Kulér-Medailonky

Dne 16. 5. 2018 zemřela ve věku 80 let paní Mgr. Jaromíra Kuncová, jedna z nejvýznamnějších osobností severočeské ochrany přírody. Pocházela z Berounska, v Berouně také vystudovala jedenáctiletou střední školu a pak v Praze Přírodovědeckou fakultu UK, obor biologie–chemie se specializací na vyšší rostliny (1956–1961). Celý svůj profesní život poté prožila v severních Čechách.

„Podetnete-li sloupy, padne celý plot,“ tvrdí v romantické novele Kapitánská dcerka chlapík, který, ač byl podle vlastních slov podobný spíš opicím než mužským, měl za manželku jednu z nejkrásnějších žen své doby. Doufám jen, že se mnohokrát potvrzená slova Alexandra Sergejeviče Puškina nenaplní v případě ochrany přírody a krajiny. Po Janu Čeřovském a Karlu Hudcovi jsme 5. března 2018 přišli o Antonína Bučka.

Významného životního jubilea se letos dožívá Blanka Mikátová, bioložka a profesionální ochránkyně přírody. Pokud by měla dostat indiánskou přezdívku, tak by se jí říkalo Plachta, ale nikoliv proto, že by měla ráda jachting. Ale popořádku.

V letošním roce uběhne neuvěřitelných 25 let od chvíle, kdy do kamenné bašty třeboňských hradeb, ve které sídlila a dosud sídlí Správa CHKO Třeboňsko, poprvé 1. září 1993 vstoupil pro jihočeské ochranáře téměř neznámý mladík RNDr. Miroslav Hátle, CSc. Kolektivy tehdejších pracovišť Českého ústavu ochrany přírody na jihu Čech se až na výjimky etablovaly z rodilých Jihočechů, kteří se často dlouhodobě znali, a proto příchod „cizorodého prvku“, a navíc přímo z Prahy, přijali někteří s lehkou nedůvěrou. Miroslav Hátle ale velice rychle ukázal, že je nejenom odborníkem na svém místě, ale i schopným organizátorem a diplomatem. Již od roku 1994 se stal zástupcem vedoucího Správy a od té doby začal toto pracoviště pravidelně zastupovat při klíčových jednáních.

Jedním z nepochybných rysů současné doby zůstává pokračující úpadek významu slov. Hodně průměrný snímek je bez uzardění vydáván za megafilm, celebritami se stávají ti, kteří se nechají šmírovat televizními kamerami 24 hodin, a všichni si všechno – jak jinak – užívají. Devalvace výrazů, byť každodenní, se ale určitě netýká označení RNDr. Jana Čeřovského, CSc., za legendu československé a české ochrany přírody.

„Zítra se máš o půl osmé stavit za ředitelem v Kodaňské,“ sděluje Václav Petříček po té, co nahlédl do kanceláře, kterou jsme s Vladimírem Hanzalem sdíleli ve Slezské v místech, kde dnes probíhají ústní souboje mužů v talárech.

„Ráno nebo večer?“

Kolega Petříček měl na mysli Ing. Františka Urbana, od roku 1990 prvního ředitele odboru ochrany přírody na Ministerstvu životního prostředí České republiky, sídlícím zpočátku mimo hlavní budovu ve Vršovické ulici.

Milá paní kolegyně Ing. Ludmila Friedlová, všemi oslovovaná jako Lída, oslavila 5. června 2017 kulaté jubileum a je příkladem opravdového zájmu a vytrvalosti v ochraně přírody – vlastně téměř celou dobu pracovala u naší organizace a právních předchůdců, letos již čtyřicátým rokem!

Není tomu tak dávno, kdy jsme psali o zakladateli ekopedagogiky Aleši Záveském, který již není více než 20 let mezi námi. Vzpomínka na „pana učitele“ vznikla v souvislosti s 50. výročím vybudování naučné stezky, tehdy druhé v Československu a známé pod názvem Medvědí stezka (Šumava, nyní v NP blízkosti Nové Pece). Zmiňovali jsme přitom jeho pravou ruku – Bohuslava Nauše. Ten jej v uplynulém měsíci následoval na věčný odpočinek, ale jak jsem jej znal, pro něj nikde nebude existovat. Oba byli velcí kamarádi a tvořili v ochraně přírody nerozlučnou dvojici. Málo se ví, že Bohuslav Nauš byl vůbec prvním inspektorem státní ochrany přírody v republice: na tehdejším ONV v Prachaticích působil od roku 1971. Svoji funkci vykonával bez nadsázky do roztrhání těla. Práce pro přírodu mu ale byla vskutku celoživotním posláním, takže v ní pokračoval i po odchodu do důchodu v roce 1990. Nejen pro mne se spolu s panem učitelem stal vzorem, a to nejen díky skromnosti, píli a zápalu o věc, ale i široké, dne již málokdy vídané erudici.