Kulér-Medailonky

Ochrana přírody 1/2019 — 22. 2. 2019 — Kulér-Medailonky — Tištěná verze článku v pdf

90 let Jana Jeníka – vědce, pedagoga a ochránce přírody

Autor: Jan Květ, Miroslav Hátle

Jan Jeník je velkou „integrovanou“ osobností: úspěšný vědec a charismatický pedagog oboru GEOBOTANIKA s průnikem do EKOLOGIE KRAJINY; popularizátor poznatků těchto oborů, člověk s neopominutelnou pečetí lesníka, jenž musí být všestranný, má-li být úspěšný. Jako vědec i vysokoškolský pedagog je od svého mládí až do svých současných 90 let příslušníkem dnes již vzácného druhu GENERALISTů, přetavujících dílčí poznatky do podoby smysluplných syntéz, jež jsou hybateli vývoje každého vědního oboru, Tento syntetický přístup je rovněž východiskem pro praktické využití vědeckých poznatků, což Jan Jeník dobře ví a této skutečnosti využívá, zejména pro OCHRANU PŘÍRODY. Jan Jeník patří mezi význačné české přírodovědce, jejichž celoživotní dílo je známé v celosvětovém kontextu. Působil na mnoha světových akademických institucích a dlouhá léta reprezentoval českou a světovou vědu v programu UNESCO MaB (Man and Biosphere – Člověk a biosféra).

Jan Jeník na terase Lužnice v říjnu 2013 během natáčení filmu UNESCO
o nositelích Ceny sultána Qaboose. Foto Miroslav Hátle

Prvním vyznamenáním mladého Jana Jeníka byl skautský kříž Za vlast 1939–1945, který obdržel v r. 1946 za ilegální skautské působení za války. Snad prvním domácím oceněním jeho vědecké práce byla Cena ČSAV, kterou obdržel (s kolektivem) za ekologické studie o afrických savanách (1985). V roce 1993 obdržel prestižní Cenu Sultána Qaboose, kterou UNESCO uděluje za mimořádný celoživotní přínos v ochraně životního prostředí. V roce 1994 obdržel cenu ministra ŽP za celoživotní práci v oblasti životního prostředí. Za celoživotní učitelskou a vědeckou práci jej v r. 1995 Karlova univerzita v Praze poctila Zlatou pamětní medailí. Za zásluhy ve vědě získal v r. 1997 prestižní medaili Akademie věd ČR De scientia et humanitate optime meritis. Cenu Josefa Vavrouška mu udělila Nadace Charty 77 v r. 2001. Za dosažené výsledky v lesnických vědách byl v r. 2005 na České zemědělské univerzitě v Praze promován jako Doctor scientiarum honoris causa.

Jan Jeník a vlevo stojící Václav Polák během exkurze ČNK MAB na Třeboňsku
v dubnu 2004. Foto Jan Ševčík

Za významná ocenění Jana Jeníka je třeba považovat i jeho působení jako hostujícího profesora v Afghánistánu (1962), Ghaně a Tanzanii (1964―67), Universität für Bodenkunde ve Vídni (1988―89) i získání titulů emeritního profesora na Univerzitě Karlově a na České zemědělské univerzitě v Praze. Ale pro Jana Jeníka nejvýznamnějším oceněním jeho zásluh je důležité místo, jež zaujímá v paměti svých nesčetných studentů, žáků a spolupracovníků, na utváření jejichž odborného zaměření i žebříčku hodnot měl a má velký vliv. Ti všichni jsou hrdi na svoji přináležitost k Jeníkově vědecké škole.

Jan Jeník během exkurze v NPR Červené blato v říjnu 2002.
Foto archiv Správy CHKO Třeboňsko

Jan Jeník se zabýval širokým výběrem biomů, ekosystémů a krajin a získávané poznatky zužitkoval do svého celostního vidění a pojetí přírody, a zejména vegetace. Jeho odborný záběr sahá doslova od rovníku k arktickým končinám, od suchých savan nebo skalních stepí po mokřady včetně rašelinišť, od mořských břehů po velehory – se zvláštním důrazem na středohory, v nichž (v Krkonoších a Jesenících) vypracoval originální a nyní široce uznávanou teorii anemo-orografických (A-O) systémů. Středohory se staly jeho celoživotní láskou. U rostlin, zejména dřevin, upoutaly záhy jeho pozornost často opomíjené kořenové systémy; stal se jedním ze zakladatelů jejich všestranného studia.

Jan Jeník během exkurze ČNK MAB v CHKO/BR Křivoklátsko v dubnu 2007.
Foto Miroslav Hátle

Snad staršímu z nás (J. K.) bude dovolena osobní vzpomínka. Po nuceném odchodu z Přírodovědecké fakulty UK z politických důvodů v r. 1971 našel tehdejší docent Jan Jeník azyl v Botanickém ústavu ČSAV dík velkorysosti ředitele ústavu Slavomila Hejného. Pracoval zejména v Třeboni po dalších téměř 20 let. Tehdy jsme se stali bezprostředními kolegy a postupně přáteli. Pracovali jsme na společných úkolech, zejména publikačních. Spojoval nás též zájem na důstojném zastoupení Československa a jeho výzkumu v programu UNESCO MaB (Člověk a biosféra) a jinak i naše časté soužití na terénním pracovišti Lužnice. Vznikla tak plodná spolupráce mezi našimi pracovními skupinami: synekologickou, kterou uvedl v život v r. 1975 právě Jan Jeník, a mojí hydrobotanickou. Od počátku se Jan Jeník ujal náročného úkolu: optimalizovat vztah mezi nároky jednak ekologickými, jednak hospodářskými, na BR (od r. 1977) a pak i CHKO (od r. 1979) Třeboňsko. Kromě jiných publikací z Třeboňska se významně podílel na třech souhrnných publikacích: o mokřadech Třeboňska. Působil ve vážené třeboňské městské komisi pro životní prostředí; ta vznikla počátkem 70. let jako snad první svého druhu v dnešní ČR. V komisi Jan Jeník řídil zpracování podkladů k vyhlášení BR i CHKO Třeboňsko. Mezi první dva české „ekoprogramy“ patřil Jeníkem spoluredigovaný dokument „Ekologická optimalizace hospodaření na Třeboňsku“, vzniklý na základě materiálů z konference „Ekologie a ekonomika Třeboňska“, uspořádané Botanickým ústavem ČSAV v r. 1978. Ta byla inspirací pro Jeníkův scénář k filmu „Život jedné krajiny“ z r. 1982. Svůj velký pedagogický talent mohl Jan Jeník v Třeboni uplatňovat hlavně při psaní popularizačních článků a knih. Přesto i zde výrazně působil na vyrůstající generaci rostlinných ekologů, v neposlední řadě svým širokým vědeckým záběrem. Dnes sotva uvěříme významu, jaký pro každého účastníka měly několikadenní kurzy tropické botaniky, které pořádal na terénní stanici Lužnice u Třeboně.

Jan Jeník se v roce 1990 vrátil na své původní působiště, Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Tam se stal profesorem a vedl katedru botaniky do r. 1995. I potom zde působil jako emeritní profesor, přednášel, vedl semináře a exkurze, zaváděl nové kurzy. V důchodovém věku jej také částečně znovu zaměstnal v letech 1996 až 2008 Botanický ústav AV ČR, tentokrát v Průhonicích. V poslední době přednášel na České zemědělské univerzitě v Praze, kde v roce 2005 obdržel doktorát honoris causa.

Svobodné poměry Jana Jeníka také přivedly do organizace „velké vědy“, např. jako předsedu grémia hodnotícího činnost ústavů Akademie věd v letech 1994 až 96. Mezinárodní vědecký a odborný svět ho přivítal jako skvělého znalce nejrůznějších ekosystémů a typů vegetace. Program UNESCO MaB využíval jeho znalostí a zkušeností v měřítku domácím i mezinárodním. Zde dlouhodobě zejména v byru řídicího výboru MaB a v mezinárodním poradním výboru pro zřizování a hodnocení stavu biosférických rezervací. Doma uvedl činnost našeho národního komitétu MaB do nových obrátek jako jeho první polistopadový předseda (1990―98).

Ve svobodných poměrech se Janu Jeníkovi otevřely cesty do světa, částečně ve službách UNESCO/MaB, např. do Bolívie v r. 1994, i pro jiné mezinárodní vědecké programy. Např. v r. 2003 byl v Apalačských horách v USA při přípravě české účasti v mezinárodním programu dlouhodobého ekologického výzkumu. Vyjížděl do švédského NP Abisko, kde se podílel na srovnávacím výzkumu obdobných ekosystémů v Arktidě a ve středoevropských horách.

Kromě širokých přírodovědeckých znalostí, brilantního myšlení, schopnosti syntézy napříč různými obory, a umění poutavě tyto poznatky předávat, je na Janu Jeníkovi inspirující i trvalý ochranářský étos. Patří mezi „matky a otce zakladatele“ BR a CHKO Třeboňsko a dalších našich velko- i maloplošných chráněných území. Není to vždy pravidlem, aby renomovaný představitel akademické sféry měl velké pochopení i pro praktickou činnost v ochraně přírody. Mladší z autorů (M. H.) si vybavuje svoji nejstarší vzpomínku na setkání s Janem Jeníkem, která pochází z Třeboně z roku 1980. Skupina studentů PřF UK se zájmem o ochranu mokřadů potřebuje něco konzultovat v třeboňském Botanickém ústavu, Jana Jeníka nachází v terénu, kde oblečen v bílém laboratorním plášti pomáhá s nadšením usazovat sloupek se státním znakem, označující hranici právě vzniklé CHKO Třeboňsko – území, jehož hodnoty Jan Jeník výstižně popsal, prosadil na mezinárodní úrovni a doporučil k národní ochraně. Na Třeboňsko se pan profesor při různých příležitostech vrací, např. v říjnu 2013, kdy zde malý mezinárodní štáb natáčel film o tom, jak žijí a pracují nositelé environmentální Ceny sultána Qaboose po dvaceti letech od jejího získání. Bylo to příjemné a podnětné setkání uprostřed barevné podzimní krajiny a cenná příležitost promluvit si o jejím vývoji od doby vyhlášení BR a CHKO.

Nejbližší Jeníkovu srdci byly z naší přírody Krkonoše a Jeseníky, kde po celý život nacházel podněty nejen pro svůj výzkum, ale i pro ochranu přírody těchto hor a její propagaci. Blíže o tom píše např. jeho někdejší žák Jan Štursa v časopise „Krkonoše – Jizerské hory“ (číslo 1/2019, str. 20–21). Nezapomenutelná pro mladšího z obou autorů je strhující přednáška o anemo-orografických systémech přednesená „in situ“ – na jednom z míst, kde byla tato teorie promyšlena a doložena. Konala se během exkurze zástupců biosférických rezervací MaB v říjnu roku 1994. Posluchači jsou usazeni na svahu krkonošského Vysokého kola, dívají se přes impozantní Labský důl na Labskou a Pančavskou louku a pan profesor popisuje svoje zdejší výzkumy v 50. a 60. letech a vysvětluje principy A-O systémů. V tu chvíli jako by sama příroda chtěla přednášejícímu pomoci ilustrovat jeho teorie. Od západu rychle postupují jako mlžná řeka cáry mraků, v tenkých proudech se hladce přelévají přes náhorní planinu, aby se na hraně Labského dolu změnily v divoké vířivé turbulence, které se propadají do hlubiny a bičují skalnaté srázy. Na takové autentické zážitky se nedá zapomenout! Stejně jako na přátelskou ochotu Jana Jeníka kdykoli konzultovat s mladšími kolegy jejich vlastní práci a poskytnout jim inspiraci a cenné odborné rady, i kdyby to mělo být třeba v předvečer jeho odjezdu na další africkou expedici.

Přejme panu profesoru Janu Jeníkovi k jeho 90. narozeninám, které oslavil letos 6. ledna, aby se ještě dlouho těšil dobrému zdraví, nacházel stále potěšení v pokračování svojí vědecké práce a nadále byl pro nás všechny zdrojem inspirace a poznání, ať již žijeme v Praze, v Krkonoších, na Třeboňsku, či v dalších územích, kde zanechává svoji hlubokou stopu. Jan Jeník si zaslouží náš velký vděk za celé své obsažné životní dílo.