Podrobné vyhledávání v článcích

Okáč skalní (Chazara briseis) patří mezi nejohroženější druhy motýlů České republiky. Ještě v roce 2006 bylo zaznamenáno 1323 jedinců okáčů skalních v Českém středohoří na několika kopcích. Nejvíce jich připadlo na Ranou, Oblík a Srdov. Od té doby populace vyhynuly na Oblíku i Srdově a rapidně se snížil počet jedinců i na Rané. I když v současné době se početnost na Rané ustálila, nelze říci, že okáč má definitivně vyhráno. V rozsáhlé autekologické studii, která byla provedena v roce 2006, bylo zjištěno, že pro dlouhodobé přežití okáče skalního je nezbytné zajištění metapopulační dynamiky. Což znamená, že je nutné znovu obnovit populace na původních lokalitách, které se v Českém středohoří vyskytovaly.

V průběhu posledních dekád se střední Evropa výrazně oteplila, což se odráží v proměnách hmyzí fauny. Nejvýraznějším příkladem je šíření kudlanky nábožné (Mantis religiosa), která během 90. let obsadila od jihu celou Moravu včetně Jeseníků a Beskyd, přes Svitavsko pronikla do Čech a dnes ji najdeme nejen ve středočeských nížinách, ale i v Podkrkonoší či na Českomoravské vysočině. Za expandující motýly zmíníme ohniváčka  černočárného (Lycaena dispar), který se šíří rychlostí i směrem podobným kudlance; okáče voňavkového (Brintesia circe) nebo otakárka ovocného (Iphiclides podalirius).

Úpravy vodních toků jsou všední realitou na většině území České republiky. Mnohdy se jedná pouze o zásahy lokálního charakteru, ale nejednou jsme svědky souvislých úprav o délce mnoha stovek metrů. Co přesně se děje s rybami a jejich životním prostředím během bagrování či pojezdu těžké techniky zůstávalo donedávna skryto našemu poznání. Tento příspěvek si klade za cíl představit čtenářům výsledky projektu „Vliv technických úprav na rybí společenstva malých vodních toků“ a uvést na pravou míru řadu tradovaných domněnek. Kromě informací o vlivu úprav toků na mortalitu a pohyb ryb zde budou diskutovány informace o vlivu zásahů na dnové bezobratlé živočichy (makrozoobentos), zákal vody (turbiditu) a morfologii břehů a toků.

Říčka Černá Ostravice tvoří společně s Bílou Ostravicí jednu ze zdrojnic vlastní řeky Ostravice a je významným vodním tokem ve správě státního podniku Povodí Odry. Při jejím managementu je třeba zohlednit četné zájmy, které v sobě kombinují především požadavky ochrany přírody a krajiny, správy vodního toku a lesního hospodářství. V roce 2017 byla ze strany Povodí Odry, s. p., zpracována dokumentace na rekonstrukci některých technických objektů na toku. Na tento projekt reagovala Správa CHKO Beskydy zadáním dokumentace, která ve výsledku navrhovala rozsáhlá revitalizační opatření. Tyto dokumentace však nebyly všestranně přijaty. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR se v tomto případě rozhodla pro zpracování studie s názvem „Variantní řešení revitalizace vodního toku Černá Ostravice v CHKO Beskydy (I. zóna)“, která záměry v území sladí a postaví na objektivní základy vhodný budoucí management Černé Ostravice.

Podle časového přízviska Operačního programu Životní prostředí 2014–2020 (dále jen OPŽP) by se mohlo zdát, že letošní rok je pro toto dotační období rokem posledním. Ve skutečnosti jsme zhruba ve dvou třetinách jeho života. Bilancovat něco, co ještě neskončilo, nemusí být vždy smysluplné, ale právě nyní nazrál čas si shrnout, jak si Prioritní osa 4 (dále jen PO 4), která se týká financování ochrany a péče o přírodu a krajinu, doposud vedla. Nyní jsme pár metrů před cílem a zároveň kilometry daleko. Finančně již dobíháme, ale mnoho projektů teprve zakleká do startovních bloků a jejich dokončení, a tedy celkové zhodnocení PO 4, nás ještě čeká.

Presumpce je přirozená a původní choroba. Člověk je nejbídnější, nejslabší, a přesto nejpyšnější ze všech tvorů. Svou domýšlivostí je ve své představivosti rovný bohu, přisuzuje si boží schopnosti a vyzdvihuje se nad všechny ostatní tvory. Ostatním tvorům pak přiděluje schopnosti, které se mu zdají vyhovující.
(Montaigne, The Defense of Raymond Sebond). 

Výrazný pokles biodiverzity v zemědělské krajině je v posledních letech téma velmi aktuální. Dokonce čas od času překročí i stránky odborných periodik a proniká do veřejného mediálního prostoru. To svědčí o závažnosti tohoto tématu, které začíná vnímat i část laické veřejnosti. Téměř vždy jsou uváděny pouze negativní příklady, naopak pozitivní ukázka pestré zemědělské krajiny s vysokou biodiverzitou se objevuje minimálně. Proto bychom rádi čtenářům představili komplexy vinic, sadů, polí a stepí na okraji Velkých Pavlovic. Mohou být velkou inspirací nejen pro obnovu pestré zemědělské krajiny, ale hlavně hlasitou výzvou pro její zachování.

Aleje a stromořadí provázejí člověka na jeho cestách od nepaměti. První vznikaly už ve středověku, vrcholu „popularity“ dosáhly v období baroka a staly se nedílnou součástí tzv. komponované krajiny. Úloha alejí nebyla pouze estetická, sdružovaly se zde funkce krajinotvorné, strategické (např. orientace v terénu, krytí pro táhnoucí vojska) i produkční (aleje ovocných stromů ona táhnoucí vojska zase živily). Tato polyfunkčnost alejí byla natolik důležitá, že si vyžádala i změny legislativy (zákonná povinnost vysazovat aleje podél nových cest – nařízení Marie Terezie z r. 1752, Borský 2010). Článek si klade za cíl vyzdvihnout novou historickou úlohu alejí a demonstrovat nutnost jejího akceptování při údržbě a obnově těchto krajinných prvků.

Organické sedimenty a půdy s vysokým podílem organické hmoty typicky provázejí nivy, prameniště, rašeliniště v nejširším slova smyslu a vůbec mokřady všeho druhu. Vznik horizontů s vysokým zastoupením organické hmoty je dlouhodobým procesem odehrávajícím se v řádu staletí až tisíciletí, kdy docházelo k postupnému, pomalému hromadění převážně rostlinných zbytků v anaerobních podmínkách. Organická hmota v trvale zamokřených horizontech tak poutá vysoké množství živin a potažmo i uhlíku. Jakmile dojde k antropické změně vodního režimu, resp. k poklesu či sezonnímu rozkolísání (do té doby víceméně stabilní) hladiny spodní vody, dochází k prokysličení substrátů a zrychlené mineralizaci čili k uvolňování živin a CO₂.