Tomáš Vrška

V letošním Roce českých pralesů si připomínáme výročí první deklarace ochrany pralesovitých porostů – Žofínského pralesa (1838) a Boubínského pralesa (1858), které i v celosvětovém měřítku patří k těm úplně nejstarším. S jejich ochranou a obecně s ochranou desítek dalších maloplošných zvláště chráněných území (MZCHÚ) pralesovitého charakteru bychom si měli připomenout i zásadní problém, resp. otázku: „Jakým způsobem je chceme dále chránit?“

Žofínský prales, naši nejstarší pralesovitou rezervaci (od 1838), bezpochyby není na stránkách Ochrany přírodynutno představovat. Zatímco jeho mladší, neméně významný bratr Boubínský prales (1858) je znám široké lesnické i ochranářské veřejnosti zejména v německy mluvících zemích (často pod alternativním názvem Kubani Urwald), Žofínský prales je mnohem šířeji znám např. ve Francii. Je-li to proto, že v něm tehdejší majitel hrabě Jiří L. Buquoy uskutečňoval myšlenky francouzského filozofa J. J. Rousseaua a chtěl zde zachovat „památník dob dávno minulých názornému požitku pravých přátel přírody“, už asi nezjistíme. Současnost však nabízí ještě další důvod pro jeho mezinárodní význam. V roce 2013 byl po dvouletém hodnocení zařazen do světové reprezentativní sítě výzkumných ploch zaměřených na studium dynamiky přirozených lesů a jejich projevů v globálním měřítku.

Pro hodnocení změn ekosystémů je jedinou objektivně srovnatelnou bází jejich přírodní stav bez lidského zásahu. Přestože lesní ekosystémy byly v minulosti v Evropě významně ovlivněny člověkem, představují jejich nejméně ovlivněné zbytky unikátní a jedinečnou základnu pro výzkum spontánních procesů.

V roce 2008 si připomínáme dvě významná výročí spojující ochranu přírody a lesnictví – vyhlášení ochrany Žofínského a Hojnovodského pralesa (1838) a Bou­bínského pralesa (1858). Přestože k vyhlášení ochrany uvedených území došlo z rozdílných důvodů, svým významem přesáhlo české země. V následujícím příspěvku si dovolujeme podat historii těchto území v širším kontextu vývoje českého lesnictví a ochrany přírody.