Úvodem

Ochrana přírody 1/2008 — 26. 2. 2008 — Úvodem

Editorial 2008/1

Autor: Tomáš Vrška

Vážené dámy a pánové,

napříč našimi životy nás provázejí rozličná výročí – od neblaze známých politických z dob nedávno minulých – až po permanentní počítání roků, které nám připomíná nejvýznamnější výročí v dějinách lidstva. Tudíž i v roce 2008 bychom si měli nadělit nějaké příjemné, nepolitické a profesně blízké výročí. Řešení je, jak asi tušíte, nasnadě. Rok 2008 je mimo jiné také ROKEM ČESKÝCH (PRA)LESŮ. Máme štěstí, že můžeme čerpat z myšlenkového odkazu dvou velmi pozoruhodných a přitom velmi rozdílných mužů.

Hrabě Jiří Augustin Langueval-Buquoy, majitel novohradského panství v první polovině 19. století, byl vzdělaným mužem širokého rozhledu, milovníkem krásné literatury, přítelem J. W. Goetha. Díky svému majetku si mohl dovolit býti i romantikem, pro kterého není problém projevit se nezištným činem. A proto v roce 1838 nařídil svému lesmistrovi, aby vyjmul z běžného hospodaření část lesa ve svém revíru jako „…památník dob dávno minulých názornému požitku pravých přátel přírody…“ a postavil sobě i druhým krásný pomník v podobě dnešní Národní přírodní rezervace Žofínský prales. Jistě si rádi letos připomeneme 170 let od této události, která nás řadí spolu s Německem a Finskem mezi země s nejdelší historií novodobé ochrany přírody.

Jenom o několik let později – v roce 1843 – se na nedaleké Šumavě stal vimperským schwarzenberským lesmistrem III. třídy Josef John, který jako praktický lesník musel zabezpečovat stále se zvyšující požadavky na dodávky dříví. Jako reálně uvažující člověk a zaměstnanec (nikoliv vlastník) lesní správy však dokázal rozpoznat hodnotu dosud nevytěžených původních horských lesů. V polovině 19. století už i Šumava poznala riskantní a dlouhodobě neudržitelný systém pasečného smrkového hospodářství a právě John inicioval v roce 1847 historicky první výzkumné práce v pralesovitých porostech, jejichž cílem bylo poznání dynamiky přirozených lesů jako základu pro dlouhodobé, produkčně vyrovnané, přírodě blízké hospodaření. Protože poslední větší komplexy pralesovitých porostů na Šumavě rychle mizely, přesvědčil John majitele panství knížete Johanna Adolfa II. Schwarzenberga o nutnosti jejich ochrany. V roce 1858, tedy před 150 lety, byla vyhlášena ochrana Boubínského pralesa, neboť „…v tomto prostoru leží takřka otevřená kniha přírody …“

Rok českých pralesů by neměl být jenom symbolickou připomínkou dvou významných „pralesních“ výročí. Ona připomínka by nás měla přimět k otevřenému zamyšlení nad současnými, často opakovanými otázkami: Chceme chránit spontánní procesy v našich lesních rezervacích i s vědomím vnějších vlivů? Mají pro nás stejnou hodnotu jako druhová ochrana, která udržuje většinou činností člověka podmíněný stav? Kde je hranice mezi těmito dvěma základními koncepty a kolik prostoru každému konceptu vymezíme? Ani odpovědné instituce ochrany přírody nemají tyto otázky jasně zodpovězeny, vědecká obec si vzájemně předkládá (někdy spíše z dálky předhazuje) různé protiargumenty a dotčený vlastník lesa, kterému se má dostat komplexní informace a jasně podložená argumentace, je buď znechucen, nebo se rovnou směje a i dobře míněné snahy ochrany přírody pro jistotu neguje. Budeme-li si klást otevřeně tyto otázky, může být Rok českých pralesů docela nepříjemný. Ale jedině tak se můžeme s problémem korektně vypořádat, a nebo ho můžeme (hezky česky) odsunout a najít si raději nějaké jiné, bezbolestné výročí.

Tomáš Vrška, oddělení ekologie lesa, Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i., Brno