Úvodem

Ochrana přírody 4/2015 — 26. 11. 2015 — Úvodem — Tištěná verze článku v pdf

Přemysl Rabas

ředitel ZOO Dvůr Králové

Autor: Přemysl Rabas

Milovníci zvířat vytáhli do boje. Křičí, že nejde o ojedinělý případ. Střelci ovlivňují a často decimují celé populace. Lovci naopak hájí tradiční lidskou činnost, považují ji za naši přirozenost a argumentují tím, že z poplatků za odstřel se generují nemalé prostředky na ochranu zvířat.

Sám jsem v dávných dobách skládal myslivecké zkoušky a lov spárkaté zvěře nepovažuji za prohřešek proti přírodě. Dokonce ani v Africe mi nevadí, když si někdo zpestří jídelníček impalou, antilopou losí či kudu velkým. Lovecké farmy zřízené k chovu těchto zvířat považuji za užitečné a pro udržení biodiverzity prospěšné. Jak je to ale s lovem velkých a na mnoha místech velmi ohrožených afrických zvířat, které symbolizuje tzv. Velká pětka, tedy slon, nosorožec, lev, levhart a buvol?

V době, kdy po jejich trofeji toužil Ernest Hemingway, Teddy Roosevelt a další lovci ze staré školy, se jejich lovem celé populace příliš neovlivnily. Dnes je svět menší, vzdálenosti se zkracují a hlavně narůstá počet lidí, kteří mohou cestovat. Do Afriky proudí milióny turistů. Část z nich má chuť, peníze a moc, aby jim stěnu velké přijímací haly doma ozdobila exotická trofej. To je často dožene i k neférovému jednání, jako tomu bylo v případu „Cecil“. Není to nic nového. Nejkrásnější jelení či medvědí trofeje ve východní Evropě vlastnil Todor Živkov, Nicolae Ceausescu a další vládci, kterým to umožnila moc. Fidel Castro místo jednoho kamzíka střelil v Tatrách dva a průvodce to také zdůvodňoval nedorozuměním. Španělský král důležité státnické povinnosti odsunul a jel si rovněž střelit do Afriky lva. Je pozitivní, že debaty veřejnosti na toto téma sílí.

V Africe je méně než dvacet tisíc lvů a ročně se jich střelí více než šest set. Podobné je to s levhartem. Takové ztráty dnes již mohou ovlivnit celou populaci a poplatkový lov můžeme považovat za problematický. V případě slonů a nosorožců je situace trochu složitější. Jejich stavy nyní mnohem více decimují pytláci, než poplatkoví lovci. Za poslední tři roky bylo zabito sto tisíc slonů. Z dvaceti tisíc jižních nosorožců jich pytláci ročně usmrtí jen v JAR více než třináct set. Lovci tedy právem namítají, že legální lov populaci slonů a nosorožců neovlivňuje zdaleka tak jako pytláctví, a navíc se z části výtěžku z lovu financují ochranářské aktivity. Je však etické používat prostředky získané zabitím vzácného zvířete na jejich ochranu? Jak vysvětlíme místním lidem, že slon, zvíře, které tradičně po staletí lovili, je skutečně ohroženo, když si jej bohatí mohou přijet střelit? Máme morální právo přesvědčit je, aby slona nezabíjeli? Navíc nesrovnatelně víc prostředků získávají místní vlády z běžné turistiky než poplatkového lovu. To pochopila Keňa i Botswana, když právě poplatkový odstřel zcela zakázaly. Odpor proti tomu je jen lobbistický zájem mocných.

Lov je tradiční činností člověka, ale lov vzácných zvířat je třeba jednoznačně odmítnout. Letecké společnosti, které neumožňují přepravu trofejí, mají můj obdiv. My všichni bychom se měli inspirovat Austrálií, která zakázala dovoz trofejí vzácných zvířat, a přinutit legislativce k přijetí podobného zákazu pro celou Evropskou unii. Cecilův příběh nám v tom může pomoci.

Přemysl Rabas, ředitel ZOO Dvůr Králové