Podrobné vyhledávání v článcích

Oblast Českého krasu patří z hlediska motýlů (Lepidoptera) k nejbohatším a nejlépe prozkoumaným územím Česka. Vysoká diverzita motýlů je zde způsobena zejména souběhem přírodních podmínek (poloha v českém termofytiku, převažující vápencový podklad, říční a krasový fenomén a členitost území) a historickým působením člověka na zdejší krajinu. Dosavadním průzkumem motýlí fauny Českého krasu od poloviny 19. století zde bylo zjištěno přes 2300 druhů – včetně několika nově popsaných taxonů a řady faunistických prvonálezů, z nichž část druhů je u nás známa pouze odtud.

Jihočeská Chýnovská jeskyně je jednou z nejdéle chiropterologicky sledovaných lokalit u nás. První konkrétní zprávy o zdejších netopýrech pocházejí již z druhé poloviny 50. let 20. století, soustavné sledování, zprvu pouze v zimním období a později i celoročně, ovšem začalo až počátkem 80. let. Do té doby byly kontroly nepravidelné a nepokrývaly všechny dostupné prostory jeskyně, takže získané údaje bezpochyby neodpovídají reálné situaci v jeskyni.

Snižování biodiverzity a úbytek ptáků v naší krajině jsou dnes již obecně známými skutečnostmi, kterým byl i v tomto časopise věnován prostor (např. č. 4/2018). Jako ukázkový příklad dříve poměrně běžného a početného druhu, který v průběhu posledních pár desetiletí prodělal dramatický pokles početnosti, bývá uváděna čejka chocholatá, dosud náš nejhojnější zástupce bahňáků. V tomto ohledu je čejka vlastně i typickým bahňákem. Většina druhů z této skupiny na tom totiž není, co se vývoje populací týče, o moc lépe. Příčiny jejich úbytku lze v naprosté většině případů hledat ve změnách ve využívání krajiny.

Ve svém stručném článku bych se rád zabýval třemi úseky právní odpovědnosti, a to trestní, přestupkové a občanskoprávní, pokud jde o možnou odpovědnost vlastníka pasteveckého psa, sloužícího k ochraně stád, zejména před vlkem obecným.

Nezbytnou součástí každého záchranného programu je doplňování znalostí o druhu, pro který je realizován. Nové poznatky pak mohou být uplatněny v péči o biotop a druh. Hvozdík písečný český (Dianthus arenarius subsp. bohemicus) je studován již řadu let a podrobné sledování jeho populace přináší řadu zajímavých výsledků. Hlavním cílem sledování je popsat populační dynamiku hvozdíku a zjistit, jak ji ovlivňuje postupující sukcese a přítomná herbivorie semen.

Záchranné programy se primárně zaměřují na ochranu druhu v místě přirozeného výskytu (ochrana in situ). Z různých důvodů to často nestačí a přechází se k ochraně ex situ, tj. mimo místo přirozeného výskytu. V mezinárodním měřítku jsou příkladem zoologické zahrady, které realizují záchranné chovy ohrožených živočichů. Tento článek ukazuje, že ex situ ochrana není využívána jen pro záchranu dobře známých druhů, jako jsou třeba koně Převalského, nosorožci nebo levharti mandžuští, ale že je tento přístup s úspěchem realizován i v záchranných programech zajišťovaných Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR.

Současný systém druhové ochrany je v České republice nastaven od r. 1992 a za tu dobu se až na menší úpravy v souvislosti se vstupem do Evropské unie prakticky nezměnil. Čtvrtstoletí je dostatečně dlouhá doba k vyhodnocení jeho efektivnosti. I když uvážíme pokračující negativní vlivy, jako je opouštění krajiny, pokračující intenzifikace zemědělství, fragmentace krajiny, dopady změn klimatu ad., je zjevné, že účinnost legislativních, ekonomických a informačních nástrojů či jejich uplatňování jsou nedostatečné. Nedokážeme účinně čelit úbytku druhové diverzity.

Pastarček dlouholistý moravský byl popsán v roce 1979 ze severní části Bílých Karpat botanikem Josefem Holubem. Areál poddruhu je omezen na několik lokalit v České republice a na Slovensku. Patří mezi kriticky ohrožené zvláště chráněné druhy České republiky a rovněž mezi evropsky chráněné druhy. Ohrožený a zákonem chráněný je i na Slovensku. Jak v České republice, tak na Slovensku lokalit i početnosti populací tohoto pastarčku za poslední století citelně ubylo. Proto je zachování jeho populací v moravských Bílých Karpatech zásadní také pro celosvětové přežití tohoto poddruhu.

V roce 2018 se rak kamenáč ocitl ve „vybrané“ společnosti druhů, které jsme svou činností přivedli do situace, kdy balancují na pomyslné hraně propasti. Tuto skutečnost nezvrátil ani fakt, že se jedná o živočicha požívajícího dle naší legislativy maximální možné ochrany (dle vyhlášky 395/1992 Sb. figuruje v kategorii kriticky ohrožený, do stejné kategorie je zařazen i v národním červeném seznamu – Vlach et Fischer 2017). Podstatná část naší populace je navíc chráněna i formou vyhlášení evropsky významných lokalit. Ohrožení tohoto taxonu přesto dosáhlo takového významu, že v roce 2018 byly zahájeny práce na přípravě oficiálního záchranného programu.

Podle poslední verze červeného seznamu Mezinárodní unie na ochranu přírody (IUCN) je na Zemi ohroženo více než 26 000 druhů organismů.