Tomáš Salov

Národní park České Švýcarsko za dvě dekády své existence evidoval do roku 2022 přes sedmdesát zahoření či požárů. Velký požár, který propukl 24. července 2022 a uhašen byl až v polovině srpna, nesl pořadové číslo 78. Všech předchozích sedmdesát sedm požárů se podařilo uhasit během jednoho až dvou dnů, odhlédneme-li od požáru na Jetřichovicku v roce 2006, jehož uhašení trvalo týden. Nedobrovolná zkušenost s požárem velkého rozsahu nutně vedla k úpravám přístupu k požární prevenci na území národního parku.

Přirozený příchod druhu do národního parku, zejména pak dříve vyhubeného, patří v ochraně přírody obvykle k vítaným událostem. Tak tomu je i v případě vlků, kteří na pomyslné dveře Českého Švýcarska klepali od roku 2013. Nebylo však vůbec jisté, zda se zde také trvale usadí. Přece jen se jedná o vysoce navštěvovanou oblast a ani svým reliéfem není zdejší krajina srovnatelná s Horní Lužicí (Sasko), odkud se vlci začali šířit. Trvalá přítomnost vlků na území parku však byla v roce 2017 prvně a v roce 2018 opakovaně potvrzena.

Pod zkratkou TransParcNet se skrývá sdružení přeshraničních velkoplošných chráněných území (parků), které jsou certifikovány v rámci programu Federace Europarc „Transboundary Parks – Following Natureʼs Design“.

Dva státy, čtyři velkoplošná chráněná území, jediná pískovcová krajina. I tak je možné popsat přeshraniční oblast Českého a Saského Švýcarska, jejíž jádro tvoří dva národní parky obklopené dvěma chráněnými krajinnými oblastmi. Správy těchto území své aktivity v oblasti práce s veřejností již řadu let koordinují. Potenciál pro spolupráci tím však zdaleka není vyčerpán. S ustupujícím významem politické hranice se naopak otevírají nové možnosti pro utváření jediné a zřetelné identity regionu Českosaského Švýcarska.

Jedním ze zásadních úkolů moderní ochrany přírody je hledání a nacházení rovnováhy mezi využíváním přírody a krajiny pro potřeby člověka a omezováním lidských aktivit v chráněných územích. Zaměříme-li se na oblast turistického, rekreačního a sportovního využívání takových území, lze základ pro diskusi spatřovat již v samotném vyhlášení chráněného území, kdy na straně jedné jsou uvedeny v platnost přísnější ochranné podmínky, jdoucí ruku v ruce se vznikem určité značky jakosti, která zvyšuje návštěvnickou atraktivitu téhož předmětu ochrany. Monitorování návštěvnosti a jejích dopadů na přírodní prostředí je proto logickou součástí činnosti správy chráněného území, přičemž množství návštěvníků je při sledování souvislostí mezi rekreačním využíváním území a stavem přírodního prostředí jedním z nezbytných indikátorů.