Výzkum a dokumentace

Ochrana přírody 2/2008 — 22. 4. 2008 — Výzkum a dokumentace

Monitoring naturových motýlů

novinky a problémy z posledních let

autoři: Martin Konvička, Jiří Beneš

Směrnice o stanovištích číslo 92/43/EEC (dále jen Směrnice) zavazuje Českou republiku k ochraně celkem šestnácti druhů denních a nočních motýlů (čtyři v příloze II, sedm v příloze IV, pět v obou přílohách).

K povinnostem států patří nejen přísná ochrana druhů a jejich stanovišť včetně adekvátního managementu, ale i pravidelný monitoring stavu populací. Ten organizuje odbor monitoringu Agentury ochrany přírody a krajiny (AOPK) ČR a stejně, jako v případě jiných skupin, pro všechny „evropsky významné“ motýly úspěšně běží v některých případech již od roku 2000. Je centrálně koordinován, vlastní sběr dat v terénu zajišťuje stabilizovaný tým externistů a interních pracovníků AOPK ČR.

Vedle cíleného monitoringu jsou k dispozici údaje z celostátního mapování motýlů, které organizuje oddělení ekologie a ochrany přírody Entomologického ústavu BC AV ČR spolu se Společností pro ochranu motýlů. V našem příspěvku shrnujeme nové poznatky o stavu vybraných sledovaných druhů, přičemž zájemce o podrobnější informace k jejich bionomii a biotopovým nárokům odkazujeme na náš starší článek v Ochraně přírody (Konvička et. al., 2004). Druhy řadíme podle zoologického systému.

Lišaj pupalkový (Proserpinus proserpina)

– příl. IV Směrnice

Zvýšený zájem o druh vyvolaný evropskou ochranou podstatně rozšířil naše poznatky o jeho rozšíření a stanovištních nárocích. Recentně se vyskytuje ve většině teplých oblastí Čech i Moravy, včetně teplých stanovišť vyšších poloh (např. Doupovské hory) a je pravděpodobně rozšířenější než v první polovině 20. století. Larvální vývoj probíhá na teplých avšak relativně vlhkých stanovištích – často jde o dna lomů, vlhké deprese na výsypkách a podobně. Zdá se, že imága (dospělci) se vyskytují v krajině plošně, ale v nízkých abundancích. Stanovištní preference tohoto druhu ukazují na falešnost našich představ o malém ochranářském významu člověkem silně pozměněných stanovišť. Nejlepší ochranou tohoto druhu by bylo skoncování s lesnickými a zemědělskými rekultivacemi postindustriálních stanovišť ve prospěch spontánní sukcese.

Bourovec trnkový (Eriogaster catax)

– příl. II a IV Směrnice

Srovnání historického a recentního rozšíření ukazuje, že drastické ztráty zdaleka nepostihly jen denní motýly. Historický výskyt zahrnoval střední Čechy a teplejší oblasti Moravy, včetně podhorských poloh. Dnes je rozšíření omezeno na nejjiž­nější Moravu (nově nalezen také v NP Podyjí), Bílé Karpaty a Uherskobrodsko. S dramatickou proměnou hospodaření v krajině v posledních sto letech motýl podstatně změnil obývaná stanoviště. Býval druhem světlých pařezinových lesů, po jejich zániku začal osídlovat zarůstající křovinaté stráně a meze, souběžně vznikající na místech bývalých extenzivních pas­tvin. Nároky motýla se ovšem sotva změnily – pouze se změnila povaha stanovišť, jež jeho nároky splňují. Podobný vývoj byl nedávno pozorován u některých denních motýlů (např. pestrobarvce petrklíčového, srov. Fartmann 2006).

Ponecháme-li samovolnému vývoji současné křovinaté stráně, časem podlehnou sukcesním změnám a změní se v zapojené stinné porosty, které jsou pro druh neobyvatelné. Tento vývoj u nás postihl řadu evropsky významných území, kde je motýl předmětem ochrany. Péče o bourovce musí spočívat v udržení dnešních křovin v relativně rané fázi vývoje, kdy se zde střídají vysoké a nízké keře, osluněné závětrné kouty a mladé obrážející keře. Zmlazující zásahy ale nesmí být prováděny v zimě ani na jaře, kdy bychom zlikvidovali snůšky vajíček a pospolitě v hnízdech se vyvíjející mladé larvy. Výřez křovin v plném létě je technicky a personálně náročný, jiná možnost ale nezbývá. Dlouhodobou perspektivou pro tento druh je rekonstrukce pařezinového hospodaření v teplých lesích v blízkosti současných lokalit.

Přástevník kostivalový (Callimorpha quadripunctaria)

– příl. II Směrnice

Druh světlých teplých lesů, lesostepí a kaňonovitých údolí. V posledních letech vzrostl počet hlášení, což může být způsobeno zvýšeným zájmem o druh, alespoň část tohoto nárůstu však asi jde na vrub návratu do chladnějších oblastí, kde motýl po desetiletí nebyl znám (především na severní Moravě). Přibývá nálezů ze zarůstajících opuštěných pastvin a zanedbaných sadů, naopak v mno­ha tradičních oblastech výskytu, zejména v lesnatých oblastech, přežívají jen slabé populace. Imága vyžadují bohatou nabídku nektaru (s druhy jako sadec konopáč, bodláky a pcháče), neprospívá jim důsledná likvidace nedopasků na pastvinách ani uniformní seč lesních luk a lemů. Motýl tak je méně drastickou obdobou bourovce trnkového: zánik otevřených lesů a zarůstání kaňonovitých údolí jej vytlačuje na dříve neobývaná stanoviště, dlouhodobou perspektivu nabízí rekonstrukce výmladkového hospodaření ve vybraných lesích nižších poloh.

Pestrokřídlec podražcový (Zerynthia polyxena)

– příl. IV Směrnice

S tímto motýlem nejsou větší problémy. Na jižní a jihovýchodní Moravě se vyskytuje sice lokálně, ale relativně hojně. Se silnějšími populacemi se setkáme na teplých a vlhkých ruderálech, jako jsou hráze vodních nádrží či železniční tělesa. V oblasti výskytu se nezdá být ohrožen, potenciálně jej může oslabit zánik některých ruderalizovaných stanovišť motivovaný „zkrášlováním“ krajiny a pravidelná seč celých porostů podražce křovištního.

Jasoň dymnivkový (Parnassius mnemosyne)

– příl. IV Směrnice

Motýl výmladkových lesů, světlin a lemů je problematickým druhem. Intenzivnějšímu mapování vděčíme za objevy (či znovupotvrzení) tří nových populací (vzhledem ke znalostem z let 2000–2002), a to v povodí Jevišovky na Znojemsku, Hanušovické pahorkatině a Hrubém Jeseníku. Bohužel ani intenzivní pátrání nepotvrdilo výskyt v Chřibech a na soutoku Moravy a Dyje. Některé populace, hodnocené ještě nedávno jako silné, se posunuly k hranici dlouhodobého přežití – je to případ Bílých Karpat, Javorníků či nedávno ještě masových kolonií v Litovelském Pomoraví. Populace na Valticku dlouhodobě ohrožuje tamní intenzivní borové hospodaření, provázené mechanickou přípravou půdy před novou lesní výsadbou. Stav zmíněných populačních systémů je natolik hrozivý, že zde jasoň může velmi rychle vyhynout, nebude-li nastartován odpovídající management obývaných lesních porostů. Že to jde, ukazují příklady z CHKO Moravský kras či NP Podyjí, kde se maloplošně začalo se simulací výmladkového hospodaření.

Jasoň červenooký (Parnassius apollo)

– příl. IV Směrnice

Problematika reintrodukované populace u Štramberku je natolik komplikovaná, že o ní pojednáme na jiném místě později. Stačí předeslat, že populace dosud existuje.

Žluťásek barvoměnný (Colias myrmidone)

– příl. II Směrnice

Ještě nedávno silné populace v Bílých Karpatech byly zdecimovány uniformní a strojovou sečí luk. V lepidopterologicky nejprozkoumanější oblasti v ČR (jen v letech 2004–2006 přes 30 000 faunistických záznamů k denním motýlům) se desítkám pracovníků podařilo získat jen 26 pozorování v roce 2004, pět v roce 2005 a dvě (!) v roce 2006 (Konvička et al., 2008a). V roce 2007 nebyl motýl již vůbec pozorován. Po roce 2008 tak zřejmě budeme nuceni motýla označit za nezvěstného pro celou ČR. Na základě opakovaných varování entomologů se sice management změnil a v současné době respektuje biologické potřeby tohoto druhu, avšak změna pravděpodobně nastala pozdě.

Bělásek východní (Leptidea morsei)

– příl. II Směrnice

Veškeré snahy o znovupotvrzení tohoto motýla světlých lesů přišly na jižní a střední Moravě vniveč, druh u nás definitivně vyhynul.

Hnědásek chrastavcový (Euphydryas aurinia)

– příl. II Směrnice

Novinek je doslova přehršel. Zapojení lokálních ochranářů do monitoringu (zejména občanské sdružení Ametyst a ČSOP Kladská) vedlo k objevům celé řady nových kolonií v oblastech, kam předchozí pátrání příliš nezasáhlo – v Doupovských horách, Českém lese a v nejzápadnějších koutech Krušných hor. Znovu byly potvrzeny i některé populace pokládané za vyhynulé. Navíc v loňském roce proběhl náročný pilotní výzkum, financovaný z prostředků AOPK ČR, Grantové agentury České republiky, Karlovarského kraje a ministerstva školství, při němž byly všechny známé kolonie detailně sledovány v době letu imág. Přestože všechny výsledky dosud nebyly vyhodnoceny, lze předeslat, že počet registrovaných kolonií se blíží sedmi desítkám. Pozorování opakovaných vymření a zpětných kolonizací prohloubila naše poznatky o metapopulační dynamice druhu. Optimistické zprávy nás ale nemohou ukolébat. Byť existují mnohatisícové kolonie, většina známých kolonií hostí sotva stovky jedinců. Některé lokality se těší předpisové péči, jinde ale trvají obtíže s nesprávně nastavenými agroenvironmentálními dotacemi a jinde i nadále hrozí sukcesní zarůstání či dokonce zalesnění lokalit. Jak ukazuje graf 1, počet registrovaných kolonií sice roste, ale stav dlouhodobě známých populací stagnuje. Víme sice, že motýl u nás nevyhyne ze dne na den, všechny kolonie však jsou extrémně lokalizované a zranitelné. Na prosperitě našich populací pravděpodobně závisí i přežití posledních populací motýla v sousedním Sasku.

Graf 1 Vzrůst počtu známých kolonií hnědáska chrastavcového (Euphydryas aurinia) za sedm let, kdy jsou jeho populace sledovány. Počty známých kolonií rostou s tím, jak se zintenzivňuje pátrání v západočeské oblasti; nárůst po roce 2005 je zásluhou intenzivnější spolupráce s karlovarským pracovištěm AOPK ČR a místními nevládními organizacemi. Že nejde o celkové zlepšení početnosti hnědáska, ukazují počty dospělců v systému kolonií sledovaném každoročně metodou zpětných odchytů: počty se zdají fluktuovat nezávisle na počtu známých kolonií.

Hnědásek osikový (Euphydryas maturna)

– příl. II a IV Směrnice

Specializovaný motýl světlých lesů zůstává omezen již jen na jedinou středočeskou populaci, pátrání v letech 2004–2006 definitivně vyloučilo recentní výskyt na jižní a jihovýchodní Moravě. Byť motýl patří k nej­­ohroženějším živočichům celé střední Evropy, a výsledky studia našich populací otisklo několik mezinárodních časopisů (Konvička et al., 2005; čížek a Konvička, 2006; freese et al., 2006), najdou se i jednotliví odborníci z Entomologického ústavu, kteří zpochybňují potřebu aktivního managementu jeho stanovišť a dokonce i fakt jeho ohrožení. Možná i proto se nedaří prosadit aktivní péči o jeho lokalitu. Z grafu 2 je patrné, že počet dospělců i larválních hnízd v jednotlivých letech silně fluktuuje a bez rekonstrukce výmladkového hospodaření může rychle klesnout a celá populace kdykoli zaniknout. Jedinou dlouhodobou perspektivou je cílená péče o poslední lokalitu a současně zvýšení počtu populací v širší oblasti výskytu.

Okáč jílkový (Lopinga achine)

– příl. IV Směrnice

Pátrání v posledních letech vyloučilo trvající výskyt v oblasti Bílých Karpat, Břeclavska a Mikulovska. Naopak intenzivní výzkum naší poslední populace (Konvička et al., 2008b) ukázal, že motýl zde dosud žije v počtech slibujících jeho dlouhodobou existenci. Problém představuje lesnické hospodaření v jím obývaných porostech. Stanovišti jsou řídké vzrostlé až přestárlé panonské doubravy s korunovým zápojem okolo 70 % a bohatým, neeutrofizovaným bylinným patrem, vzniklá v minulosti kombinací výmladkového hospodaření a lesní pastvy. Smýcení obývaných porostů i v rámci tzv. „přirozené obnovy“, náhrada listnatých porostů borovicí, ale i postupné samovolné zahušťování porostů, představují stálou hrozbu úplného vymizení motýla v České republice.

Okáč menší (Erebia sudetica)

– příl. IV Směrnice

Motýl montánního až subalpínského pás­ma východních Sudet, kde žije endemická subspecie Erebia sudetica sudetica. Vedle každoročního monitoringu populací při horní hranici lesa (od roku 2005) proběhlo v roce 2007 podrobné pátrání po historicky známých populacích pod lesní hranicí (srov. Kuras et al., 2001). Nepodařilo se ověřit výskyt v Rychlebských horách a na Králickém Sněžníku. V Hrubém Jeseníku naopak byly ověřeny četné „lesní“ populace ve výškách okolo 1 000 m n. m., některé z nich překvapivě početné. Najdeme je vesměs na vlhčích květnatých místech, jako jsou široké lemy lesních cest, či prameniště na bývalých imisních holinách a sjezdových tratích. K jejich prosperitě paradoxně přispěly rozsáhlé imisní těžby v 80. letech 20. století, při nichž vznikly velké rozlohy podmáčených světlin. Kritická je naopak situace při spodní výškové hranici výskytu druhu, na vlhkých loukách v povodí podhorských potoků (většinu známých populací se v roce 2007 nepodařilo potvrdit). Zde se v minulosti negativně podepsaly meliorace a především zalesňování nelesních ploch. Dnes zbytkovým populacím nesvědčí platné nastavení podmínek agroenvironmentálních dotací (celoplošná seč apod.).

Ohniváček černočárný(Lycaena dispar)

– příl. II a IV Směrnice

Tento druh prodělává v současnosti na Moravě úžasnou expanzi směrem na sever. Od roku 2000, kdy jeho rozšíření končilo na střední Moravě, osídlil nižší a střední polohy její nejsevernější části a proniká i do jesenických a beskydských údolí. Od roku 2006 se stal trvalým obyvatelem Čech, v roce 2007 byla zaznamenána masivní expanze ze tří směrů – z jihu (Třeboňsko), východu (množství pozorování na Svitavsku, v okolí České Třebové i ve východním Podorlicku, srov. Zámečník 2007) a ze severu (Frýdlantský výběžek a severní podhůří Jizerských hor). Předpokládáme, že expanze motýla bude v Čechách nadále pokračovat (především ve východních Čechách a Polabí). Druh je potravně vázán na velké šťovíky a jako takový je potenciálně ohrožován postupujícím zkrášlováním krajiny, proto jej spíše než na loukách najdeme na opuštěných plochách všeho druhu a vlhkých ruderálech.

Modrásek černoskrvrnný (Phengaris arion)

– příl. IV Směrnice

Pozitivním zjištěním je objev rozsáhlých metapopulačních komplexů na Vsetínsku a v bývalém vojenském prostoru Mimoň–Ralsko. Zejména vsetínská metapopulace, sledovaná týmem pod vedením Lukáše Spitzera z Muzea regionu Valašsko ve Vsetíně, sestává z mnoha desítek drobných kolonií a svým významem daleko přesahuje hranice ČR. Všechna ostatní zjištění jsou pesimistická: motýla se nepodařilo ověřit v Podkrkonoší, Moravském krasu, ve vojenském výcvikovém prostoru Boletice a většině Středního Povltaví. Populace v Pošumaví a na Zábřežsku jsou akutně ohroženy zánikem. Dříve bohaté populace v Bílých Karpatech stíhá osud žluťáska barvoměnného, zodpovědný je opět příliš uniformní management luk a absence extenzivní pastvy. Jak ukazují poznatky ze Vsetínska (Spitzer et al., 2006), druhu nejvíce vyhovují dočasně opuštěné či extenzivní (ovčí) pastviny, respektive krajina, kde se ve velmi jemném zrnu střídají pasené, dočasně pasené a nepasené plošky. Existující nástroje jako agroenvironmentální programy jsou pro ochranu tohoto druhu při současném nastavení zcela nevhodné. Situaci je třeba řešit na úrovni krajinných celků.

Modrásek očkovaný (Phengaris teleius), Modrásek bahenní (Phengaris nausithous)

– oba příl. II a IV Směrnice

Obligátně myrmekofilní druhy vlhkých luk, prodělávající fytofágní fázi vývoje v květenstvích krvavce totenu (Sanguisorba officinalis). Mají toho tolik společného, že o jejich nárocích pojednáme společně. Protože jde o motýly dosud poměrně rozšířené, navržený systém evropsky významných lokalit se nesnažil a ani nemohl snažit pokrýt všechny známé lokality. I přes široké rozšíření obou druhů je modrásek bahenní podstatně rozšířenější a méně ohrožený než m. očkovaný, jenž má vyhraněnější nároky. Preferuje totiž stanoviště s heterogennější vegetací, často na svažitých, ručně či aspoň heterogenně obhospodařovaných plochách. Modrásek bahenní zvládne i uniformnější hospodaření a bezprostředně ohrožen není.

Situace obou modrásků ovšem není nijak růžová. Oba jsou extrémně zranitelní nevhodným načasováním seče luk. Krvavec toten je otavním druhem, na něj vázání motýli nesnesou seč luk v plném létě. Naopak časná seč (před 15. červnem), velmi pozdní seč (po polovině září) a dokonce ani dvojí seč (před polovinou června a po polovině září) motýlům tolik neublíží. Bohužel podmínky agroenvironmentálních dotací požadují, aby seč luk proběhla před 15. červencem – tedy přesně v době letu imág. Takové časování působí vpravdě likvidačně a v posledních letech přispělo k zánikům množství populací, včetně populací v navrhovaných evropsky významných lokalitách (např. v CHKO Poodří a Litovelské Pomoraví). Jsou to ztráty zcela zbytečné, neboť nároky obou druhů jsou velmi detailně známy (např. Drech­­sler et al., 2006; Johst et al., 2006). Naše nejbohatší populace tak často přežívají na plochách bez managementu (např. na střelnicích vojenského výcvikového prostoru Boletice), zde ale bezprostředně hrozí opačný extrém – sukcesní zarůstání.

Dlužno podotknout, že ani důsledné přizpůsobení managementu potřebám modrásků není samospasitelné. Jestliže totenovým modráskům přizpůsobíme časování seče, ale i nadále budeme séci uniformně, může plošná uniformní seč ohrozit další koexistující druhy. Z tohoto paradoxu vybředneme jen tehdy, bude-li veškerá péče o louky důsledně mozaiková, včetně ponechávání v daném roce dočasně nesečených plošek. To se musí stát samozřejmostí v maloplošných, ale i velkoplošných chráněných územích, neméně akutní je však systémové řešení péče o ekologicky dotované louky v rámci celé ČR.

Aktualizace poznatků o „naturových“ druzích by nebyla možná, nebýt desítek pracovníků zapojených do monitoringu a stovek kolegů, kteří se zapojili do plošného mapování motýlů. S oběma aktivitami však nelze polevit – nikoli kvůli požadavkům EU, ale hlavně kvůli nám samotným, neboť jen pravidelný přísun dat nám dovolí skutečně sledovat stav a změny ohrožené fauny. V tomto ohledu je zásadní, že monitoring evropsky významných druhů motýlů není odtržen od plošného mapování všech motýlích druhů, které v kontextu evropské ochrany slouží jako plošný nespecifický monitoring. Uvítali bychom, kdyby se do mapování motýlů, včetně běžných druhů, aktivněji zapojilo více profesionálů z řad státní ochrany přírody, stejně jako širší obec milovníků přírody. Kdo má zájem nám pomoci, najde všechny potřebné informace na internetové stránce www.lepidoptera.cz.

Poděkování

Z četných kolegů patří zvláštní dík O. Čížkovi a K. Zimmermannovi. Pravidelný monitoring evropsky chráněných motýlů financuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, část poznatků byla získána díky podpoře GA ČR (KJB600070601) a MŠMT (LC-06073 a 6007665801).

LITERATURA

BENEŠ J., et al. (2002): Denní motýli České republiky: ochrana a management. I, II. SOM, Praha. – ČÍŽEK O., KONVIČKA M. (2005): What is a patch in a dynamic metapopulation? Mobility of an endangered woodland butterfly, Eu­-phydryas maturna. Ecography 28: 791-800. – DRECHSLER M., et al. (2006): Integrating economic costs into the analysis of flexible conservation management strategies. Ecol. Appl. 16:1959-1966. – Fartmann T. (2006): Oviposition preferences, adjacency of old woodland and isolation explain the distribution of the Duke of Burgundy butterfly (Hamearis lucina) in calcareous grasslands in central Germany. Ann. Zool. Fennici 43: 335-347. – FREESE A., et al. (2006): Habitat use of the endangered butterfly Euphydryas maturna and forestry in Central Europe. Anim. Conserv. 9: 388-397. – JOHST K., et al. (2006): Influence of mowing on the persistence of two endangered large blue butterfly species. J. Appl. Ecol. 43: 333-342. – KONVIČKA M., et al. (2004): Natura 2000 a denní motýli: lekce ze síťového atlasu. Ochrana Přírody 59: 178-183. – KONVIČKA M., et al. (2005): For whom the bells toll: Demography of the last population of the butterfly Euphydryas maturna in the Czech Republic. Biologia 60: 551-557. – KONVIČKA M., et al. (2008a): How too much care kills species: Grassland reserves, agri-environmental schemes and extinction of the Colias myrmidone butterfly from its former stronghold. J. Insect Conserv., v tisku. – KONVIČKA M., et al. (2008b): The last population of the Woodland Brown butterfly (Lopinga achine) in the Czech Republic: habitat use, demography and site management. J. Insect Conserv., v tisku. – KURAS T., et al. (2001): Erebia sudetica and Erebia epi-phron (Lepidoptera: Nymphalidae, Satyrinae) in the Czech Republic: Review of present and past distribution, conservation implications. Čas. Slez. Muz. Opava (A) 50, 57-81. – SPITZER L., et al. (2006): Monitoring modráska černoskvrnného (Maculinea arion) ve Vsetínských vrších a Javorníkách v roce 2006. Nepublikovaný rukopis pro AOPK ČR Praha (depon.), 62 pp. – ZÁMEČNÍK J. (2007): Nálezy ohniváčka Lycaena dispar rutilus Werneburg, 1864 (Lycaenidae, Papilionoidea, Lepidoptera) ve východních Čechách a na severozápadní Moravě. Acta Musei Reginaehradecensis (A), 32,73-77.

Autoři pracují v Entomologickém ústavu Biologického centra AV ČR, České Budějovice