Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 2/2021 — 20. 4. 2021 — Úvodem — Tištěná verze článku v pdf
Národní park Podyjí třicetiletý
Když jsem v srpnu 1992 přijel poprvé na Správu Národního parku Podyjí jako člen týmu, který začínal zpracovávat speciálně zaměřený plán péče o lesní porosty, byl jsem nadvakrát šťastný. Jednak že jsem byl členem prvního týmu, který se u nás věnoval otázkám obnovního managementu lesů, teoreticky vycházejícího z tehdy mladého vědeckého oboru ekologie obnovy a náš první projekt byl právě v Podyjí. A za druhé, jako člověk, jehož dětství a mládí je spojeno s říčními údolími jihozápadní Moravy, jsem vždy toužil poznat to poslední tajemné údolí, které pro nás regionální patrioty bylo za bolševika prostě nedosažitelné, protože za železnou oponou.
S nově vyhlášeným národním parkem vznikla téhož roku také nová správa s mladým panem ředitelem, který si vytvářel samo sebou tým mladých spolupracovníků. V roce 1994, když pod správu NP přešly majetkově i lesní pozemky a lesní personál, stalo se ze správy robustní těleso s veškerými potřebnými kompetencemi ke správě území. Již v roce 1996 pracovalo „mládí“ na správě NP aktivně – v denním lesnickém provozu – s principy obnovního managementu lesů, které reflektovaly tehdejší aktuální úroveň vědeckého poznání. Snad i proto je dnes Podyjí národním parkem s nejvyšším relativním procentem (47 %) území ponechaného samovolnému vývoji. Mimo jiné – první česká konference speciálně zaměřená na význam a funkce tlejícího dřeva v lesích se konala v roce 1999 právě na Podyjí.
Mimořádnou pestrost přírodního prostředí NP Podyjí tvoří nelesní plochy, které člověk lesu vzal a jejichž historické užívání vytvořilo sice umělé, ale nesmírně zajímavé ekosystémy. Správa NP ve spolupráci s univerzitami a výzkumnými ústavy dokázala postupně navrhnout, vyzkoušet a provozně realizovat dříve nestandardní opatření na jejich zachování a podporu. Kdo by si v roce 1991 pomyslel, že se na vřesovištích a loukách bude pást dobytek, budou se trhat šípkové keře, pobíhat poníci, kus vřesoviště shoří a na loukách se nebude séci celoplošně v jednom termínu?
NP Podyjí – v úzkém spojení s rakouským protějškem Nationalparkem Thayatal – je zelenou perlou ve vysychající krajině jihozápadní Moravy, je místem velkých experimentů, kterým předcházejí velké a vášnivé diskuse biologů a lesníků. Ale díky nim se věci posunují dopředu. Myslím, že větší výzvou do budoucna dnes není otázka, jak a co v přírodě NP Podyjí dělat, ale jak ji zachovat v plné kráse pro příští generace návštěvníků – jejich neustále sílící tlak a snaha dostat se všude představují v dnešní ochraně přírody malého Podyjí velké riziko.
Správu NP v příštím desetiletí čekají dvě velké změny: mladá generace pracovníků, kteří přišli v porevolučních „devadesátkách“, předá své dílo generaci nové a ta bude čelit novým a zároveň jiným výzvám než těm, které stály před dnešními veterány před třiceti lety. Otevřel jsem si láhev kořenitého veltlínu z popické vinice, dívám se oknem, jak vločky sněhu na první jarní den ulpívají na větvích stromů podyjských lesů, a připíjím na poděkování všem, kteří se o Národní park Podyjí jakkoliv zasloužili.