnějších, v červeném seznamu zařazených do kategorie silně ohrožených, je to ostřice Davalova (Carex davalliana) a ostřice ptačí nožka (Carex ornithopoda). Bělá je v současné době pravděpodobně jedinou lokalitou, kde se vyskytuje kříženec ostřice odchylné a ostřice latnaté – Carex x rotae. Nalezneme tu ale třeba i dva vzácnější mechy – rokyt luční (Hypnum pratense) a vlasolistec vlhkomilný (Tomentypnum nitens) – či luční kapradinu hadí jazyk obecný (Ophioglossum vulgatum). Z živočichů – tedy přesněji řečeno z dosud probádaných skupin – stojí za pozornost především motýli. Poletuje tady například modrásek bahenní (Phengaris nausithous), modrásek očkovaný (Maculinea teleius), ohniváček černočerný (Lycaena dispar) či batolec duhový (Apatura iris).

Pulec blatnice skvrnité ― monitoring lokality U Kapličky nedaleko Toužimi.
Foto Jan Moravec

U kapličky
Soustava čtyř lesních rybníčků o výměrách od 0,09 po 0,4 ha, kdysi násadových, byla kupována jako významné místo rozmnožování obojživelníků. Byly zde zaznamenány stovky kusů skokana krátkonohého (Pelophylax lessonae), dále skokan ostronosý (Rana arvalis), blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus), ropucha obecná (Bufo bufo), čolek obecný (Lissotriton vulgaris), čolek horský (Ichthyosaura alpestris) a čolek velký (Triturus cristatus). Následující biologické průzkumy však ukázaly na vysokou hodnotu lokality i v jiných skupinách. Bylo tu nalezeno 7 druhů vážek, mezi nimi vážka jasnoskvrnná (Leucorrhinia pectoralis) a šidélko kopovité (Coenagrion hastulatum), z rostlin například rdest tupolistý (Potamogeton obtusifolius) či chráněný růžkatec bradavčitý (Ceratophyllum submersum). Za pozornost stojí též objev na vhodné prostředí velice citlivé řasy lesklenky vlasaté (Nitella capillaris).

Díky veřejnosti
Velký dík patří stovkám mnohdy i bezejmenných dárců, kteří na výkupy přírodně zajímavých lokalit prostřednictvím konta veřejné sbírky Místo pro přírodu přispívají. A samozřejmě členům místních pozemkových spolků, na jejichž bedrech leží nejen jednání s vlastníky, ale hlavně i trvalá péče o vykoupené pozemky. Všechny vykoupené lokality jsou přístupné veřejnosti. Na webu www.mistoproprirodu.cz najdete k jednotlivým lokalitám veškeré informace, jak „turistické“ (mapu, popis přístupu, případně informace o návštěvnické infrastruktuře), tak odborné (zpracované ochranářské plány, biologické průzkumy…). Pokud při návštěvě Míst pro přírodu narazíte na nějaké zajímavé objevy, ale třeba i problémy, budeme rádi za poskytnuté informace.