Podrobné vyhledávání v článcích

10. září 2020 bylo v Bad Schandau podepsáno memorandum, kterým se chráněná území na řece Labi spojila do neformální iniciativy Elbe Parks. Inspirací byla starší a úspěšná „sestra“ Danube Parks. 

Základ poznání orchidejové flóře v Orlických horách a podhůří prakticky položil František Procházka (1964), neboť předchozí široce pojaté lokality mnohdy vzbuzují pochybnosti. V poslední dekádě se tomuto tématu asi nejvíce věnoval Michal Gerža (2006, 2007, 2011, 2013, 2019). Naštěstí se zdá, že jím předvídaný „Soumrak vzácnějších orchidejí“ alespoň v současné době nenaplňuje nejčernější scénáře, ba co víc, podařilo se v CHKO Orlické hory znovuobjevit, nebo dokonce nově nalézt hned několik druhů. Na druhou stranu se opětovně nedaří potvrdit výskyt nedávno objeveného kruštíku bahenního (Epipactis palustris).

Již v době vzniku Národního parku České Švýcarsko v roce 2000 byla vnímána potřeba environmentálního vzdělávání dětí, mládeže i dospělých jako nedílná součást aktivit nově zřízené Správy NP. Ze zkušeností evropských národních parků vyplynulo, že není možné chránit životní prostředí kolem nás pouze prostřednictvím ochranářských opatření či zákazy a nařízeními, ale že je velmi důležité vzdělávání, informovanost a osvěta návštěvníků, místních obyvatel a školáků z blízkého i vzdáleného okolí. Prostřednictvím environmentálního vzdělávání a osvěty představuje Správa NP kulturní i přírodní dědictví našeho regionu a vysvětluje potřebu jeho ochrany a jeho zachování a rozvoj pro budoucí generace. Správa NP prezentuje národní park nejenom jako unikátní místo, které stojí za to navštívit, ale jako náš společný domov. Domov, jenž sdílíme s přírodou a který jsme se, jako společnost, rozhodli chránit.

Člověk, který prožil kus života v krkonošské tundře, si na Svalbardu s určitou mírou nadsázky připadá jako doma. Podobné mrazové formy půd, známé druhy nebo alespoň rody rostlin, ptačí druh, který občas zavítá i do Krkonoš… Téměř vše ovšem v nesrovnatelně rozsáhlejším měřítku, s minimální mírou narušení člověkem a hlavně bez davů turistů všude kolem. 

Když před dvaceti lety vznikl národní park, byl tento fakt přijat různými zájmovými skupinami a lidmi odlišně. Ti, kteří si vznik parku přáli, nebo o jeho založení dokonce aktivně usilovali, byli samozřejmě nadšeni. Mnozí z nich v tom viděli i příležitost, jak do jinak přehlíženého a zanedbaného regionu nalákat na značku „národní park“ více návštěvníků, kteří přispějí k jeho ekonomickému rozvoji. Odpůrci jeho vyhlášení se naopak obávali, že přijde řada restrikcí, a to jak pro místní obyvatele, tak i pro návštěvníky. Těch tím pádem bude přijíždět méně, takže celý region nakonec na existenci národního parku spíš prodělá. Záhy jsme si proto uvědomili, jak důležité bude věnovat se sledování návštěvnosti. Díky dlouhodobému monitoringu dnes můžeme konstatovat, že obavy skeptiků z poklesu počtu návštěvníků se nenaplnily. Má to ovšem i svá „ale“…

Nejenom Národní park České Švýcarsko, ale i jeho správa a zaměstnanci mají za sebou 20 let působení. Tak jako se vyhlášení národního parku stalo v krajině Labských pískovců dlouho očekávaným mezníkem v ochraně přírody, stal se vznik správy národního parku i mezníkem v životech mnoha lidí, kterým se národní park stal zároveň i pracovním místem. Je potěšující, že pro mnohé z nich se tak stalo na celých dvacet let a přetrvává to i nadále. Dvacáté výročí od vzniku je vhodnou příležitostí připomenout si alespoň v krátkosti, jaké počátky působení správy národního parku byly, ale i zapřemýšlet o budoucnosti.

V srpnu 2020 zemřel ve věku 95 let jeden z nejvýznamnějších českých a slovenských přírodovědců 20. století – Vojen Ložek. Legendou se stal již před desítkami let a dnes bychom jej nejspíš zařadili do kategorie lidí, jací se v této době už nerodí. Je obtížné o něm říct něco nového, protože jeho život a dílo jsou od jeho padesáti let připomínány každých pět let. To, co se změnilo, je perspektiva naší doby. Snad by šlo říct, že dřív jsme se na jeho dílo dívali z perspektivy čtvrtohor, či dokonce holocénu, dnes jej můžeme hodnotit i z hlediska antropocénu.

Počet nejrůznějších vědeckých studií, strategií, koncepcí, programů, projektů i konkrétních opatření přímo v terénu zaměřených na vzájemné vztahy mezi změnami podnebí a tradičně chápanou biologickou rozmanitostí na jejích všech třech základních úrovních (geny, druhy, ekosystémy) se zejména od začátku nového tisíciletí exponenciálně zvyšuje. Někteří autoři dokonce hovoří o tom, že obrovský nárůst poznatků o tomto tématu vedl ke vzniku samostatného prudce se rozvíjejícího oboru – biologie změny podnebí (Newman et al. 2011, Hannah 2014). V následujících řádcích proto představíme jen značně omezený, navíc subjektivní výběr zákonitostí v této oblasti, které považujeme buď za významné, nebo zajímavé, v ideálním případě za obojí, přičemž bezprostředně navazujeme na předchozí rozsáhlejší rešerši (Plesník 2009a).

Sokol stěhovavý (Falco peregrinus) a přeshraniční oblast Českosaského Švýcarska odjakživa patřili k sobě. Sokol je naším erbovním druhem a jen stěží bychom hledali lepší vlajkový druh pro tuto unikátní lesoskalní krajinu. Jeho pohnutá historie je více než symbolická. Druh hnízdící zde odedávna byl díky člověku přiveden až k vyhubení a poté, pracně a za velkého úsilí, znovu navrácen.