Podrobné vyhledávání v článcích

Zajišťování migračního zprůchodnění vodních toků ČR je v podmínkách ČR realizováno nejčastěji stavbou rybích přechodů. Hodnocení účinnosti takto realizovaných opatření je základní nezbytnou zpětnou vazbou a vyjádřením ne/dosažení stanovených cílů. Od dřívější prosté evidence počtu realizovaných staveb nebo prostého vyjádření „zprostupnění“ počtu ř. km vodního toku, které pracovali čistě technicky s dostupnými daty, nastal postupný posun k biologickému hodnocení rybích přechodů. Tedy k možnosti určit skutečné podíly z potenciálně migrujících společenstev ryb resp. stanovit procenta úspěšnosti skutečně migrujících ryb. Vydaná metodika AOPK ČR – Biologické hodnocení rybích přechodů poskytuje ucelený informační zdroj a rámce, stanovuje okrajové podmínky, pro provádění monitoringu i interpretaci výsledků v rámci standardizovaného prostředí hodnocení.

Uvádí se, že upravenost vodních toků v ČR v 90. letech představovala 28,4 % z celkové délky, řádově tedy desítky tisíc kilometrů říční sítě. Aktuální optimistické cíle ČR jsou podle Strategie ochrany biologické rozmanitosti min. 300 km zrevitalizovaných nebo renaturovaných vodních toků za období 2016–2025. Stav vodních toků a jejich niv se tedy v morfologických ohledech od 90. let výrazněji nezlepšil. Sledování a zlepšování morfologického stavu vodních toků má v porovnání s biologickými a fyzikálně-chemickými složkami v ČR dlouhodobě méně významnou pozici. Jeho zlepšení má však kromě „estetického“ hlediska také nezpochybnitelný význam z hlediska zadržení vody v krajině, protipovodňové ochrany a řešení problémů sucha. Jedná se tedy o téma společensky aktuální.

Malé vodní elektrárny (MVE) spolu se vzdouvacími příčnými objekty, jezy, jsou velmi významným negativním antropogenním tlakem na takto „zasažených“ vodních tocích (VT). Mezi nejzásadnější dopady patří ztráta kontinuity VT, a to především změn hydromorfologických podmínek celého VT, a dopadů na jeho biologické oživení. Důsledkem fragmentace VT jsou často slabé, oddělené populace a při provozu hydroenergetiky dochází navíc často k přímému zraňování, poškozování či usmrcování jedinců. Přitom konkrétní opatření k minimalizaci těchto negativních dopadů jsou známá. Zpravidla však nejsou realizována anebo následně v provozu plně aplikována, např. efektivní provoz prvků poproudových ochran MVE. Kontrola a vynucování ze strany odpovědných správních orgánů bývá natolik náročné a neefektivní, že je na něj často rezignováno. Taková situace je však nadále již neúnosná a to i vzhledem k vynakládání veřejných finančních prostředků např. k řešení problematiky migračního zprůchodňování VT v ČR (viz náš druhý příspěvek v tomto čísle). Je tedy třeba změnit princip podpory a podmínek výroby elektrické energie sektorem hydroenergetiky, resp. zohlednit konkrétní negativní dopady výroby do přímých nákladů jednotlivých provozoven.

Berounka vzniká v Plzni soutokem řek, které odvodňují velké vějířovité povodí a předurčují tak její povodňovou aktivitu. Tento rys posiluje Litavka, významný přítok ústící v Berouně, odvodňující Brdy a jejich zemědělsky využívaná úpatí. Mezi Plzní a Berounem si řeka uchovala poměrně přirozený ráz, především v přírodně a krajinářsky excelentním údolí nad Křivoklátem. Pod Křivoklátem se údolí rozšiřuje, vede jím železnice, přibývá zástavby, řeka je větší měrou vzduta jezy, dílčí úseky byly v minulosti různě upravovány. Řeka od Berouna dolů se již výrazně liší od řeky na Křivoklátsku. V minulosti prodělala souvislé technické úpravy koryta, a to i v  přírodně cenném území Českého krasu.

Řízená péče o zvláště chráněná území je jedním z nejdůležitějších poslání státní ochrany přírody od devadesátých let minulého století. S narůstajícím poznáním o rozšíření druhů a přírodních biotopů, o jejich vývoji, ale také se sílící nejistotou plynoucí z neúplných znalostí o dopadech rozsáhlých změn v užívání krajiny člověkem a životních podmínek v důsledku probíhajících změn podnebí je zřejmá neudržitelnost tradičního dlouhodobě plánovaného managementu. Proto se AOPK ČR rozhodla pro zavedení průběžně realizovaného adaptivního managementu (AM) a k jeho usnadnění vytvořit potřebné informační a ekonomické nástroje.

Říční (též potoční) pás je území dominantně formované vodním tokem, sloužící jeho funkcím a vývoji. Bývá přirozeně zamokřené a často povodňované, hostí specifická rostlinná a živočišná společenstva. Je normální v něm nestavět a neorat. Pokud je podél vodního toku vyvinuta niva, říční pás zaujímá její významnou část nebo i nivu celou. Od začátku revitalizačních snah není sporu o tom, že obnovení říčního pásu představuje podstatně větší přínos než zpřírodnění samotného koryta, dříve technicky upraveného.

Chráněná krajinná oblast Litovelské Pomoraví letos slaví 30 let od svého založení. Jedna z našich nejmladších chráněných krajinných oblastí, jejíž výjimečností je vzácná a v každém ročním období půvabná lužní krajina, kde lužní les a řeka jsou v symbióze. Povodně se zde po stovky let rozlévaly do lesa kolem řeky a přinášely vodu a půdu obohacenou živinami. Ekosystém periodicky zaplavovaného lužního lesa byl a je na dynamickém průtočném a splaveninovém režimu řeky zcela závislý.

Když se hovoří o zadržování vod, většinou se jedná o práci s vodou ve volné krajině. Tam je z dlouhodobého hlediska opravdu co napravovat, ale s vodou se dá velice dobře pracovat i v městských aglomeracích. Historicky bylo ve městech prioritou vodu bezpečně a co možná nejrychleji z města odvést. To samozřejmě s sebou přinášelo značné zásahy do koryt a následně i do okolních niv a tím i vodních poměrů.

Malé pohoří ukryté v pohraničí, stojící tak trochu ve stínu sousedních Krkonoš a Jeseníků. Přesto však malebné a v lecčems unikátní. To je krajina Orlických hor, která slaví 50 let právní ochrany pod značkou CHKO. Padesát let je dlouhá doba, během které proběhla řada změn. A to jak společenských, tak přírodních a krajinných. V následujících řádkách si připomeňme alespoň některé.