Výzkum a dokumentace

Bahnité náplavy chráněné jako typ evropského stanoviště se v České republice vyskytují především na řece Labi mezi Ústím nad Labem a Hřenskem (státní hranicí s Německem). Jedná se o fenomén, který je předmětem zájmu ochrany přírody, ale také je ohrožen plánem na výstavbu plavebních stupňů. Ta je dlouhodobým zájmem Ředitelství vodních cest. Z tohoto důvodu se bahnité náplavy opakovaně dostávají pod lupu a mnoho odborníků se jimi zabývá. V roce 2018 byla Českou zemědělskou univerzitou zpracována komplexní práce, která shromáždila dosavadní znalosti o bahnitých náplavech a drobnokvětu pobřežním. Zabývala se i souvislostmi v rámci říčního kontinua a vyhodnocením možností kompenzačních opatření.

Chýnovská jeskyně představuje morfologicky značně komplikovaný jeskynní systém. V současné době je známo více než 1,5  km chodeb, z nichž téměř jedna čtvrtina je trvale zatopena vodou. V roce 2017 zde proběhlo testování nové metody mapování zatopených prostor. Ve spolupráci Správy jeskyní ČR, České speleologické společnosti a firmy GEO-cz se podařilo zrealizovat historicky první 3D skenování zatopené části jeskyně metodou „videogrammetrie“. Již první výsledky potvrdily předpoklad vysoké kvality tohoto způsobu dokumentace. Výrazným pozitivem je nenáročnost a zejména rychlost metody v terénní fázi.

Dříve obýval tetřev hlušec (Tetrao urogallus) většinu lesů na území České republiky. Ještě mezi 1. a 2. světovou válkou se vyskytoval ve všech českých a moravských pohraničních horách, ale i ve vnitrozemí. Poté začaly jeho stavy klesat, a to zejména kvůli ztrátě příhodných stanovišť, změnám ve struktuře lesa a zvýšenému stresovému zatížení v důsledku volnočasových aktivit člověka. Poslední větší populace přežila pouze na Šumavě, v území, které bylo kvůli železné oponě obhospodařováno méně intenzivně a které bylo na české straně pro veřejnost prakticky nepřístupné.

Jihočeská Chýnovská jeskyně je jednou z nejdéle chiropterologicky sledovaných lokalit u nás. První konkrétní zprávy o zdejších netopýrech pocházejí již z druhé poloviny 50. let 20. století, soustavné sledování, zprvu pouze v zimním období a později i celoročně, ovšem začalo až počátkem 80. let. Do té doby byly kontroly nepravidelné a nepokrývaly všechny dostupné prostory jeskyně, takže získané údaje bezpochyby neodpovídají reálné situaci v jeskyni.

Snižování biodiverzity a úbytek ptáků v naší krajině jsou dnes již obecně známými skutečnostmi, kterým byl i v tomto časopise věnován prostor (např. č. 4/2018). Jako ukázkový příklad dříve poměrně běžného a početného druhu, který v průběhu posledních pár desetiletí prodělal dramatický pokles početnosti, bývá uváděna čejka chocholatá, dosud náš nejhojnější zástupce bahňáků. V tomto ohledu je čejka vlastně i typickým bahňákem. Většina druhů z této skupiny na tom totiž není, co se vývoje populací týče, o moc lépe. Příčiny jejich úbytku lze v naprosté většině případů hledat ve změnách ve využívání krajiny.

V posledních asi dvaceti letech se setkáváme s významným nárůstem kolonizace stromů poloparazitickými keři jmelí a ochmetu. V České republice evidovaný výskyt je v rámci Evropy mimořádný (Procházka, 2004) a v žádném jiném státě nebyl dosud zaznamenán tak kalamitní výskyt jmelí, jaký je například na severní a střední Moravě. Snahou tohoto článku je shrnout problematiku šíření jmelí bílého (Viscum album) a popsat dosavadní zkušenosti s jeho managementem v rámci realizovaných pilotních studií.

Počátky řešení mikrobiálního napadení aragonitové výzdoby ve Zbrašovských aragonitových jeskyních spadají do roku 1991. Již první výzkumy v letech 1991–92 (Marvanová et al.) ukázaly, že na znečištění aragonitu se podílejí především mikroskopické houby. Všechny následné kroky byly shrnuty v článcích v Ochraně přírody č. 4/2008 (Geršl, Hanuláková, Šimečková) a ve sborníku Acta speleologica 4/2013 Zbrašovské aragonitové jeskyně – 100. výročí objevení jeskyní (Hanuláková). Článek zachycuje výsledky závěrečné fáze výzkumu od poslední publikace (2013) do současnosti (2018).

Moravský kras je kolébkou naší speleologie. První ucelenější publikace o podzemních krasových jevech vznikly na tomto území v 17. století. Pak následoval první historicky ověřený sestup na dno Macochy v roce 1723. Systematický speleologický průzkum známých jeskyní Moravského krasu učinil o čtvrt století později matematik císařského dvora Josef Anton Nagel. Dá se říci, že byl prvním profesionálním speleologem Evropy.

Polní ptáci jsou na tom špatně a čím dál hůř. Z druhů dříve běžných až nejběžnějších se stávají vzácné až ohrožené. O některé jsme už přišli, o další dost možná přijdeme v dohledné době. To není žádný nový objev. To říkají populační křivky a odborné studie již bezmála dvě desítky let. A ubývání ptáků vidí i veřejnost bez odborných článků a statistik. Starší myslivci nostalgicky vzpomínají na všudypřítomné koroptve a sýčka. Kdysi nejběžnější sovu, už zná jen pár obyvatel několika vesnic v severozápadních Čechách. Chocholouši prakticky vyhynuli v Čechách a poslední zbytky zůstávají na jižní Moravě.