Úvodem

Ochrana přírody 2/2008 — 22. 4. 2008 — Úvodem

Editorial 2008/2

Autor: Jakub Hruška

Vážení čtenáři,

minulá Ochrana přírody byla prvním monotematickým číslem v poměrně dlouhé historii časopisu, tentokrát věnovaným ochraně lesů. Jeho příprava byla pro redakci i redakční radu náročná a nás těší, že čtenáři v naprosté většině naši snahu ocenili. O prázdninách vyjde ještě jedno monotematické číslo, které se bude zabývat jeskyněmi a jejich ochranou. I pro příští rok chystáme čísla s monotematickým zaměřením; jejich obsah je právě diskutován v redakční radě.

V tomto čísle se držíme obvyklého schématu jednotlivých rubrik. Vaší pozornosti doporučuji dva hlavní články: článek Tomáše Justa Říční plavba versus příroda a krajina se zabývá důsledky říční plavby pro ekosystémy splavných úseků velkých řek a článek Monitoring naturových motýlů – novinky a problémy z posledních let Martina Konvičky a Jiřího Beneše sleduje početnost populací ohrožených druhů motýlů ve vztahu k jejich biotopům, kterými jsou zejména pařezinové lesy .

Oba články, přestože jejich hlavním cílem je ochrana přírody, v sobě skrývají zdánlivý paradox. Zatímco pro zlepšení ekosystémů velkých řek je nutná jejich alespoň částečná revitalizace, tedy odstranění téměř absolutních technických úprav toků, které z řek dělají pouze plavební kanály, pak bez obnovy pařezin, které jsou velmi účelovým a dnes (bohužel) dávno opuštěným způsobem intenzivního pěstování lesů, pravděpodobně zcela vyhynou některé druhy motýlů a dalších bezobratlých. Na jednu stranu tak pro zlepšení ekologického stavu a zvýšení biodiverzity velkých řek je třeba lidské zásahy odstraňovat, na druhou stranu, v případě zachování specifických biotopů, obnovovat.

Část veřejnosti tak bohužel nabývá dojmu, že ochrana přírody neví, co vlastně chce. Zatímco na jedné straně volá po „ničení“ lidského díla v podobě regulací řek, na které jsme si po několik generací již zvykli, v případě pařezin naopak vyžaduje obnovení způsobů pěstování lesa, považovaných dnes za „nesprávné“.

Mnoho vodohospodářů stále trvá na argumentaci, že lodní doprava je „nejekologičtější“ způsob dopravy, a ačkoli se v současnosti prakticky nevyužívá, je třeba vodní cesty ve stávající podobě zachovat pro budoucnost. Také recept na zmírnění povodní se jim zdá jasný: ještě více řeky spoutat a vystavět vyšší ochranné hráze. V západní Evropě je však tento přístup značným anachronismem. Zejména v Německu, které je nám z hlediska přírodních podmínek velmi podobné, se velké řeky skutečně revitalizují, regulace se odstraňují, říční koryta rozšiřují, aby jim byl umožněn přirozený rozliv. Nivy a ramena řek se obnovují a vznikají tak kromě zlepšení vodní bilance krajiny, lepších samočisticích schopností vody, nových biotopů i nové možnosti rekreace. Koupání na prosluněných, přirozeně vzniklých štěrkových lavicích je přece mnohem lepší než na přeplněném koupališti. A ochrana před povodněmi také nepřichází zkrátka, naopak je jedním z hnacích motorů těchto velkorysých projektů.

Snad poněkud lepší je to s pařezinami. Ty vznikly jako zdroj rychle dostupného palivového dříví, které naši předkové nezbytně potřebovali. Žádné dálkové topení či plyn k dispozici neměli, museli vystačit s tím, co byli schopni pokácet v blízkosti své chalupy. Dřevo z velkých stromů bylo drahé a těžko se transportovalo, zatímco v průměru deseticentimetrové výmladky dubů a habrů se dobře nosily i štípaly. Rozsáhlé pařeziny byly zejména v obydlených oblastech nížin po dlouhá staletí hlavním zdrojem topiva. V takto obhos-podařovaných lesích se vytvořily ekosy-stémy, které hostí druhy v současnosti velmi vzácných živočichů.

Pařezinový les zanikl s rozvojem moderního lesnictví (ve smyslu 19. století), zaměřeného na pěstování vysokokmenného monokulturního lesa, který poskytuje velký hospodářský výnos ve formě klád a řeziva. Tedy takového lesa, který dnes většina lidí vnímá jako „správný les“. Není se pak co divit, že veřejnost je poněkud zmatená, když ochrana přírody požaduje alespoň někde lesy zcela ponechat bez lidských zásahů přirozenému vývoji – tedy pravý opak vyloženě účelových pařezin. Přesto mají oba přístupy zcela racionální důvody. Jednou je to ochrana velmi vzácných druhů motýlů, podruhé vznik člověkem co nejméně ovlivněných ekosystémů. Obou typů ekosystémů máme kritický nedostatek, oba jsou nesmírně cenné. Zatímco pařezinu lze poměrně snadno vytvořit (a nový Národní lesnický program s nimi počítá jako s legálním způsobem hospodaření), prales se bude tvořit stovky let. Musíme mu to ale umožnit.

A právě vysvětlování, proč je jednou třeba ekosystémy uměle udržovat v cenném, ale v podstatě umělém stavu, jiné do žádoucího stavu směrovat, či další přímo nechat jejich osudu, je také důležitým prvkem ochrany přírody. Pokud nebudeme schopni vysvětlit, proč a jak se k přírodě chováme, co je účelem péče, pak bude ochrana přírody stále v očích části veřejnosti poněkud podezřelá. Tak prosím ještě více vysvětlovat.

Jakub Hruška

člen redakční rady