Luboš Kala

„Podyjí – Národní park zrozený za ostnatým drátem“, tak zněl celý název výstavy instalované v roce 1996 v přízemí Národního muzea v Praze. Mladý národní park se tímto poprvé představoval pražské veřejnosti a mnozí návštěvníci muzea do té doby ani pořádně netušili, kde takové Podyjí (u Břeclavi? u Mikulova?) vlastně leží. O 25 let později je situace jiná. Základní informace o našich národních parcích jsou součástí školních osnov a Podyjí je dostatečně známé nejen znalcům vína a milovníkům památek, ale i lidem, kteří zde hledají klid a pohodu na lesních stezkách, na kterých potkáte za půl dne pár návštěvníků. Ale platí to i do dnešní doby? Kolik lidí chodí po těchto stezkách a nehrozí Národnímu parku Podyjí v budoucnu stejný osud jako Sněžce, Pravčické bráně, Pradědu či Pustevnám, tedy místům, kterým se kvůli vysoké návštěvnosti milovníci přírody začínají už spíše vyhýbat? 

Jedním ze zásadních úkolů moderní ochrany přírody je hledání a nacházení rovnováhy mezi využíváním přírody a krajiny pro potřeby člověka a omezováním lidských aktivit v chráněných územích. Zaměříme-li se na oblast turistického, rekreačního a sportovního využívání takových území, lze základ pro diskusi spatřovat již v samotném vyhlášení chráněného území, kdy na straně jedné jsou uvedeny v platnost přísnější ochranné podmínky, jdoucí ruku v ruce se vznikem určité značky jakosti, která zvyšuje návštěvnickou atraktivitu téhož předmětu ochrany. Monitorování návštěvnosti a jejích dopadů na přírodní prostředí je proto logickou součástí činnosti správy chráněného území, přičemž množství návštěvníků je při sledování souvislostí mezi rekreačním využíváním území a stavem přírodního prostředí jedním z nezbytných indikátorů.