Zaměřeno na veřejnost

Jedním z prostředků, jak kvalitně chránit krajinu, je vedení dialogu a spolupráce s dalšími subjekty. S Českou komorou architektů („ČKA“) spolupracuje AOPK ČR mimo jiné na soutěži Česká cena za krajinu, ve které uděluje AOPK ČR vlastní mimořádnou cenu pro dílo, jež bylo realizováno citlivě s ohledem na krajinný ráz. Archeopark Pavlov, který v loňském roce obdržel kromě ceny AOPK ČR také hlavní cenu soutěže, je příkladným dílem moderní architektury respektující kulturní a historickou tradici lokality v CHKO Pálava. Zároveň je ukázkou podobného pohledu na krajinu zástupci AOPK ČR jako odborné organizace na straně jedné a renomovanými architekty z poroty České ceny za krajinu na straně druhé.

Historické mapy patří k cenným pramenům poznání vývoje krajiny v minulých staletích. Díky nim si můžeme udělat představu o velikosti sídel našich předků, přečíst pomístní názvy, zjistit stav zalesnění a zemědělské půdy. Některá kartografická díla odkazují na kulturní a přírodní zajímavosti, další na ložiska surovin, dávno zaniklé doly a další prvky v krajině. Postupem času si geografové začali všímat i krasových jevů – jeskyní, závrtů, ponorů a vyvěraček. Do map je zaznamenali dávno před tím, než se tato místa stala pro své přírodní krásy turisticky navštěvována a později pro svou jedinečnost i chráněna.

Někteří z nás nazývají současné výkyvy počasí klimatickou změnou, jiní zase jen dočasným obdobím, které se periodicky opakuje a není nutné se jím nechat příliš znepokojovat. Ať si o tom myslíme cokoliv, tak je však více než zřejmé, že v přírodním prostředí dochází ke změnám natolik rozsáhlým, že to v minulosti lesníci, zemědělci ani ochránci přírody ještě nezažili. Snad nejvýrazněji se pak dopady těchto změn projevují ve vodním hospodářství a ve stavu našich lesů.

Sýček obecný je indikátorem biodiverzity a zdravé zemědělské krajiny. Ještě na začátku dvacátého století byl naší nejhojnější sovou. Dramatickou proměnu, kterou zaznamenala naše krajina a venkov, ale kopíruje i smutný příběh sýčků. Ze zemědělské krajiny vymizela pestrost a mozaikovitost a s ní i sýček. Zbytkovým populacím pomáháme vyvěšováním budek, vhodným managementem v okolí hnízdišť či odstraňováním technických pastí. Sýčci, kteří si svou zvědavostí a životem v blízkosti člověka neprávem vysloužili pověst poslů špatných zpráv a smrti, jsou dnes sami v ohrožení, a pokud zásadně nezměníme přístup k využívání krajiny, může z ní sýček brzy nadobro zmizet.

V Africe žije pouze něco přes 5 000 kusů nosorožců dvourohých a přes 20 000 nosorožců tuponosých. Jakkoliv byla situace u těchto druhů v minulosti mnohem kritičtější, vzhledem k narůstajícímu pytláctví jsou to čísla stále alarmující. U severního poddruhu nosorožce tuponosého, dnes označovaného některými autory jako nosorožce Cottonova, bohužel vše nasvědčuje tomu, že se jej před úplným vyhynutím nejspíše již zachránit nepodaří, a to ani přes celosvětové úsilí. Poslední naděje se nyní upínají na využití zmražených pohlavních nebo kmenových buněk.

S geoparky se lze setkat ve většině evropských států, v Asii, Jižní a Severní Americe i v Africe, přičemž globálních geoparků UNESCO je 127 v 35 zemích. Smyslem geoparků je přiblížit geovědní problematiku běžným lidem, a to především formou jejich vlastní účasti na rekonstrukci a prožívání příběhů o tom, jak pohyb kontinentů, aktivita vulkánů, ledovcová činnost, činnost vody a větru i změny klimatu vytvářely a stále tvoří krajinu a její přírodní bohatství a jak toto všechno ve svém souhrnu ovlivňovalo a nadále ovlivňuje různorodé kultury světa a jejich svébytný land-use včetně specifického zemědělství, urbanismu, řemesel, gastronomie, zvyků, tradic a životního stylu.

Česká příroda se v posledních desetiletích potýká s výrazným poklesem biodiverzity, na kterém se podílí celá řada faktorů. K těm nejvýznamnějším patří fragmentace krajiny, urbanizace, nebo opouštění málo produktivních ploch. Zároveň se naše krajina výrazně homogenizuje a přežívají v ní tak zejména druhy široce adaptované a tolerantní. Proto může být překvapující, že těžební prostory, jako jsou pískovny a štěrkopískovny, představují jedno z posledních útočišť pro mnoho vzácných druhů rostlin a živočichů. V těchto ryze antropogenních krajinných prvcích totiž dochází k pravidelnému narušování a navracení přírody do raně sukcesních stádií. Současně se obvykle jedná o území, která nejsou tolik eutrofní jako okolní zemědělská krajina.

Letošní kampaní Pták roku chceme poukázat na důležitost různověkých druhově bohatých porostů, kde se hospodaří přírodě blízkými postupy. Za nositele tohoto poselství jsme zvolili známého „lékaře lesa“ datla černého. Kromě toho, že pomáhá kontrolovat stavy dřevokazného hmyzu, se významně podílí na zvýšení biodiverzity vytvářením hnízdních příležitostí pro mnoho dalších ptačích druhů a v neposlední řadě svým jedinečným zjevem nenapodobitelně oživuje naši přírodu.

Ještě na začátku 20. století byla rozlehlá dvorana zvaná Hlavní dóm největší jeskynní prostorou na území České republiky. Její členité a nepřehledné dno a několik slepých odboček bylo i pro ostřílené badatele mnohdy oříškem, aby nalezli správnou chodbu ven. Snad i pro malou dívku Kateřinku, která dle legendy v jeskyni zabloudila, když do ní šla hledat ztracenou ovečku a již nikdy nenašla cestu zpět. Po objevení významného pokračování s mimořádně bohatou krápníkovou výzdobou byla Kateřinská jeskyně zpřístupněna veřejnosti. Zároveň patří k významným archeologickým a paleontologickým lokalitám. Zvláště v posledních letech jsou její mohutné prostory předmětem vědeckých výzkumů.

V pátém čísle tohoto časopisu z roku 2012 uveřejnil autor Petr Zajíček zajímavý článek, informující čtenáře, že se pracovníkům Správy jeskyní ČR, oddělení péče o jeskyně, podařilo o rok dříve (tj. 2011) po více než sto letech znovu objevit zapomenutý a dle některých zdrojů dávno zničený plán jeskyně Výpustku z roku 1807. Záměrem dnešního článku je poukázat na skutečnost, že možná existuje (existovala) i další mapa moravské krasové jeskyně.