Martin Konvička

Před dvěma desetiletími byl do fauny České republiky vrácen ohniváček rdesnový (Lycaena helle) – drobný, úhledný denní motýl vyhynulý u nás začátkem 50. let minulého století. Přenos části jeho populace z rakouských Türnitzských Alp nebyl klasickou reintrodukcí vyhynulého druhu. Naši původní ohniváčci totiž obývali nížinné slatinné louky, jejich poslední lokalitou bylo slatiniště Černovír na předměstí Olomouce. Dnes původem alpští ohniváčci obývají rašelinné louky v NP Šumava, v pramenné oblasti Teplé Vltavy. 

Modrásek bahenní (Phengaris nausithous), chráněný legislativou EU (příloha II. směrnice o stanovištích) a obligátně myrmekofilní obyvatel vlhkých luk, patří v naší zemi, vzdor specializovanému způsobu života, k nejrozšířenějším modráskům. Setkáme se s ním všude kromě nejteplejších nížin a nejvyšších horských poloh, přičemž podmínkou nutnou, nikoli však dostačující, jsou mokřadní louky s výskytem charakteristické otavní byliny krvavce totenu (Sanguisorba officinalis). Po podmínce kíčové jsme pátrali na nivních loukách CHKO Poodří – ta je známá propojenými komplexy nivních luk, ale modráskovi v ní cosi chybí.

V České republice, stejně jako v celé střední Evropě, dochází v posledních zhruba 20 letech k bezprecedentním gradacím lýkožrouta smrkového, následovaných plošným odumíráním smrkových výsadeb (především) v níže položených oblastech. První vlnu novodobé kalamity můžeme datovat již k roku 2003 (byla odstartována výrazným suchem), k výraznějším gradacím pak dochází po r. 2015 (opět důsledek velmi horkého a suchého léta). Tato nejsilnější vlna začala na severní Moravě, kde hromadné odumírání suchem oslabených a následně kůrovcem napadených stromů započalo nejdříve. V následujících letech se pak vlna šíří napříč republikou západním směrem. Na Českomoravské vrchovině byla situace nejdramatičtější kolem r. 2021, v následujících letech pak již kalamita pozvolna ustupuje.

O povážlivé situaci okáče bělopásného – Hiparchia alcyone (Linnaeus, 1764) – se v Ochraně přírody psalo opakovaně, naposledy začátkem loňského roku. John a kol. (Ochrana přírody 3/2020, 6–10) poukázali na kritický stav jeho populací v kontextu oteplování klimatu. Naznačili, že aktivní péče o jeho biotopy, sestávající z prosvětlování porostů na výhřevných jihozápadních svazích, může v extrémně horkých a suchých letech míjet optimální stanoviště jiných expozic.

V průběhu posledních dekád se střední Evropa výrazně oteplila, což se odráží v proměnách hmyzí fauny. Nejvýraznějším příkladem je šíření kudlanky nábožné (Mantis religiosa), která během 90. let obsadila od jihu celou Moravu včetně Jeseníků a Beskyd, přes Svitavsko pronikla do Čech a dnes ji najdeme nejen ve středočeských nížinách, ale i v Podkrkonoší či na Českomoravské vysočině. Za expandující motýly zmíníme ohniváčka  černočárného (Lycaena dispar), který se šíří rychlostí i směrem podobným kudlance; okáče voňavkového (Brintesia circe) nebo otakárka ovocného (Iphiclides podalirius).

Směrnice o stanovištích číslo 92/43/EEC (dále jen Směrnice) zavazuje Českou republiku k ochraně celkem šestnácti druhů denních a nočních motýlů (čtyři v příloze II, sedm v příloze IV, pět v obou přílohách).