Aleš Tenčík

Cílem příspěvku je představit problematiku strukturních indexů a možností jejich využití při hodnocení lesa z hlediska potřeb udržení či obnovy biodiverzity. Strukturní indexy jsou kvantitativní kumulativní formou popisu souboru různorodých strukturních charakteristik lesa. Jeden z postupů, navržených a odzkoušených německými autory (Storch et al. 2018), byl v modifikované podobě aplikován s využitím dat Národní lesnické inventarizace ČR na dataset pocházející z vlastního multitaxonového šetření (120 ploch) a dále pak byla s jeho pomocí vyhodnocena situace ve všech lesních chráněných územích. Byla potvrzena dobrá citlivost vypočteného indexu při identifikaci příznivých podmínek pro modelové taxony (mechorosty, cévnaté rostliny, ptáci) v hospodářských lesích. Tématu jsme se věnovali v rámci řešení projektu „Nástroj pro multikriteriální hodnocení stavu lesa z hlediska potenciálu pro ochranu biodiverzity a udržení příznivého vodního režimu“ (TAČR SS05010260).

Teze nastavení současného systému zvláštní druhové ochrany přírody pocházejí z druhé poloviny osmdesátých let minulého století. Uvedeny v život byly zákonem o ochraně přírody a krajiny v r. 1992 a od té doby se až na menší úpravy v souvislosti se vstupem do Evropské unie téměř nezměnily. Za třicet let se poznání významně posunulo, značně se proměnil stav naší přírody a krajiny. Dlouhodobě působící negativní vlivy jsou dnes ještě znásobené dopady změny klimatu. Je zjevné, že nástroje druhové ochrany jsou v řadě ohledů zastaralé a jejich účinnost je nedostatečná. Nedokážeme čelit úbytku druhové diverzity a účinně chránit prostředí, biotopy jednotlivých druhů, jako základní podmínku jejich existence. Řada potřebných změn je realizovatelná úpravou metodik a přístupů v zajišťování výkonu státní správy a nastavením ekonomických nástrojů bez nutnosti změn legislativy, avšak účinnější ochranu a vytvoření podmínek pro zajištění péče o nejohroženější druhy lze zajistit pouze prostřednictvím nové právní úpravy v oblasti zvláštní druhové ochrany.