Tomáš Vrška

V souvislosti s vyhlášením CHKO Soutok (Nařízení vlády č. 55/2025 Sb.) bude třeba nadefinovat i způsoby hospodaření odstupňované dle zón ochrany přírody, zejména v lesích jakožto v plošně nejrozsáhlejším ekosystému této CHKO. Ve III. zóně a částečně ve II. zóně může být jedním z budoucích modelů hospodaření také model hodnotového přírůstného hospodářství dubu, který může nahradit současný model holosečného dubového hospodaření. Tento model nesníží Lesům České republiky (správce majoritní části lesů v nové CHKO) výnos z hospodaření a zároveň dokáže posílit diverzitu prostředí a vytvořit lepší podmínky pro podporu biologické rozmanitosti, kvůli které byla CHKO Soutok vyhlášena. Není samozřejmě modelem jediným a spásonosným a nejedná se o specificky nadefinovaný obnovní management, který bude uplatněn v I. a částečně ve II. zóně ochrany přírody.

Když jsem v srpnu 1992 přijel poprvé na Správu Národního parku Podyjí jako člen týmu, který začínal zpracovávat speciálně zaměřený plán péče o lesní porosty, byl jsem nadvakrát šťastný. Jednak že jsem byl členem prvního týmu, který se u nás věnoval otázkám obnovního managementu lesů, teoreticky vycházejícího z tehdy mladého vědeckého oboru ekologie obnovy a náš první projekt byl právě v Podyjí. A za druhé, jako člověk, jehož dětství a mládí je spojeno s říčními údolími jihozápadní Moravy, jsem vždy toužil poznat to poslední tajemné údolí, které pro nás regionální patrioty bylo za bolševika prostě nedosažitelné, protože za železnou oponou.

V letošním Roce českých pralesů si připomínáme výročí první deklarace ochrany pralesovitých porostů – Žofínského pralesa (1838) a Boubínského pralesa (1858), které i v celosvětovém měřítku patří k těm úplně nejstarším. S jejich ochranou a obecně s ochranou desítek dalších maloplošných zvláště chráněných území (MZCHÚ) pralesovitého charakteru bychom si měli připomenout i zásadní problém, resp. otázku: „Jakým způsobem je chceme dále chránit?“

Žofínský prales, naši nejstarší pralesovitou rezervaci (od 1838), bezpochyby není na stránkách Ochrany přírodynutno představovat. Zatímco jeho mladší, neméně významný bratr Boubínský prales (1858) je znám široké lesnické i ochranářské veřejnosti zejména v německy mluvících zemích (často pod alternativním názvem Kubani Urwald), Žofínský prales je mnohem šířeji znám např. ve Francii. Je-li to proto, že v něm tehdejší majitel hrabě Jiří L. Buquoy uskutečňoval myšlenky francouzského filozofa J. J. Rousseaua a chtěl zde zachovat „památník dob dávno minulých názornému požitku pravých přátel přírody“, už asi nezjistíme. Současnost však nabízí ještě další důvod pro jeho mezinárodní význam. V roce 2013 byl po dvouletém hodnocení zařazen do světové reprezentativní sítě výzkumných ploch zaměřených na studium dynamiky přirozených lesů a jejich projevů v globálním měřítku.

Pro hodnocení změn ekosystémů je jedinou objektivně srovnatelnou bází jejich přírodní stav bez lidského zásahu. Přestože lesní ekosystémy byly v minulosti v Evropě významně ovlivněny člověkem, představují jejich nejméně ovlivněné zbytky unikátní a jedinečnou základnu pro výzkum spontánních procesů.

V roce 2008 si připomínáme dvě významná výročí spojující ochranu přírody a lesnictví – vyhlášení ochrany Žofínského a Hojnovodského pralesa (1838) a Bou­bínského pralesa (1858). Přestože k vyhlášení ochrany uvedených území došlo z rozdílných důvodů, svým významem přesáhlo české země. V následujícím příspěvku si dovolujeme podat historii těchto území v širším kontextu vývoje českého lesnictví a ochrany přírody.